Kyjev, nebo Kyjiv? Do Ukrajiny, či na Ukrajinu? Konflikt na východě má i svou ‚jazykovou frontu‘
Ruská válka proti Ukrajině trvá již dva měsíce a denně plní zpravodajství všech médií. S tím přicházejí otázky, které by nás dříve asi nenapadly: rozumí si Rus s Ukrajincem jako Slovák s Čechem? Proč už v angličtině neslyšíme „the Ukraine“, ale jen „Ukraine“? A neměli bychom ukrajinskému hlavnímu městu začít říkat Kyjiv místo Kyjev? iROZHLAS.cz oslovil odborníky na východní Evropu i lingvisty, aby odpověděli na nejčastější dotazy.
Kyjiv nebo Kyjev, Lviv nebo Lvov?
Češi se mylně domnívají, že názvy ukrajinských měst jsou převzaté z ruštiny, což je pravda jen částečně, například u názvu města Černigov je ruský vliv zřejmý, protože ukrajinština nemá hlásku G, respektive používá ji jen u cizích slov.
Konkrétně název ukrajinského hlavního města, v ukrajinštině Київ, by se podle transliterace uvedené v Pravidlech českého pravopisu přepsal jako Kyjiv, jenomže varianta Kyjiv se v češtině téměř nevyskytuje. Pokud bychom přepisovali ruský název Киев, v češtině bychom měli Kijev. Tradiční české pojmenování – tedy vžitá česká podoba zeměpisného jména – je Kyjev.
1:13
Radiožurnál a Plus nově vysílají zprávy v ukrajinštině. K poslechu jsou denně po zprávách v 18.30
Číst článek
„V češtině nemáme příponu -ev, ale -ov, takže pokud bychom to vzali striktně, měli bychom Kyjov, což se používalo v 19. století. Abychom mohli říct, že jde o název přejatý z ruštiny, musel by to být Kijev,“ vysvětluje lingvista Pavel Štěpán z Ústavu pro jazyk český Akademie věd.
Podobně je to s názvy měst jako Lvov nebo Charkov, které na první pohled vypadají „rusky“. „Tyto názvy se sice shodují s podobou užívanou v ruštině, ale to je dáno tím, že v češtině, ruštině i mnoha dalších slovanských jazycích jsou mnohá zeměpisná jména zakončena na -ov, třeba Chomutov, Havířov, Benešov,“ objasňuje Štěpán, který se zabývá toponomastikou, tedy místními jmény.
Zakončení -ov existovalo původně i v ukrajinštině, změnilo se ale na -iv a komplikované je i případné skloňování: například Lviv bez Lvova nemá v českém systému oporu.
Je tedy možné, že by se čeština přiklonila k variantám Kyjiv, Lviv nebo Charkiv? „Uměle bych do jazyka nezasahovala. Myslím ale, že je možné, že pod vlivem tolika Ukrajinců, kteří přišli, se to postupně v jazyce měnit začne, a to si myslím, že pak je přirozený vývoj a je to v pořádku,“ shrnuje ukrajinistka Tereza Chlaňová.
O co jde v kampani #KyivNotKiev?
Kampaň #KyivNotKiev byla součástí větší kampaně #CorrectUA, kterou v roce 2018 spustilo ukrajinské ministerstvo zahraničí a která byla namířena směrem k anglickojazyčnému světu.
Kromě změny způsobu přepisu názvu hlavního města se snažila docílit toho, aby se v angličtině země přestala označovat jako „the Ukraine“, ale jen jako „Ukraine“.
„V angličtině máme názvy skutečně přejaté z ruštiny, vidíme Ukrajinu přes ‚ruský filtr‘. Tím, že teď přebíráme názvy z ukrajinštiny, tento ruský filtr vlastně odstraňujeme. Navíc v anglickém světě není nějaká autorita jako Ústav pro jazyk český, která by správnou podobu názvů kodifikovala. Záleží pak na tom, jak se rozhodnou v jednotlivých nakladatelstvích,“ popisuje americký slavista Neil Bermel, který v současnosti působí na britské sheffieldské univerzitě.
Většina velkých anglickojazyčných médií na ukrajinský přepis přistoupila, Kyiv tak dnes najdeme v agenturním zpravodajství Reuters nebo AP, v novinách Washington Post, New York Times nebo The Guardian, ale i na mezinárodních letištích.
Stejně tak mizí z dnešní angličtiny „the Ukraine“. Nejde o ojedinělý jev, v minulosti už se z The Argentine přešlo na Argentine a the Lebanon na Lebanon.
„The Ukraine, tedy spojení s určitým členem, odkazuje k území, nikoliv k samostatné zemi. Obdobné je to s předložkami ‚do‘ a ‚na‘. Předložka ‚na‘ má v ruštině, ale i češtině příznak teritoria: na Slovensko (součást Československa), na Moravu (součást České republiky), na Kavkaz (území v Rusku). Všiml jsem si v ruskojazyčném prostředí snahy prosazovat ‚do Ukrajiny‘ místo ‚na Ukrajinu‘,“ dodává Bermel, který kromě ruštiny vystudoval také češtinu.
S dotazy ohledně předložek „na“ a „do“ se obracejí lidé také na Ústav pro jazyk český. Podle tamních lingvistů je užívání těchto dvou předložek dáno tradicí, takže Češi budou i nadále jezdit na Ukrajinu spíše než do Ukrajiny.
Mluví všichni Ukrajinci ukrajinsky?
Není to tak. Pro Čecha navíc není jednoduché odlišit ruštinu od ukrajinštiny. Jediným úředním jazykem Ukrajiny je sice ukrajinština, kterou za mateřský jazyk považuje 67,5 procenta občanů Ukrajiny. V zemi je ale také velmi rozšířená ruština, která je mateřským jazykem 29,6 procenta ukrajinských občanů.
3:30
Naučit se česky nebo platit za výuku v angličtině. Ukrajinci řeší, jak studovat na vysoké škole v Česku
Číst článek
Jazyková situace je proto komplikovaná. Nelze říci, že Ukrajinec je ten, kdo mluví ukrajinsky. Jazyk se tedy nutně nekryje s národnostní identitou.
„Velká část Ukrajinců běžně mluví rusky a ruština je jejich rodná řeč, což nevylučuje to, že se cítí být Ukrajinci. Je to pro nás matoucí, protože pro nás Čechy je identifikace s jazykem hodně pevná,“ vysvětluje ukrajinistka Chlaňová, která působí v Ústavu východoevropských studií Univerzity Karlovy.
Kromě lidí, kteří ovládají čistě jen ruštinu či ukrajinštinu, je tedy mnoho obyvatel Ukrajiny, kteří mají jeden z jazyků jako mateřský, ale rozumějí i druhému. Existuje také „mix“ mezi oběma jazyky, který se nazývá suržyk. Obdobná směsice, tentokrát mezi ruštinou a běloruštinou, je trasjanka.
Jak blízké si oba jazyky jsou?
Ruština je na Ukrajině běžně používaným jazykem a většině Ukrajinců je známá, naopak to ale neplatí. „Ukrajinci většinou rusky rozumějí, protože jsou ruštině odmalička vystavovaní. Ale Rus, který nežije na Ukrajině a není tedy ukrajinštinou obklopený, rozumět nebude. Přirovnal bych to k Čechům a Polákům. Lidé, kteří žijí u hranic a poslouchají třeba polské rádio, si na polštinu zvyknou a rozumějí, ostatní Češi ne,“ přibližuje slavista Bermel, který o tématu napsal článek pro The Conversation.
To potvrzuje i ukrajinistka Chlaňová: „Nelze to přirovnat k češtině a slovenštině, ty rozdíly mezi ruštinou a ukrajinštinou jsou větší, třeba jako mezi polštinou a češtinou.“
Mariupol je osvobozen, tvrdí Putin. Speciální jednání o evakuaci civilistů a vojáků Kreml odmítá
Číst článek
Jakou roli hraje jazyk v Putinově programu?
Takovou, jak se mu to zrovna hodí. Minulý rok Vladimir Putin napsal článek s názvem O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, ve kterém vyložil svůj pohled na tuto otázku.
„Putin jednak jakoby rozděluje Ukrajinu na ruskojazyčnou a ukrajinskojazyčnou část, ale na druhou stranu také napsal tento článek, ve kterém tvrdí, že východoslovanský národ je jen jeden a že ukrajinština se od ruštiny liší jen několika regionálními jazykovými zvláštnostmi, jinak že je to ruština,“ popisuje slavista Bermel, který původně Putinův článek četl jako zpětné „ospravedlnění“ událostí z roku 2014, dnes to ale vnímá spíš jako předzvěst současné ruské agrese proti Ukrajině.
Jak již bylo uvedeno, to, že někdo mluví rusky, neznamená, že si přeje Putinovu „ochranu“.
Jaký je vztah ruské moci k ukrajinštině?
Ukrajinština je skutečný jazyk. V různých historických obdobích patřila různá ukrajinská území různým jiným státům, to ovlivňovalo právě i jazyk, který byl preferován, či potlačován.
Prvním státním útvarem na území dnešní Ukrajiny byla Kyjevská Rus, západní část dnešní Ukrajiny se postupně stala součástí polsko-litevského státu, východní v roce 1654 získala „ochranu“ Ruska právě proti Polákům.
‚Sovětský skanzen‘ v Moldavsku. Separatistické Podněstří je proruské, ale válku si nepřeje
Číst článek
„Ruská část“ Ukrajiny měla být autonomní, to ale Rusko nerespektovalo a postupně začalo uplatňovat rusifikaci. Po trojím dělení Polska, které proběhlo v poslední třetině 18. století a jímž zanikla Polsko-litevská unie, většina území dnešní Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny na západě připadla carskému Rusku.
Jazykem elit ruského impéria byla ruština, rusky se mluvilo ve vyšším školství a ve státní správě, kdo se chtěl posunout ve společenském žebříčku výše, musel ovládat ruštinu. Ukrajinsky se mluvilo především na venkově, kde žili negramotní lidé.
Ukrajinština se tedy používala, jazyk ale nebyl kodifikován. „Negramotnost venkova byl problém až do 30. let 20. století, znalost gramatiky nebo slov se ztrácela, proto z hlediska Rusů bylo možné pokládat ukrajinštinu za nářečí.
Jenomže na ukrajinských územích, která byla ovládána Rakouskem-Uherskem, byla situace jiná: Rakousko-Uhersko od druhé poloviny 19. století umožnilo rozvíjet základní školství a kulturu v ukrajinštině,“ vysvětluje vedoucí katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd na Karlově univerzitě Daniela Kolenovská.
To dokazuje, že o žádné nářečí nešlo, důležité byly podmínky, které v tom kterém státě panovaly, a zda rozvoj ukrajinštiny podporovaly, či naopak neumožňovaly.
