V posledních letech prošlo české vysoké školství významnými změnami v řešení sexuálního obtěžování. Od roku 2022, kdy zveřejněné případy ukázaly na vážný problém na univerzitách, začaly školy zavádět pozice ochránce práv a upravovat etické kodexy, poukazuje socioložka Marcela Linková v rozhovoru pro iROZHLAS.cz. Stále ale existují výzvy, jako je absence ochrany oznamovatelů před odvetným chováním a genderové předsudky v akademickém prostředí.

Rozhovor Praha 16:00 13. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V roce 2022 oslovil server iROZHLAS.cz 12 českých univerzit s dotazem, jak se staví k případům sexuálního obtěžování na škole. Většina z nich je přiznala s tím, že zavádí určité mechanismy, často ale nedostatečné. Jaký je v tomto ohledu stav dnes?
Situace se dost dramaticky změnila. Určitě v tom hrály roli zveřejněné případy právě v letech 2022-2023, kdy to v jednom období skoro vypadalo, že prakticky na každé vysoké škole je nějaký velice závažný případ sexuálního obtěžování nebo násilí. To vedlo k tomu, že se na univerzitách začaly zavádět pozice ombudsosob.

Když začalo monitorování a vysoké školy musely začít reportovat ministerstvu školství, co v této oblasti dělají, což je od roku 2017, tak tenkrát zde nebyla žádná pozice ombudsosoby. V roce 2021 zde byly tuším čtyři na úrovni vysokých škol a dnes jich je mnohem více. Vznikla také platforma, která sdružuje ombudsosoby jak na celouniverzitní úrovni, tak na úrovni jednotlivých fakult. A to je strašně zásadní posun.

Zároveň ale vidíme, že ombudsosoby často pracují ve velice obtížných podmínkách. Ti lidé mají často alokovanou velice malou část svého úvazku na to, aby mohli jednotlivé případy řešit. Vede to k tomu, že se to šetření potom protahuje anebo není možné věnovat všem případům takovou pozornost.

Dále vidíme, že vysoké školy upravují své etické kodexy tak, aby i toto téma mezilidských vztahů a různých forem genderově podmíněného násilí mnohem více ošetřovaly. Některé, třeba etický kodex na Matfyzu (Matematicko-fyzikální fakulta - pozn. red.) Univerzity Karlovy, dokonce skvělým způsobem ošetřují i tzv. konsenzuální vztahy osob v nerovných pozicích. Což je u nás hrozně běžná situace, že třeba školitelé spí se svými studentkami. Ošetřit to nějakým způsobem je v českém prostředí docela unikátní.

A to konkrétně Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy řeší jak?
Oni to prostě zakazují. Zakazují, že se to může dít mezi osobami, které jsou v závislé pozici. To znamená, že nemůžete vést někomu práci a zároveň s danou osobou mít sexuální vztahy.

5:57

Šikana, stalking či obtěžování. Vysoké školy řeší nevhodné chování, zavádějí ombudsmany i aplikace

Číst článek

Zmínila jste pojem genderově podmíněné násilí. Co si pod tím můžeme představit?
Ve vztahu ke slovu násilí jsme zvyklí uvažovat o velice závažných formách chování. Často si pod tím lidé mají tendenci představovat jenom fyzické formy násilí. S termínem genderově podmíněné násilí ale pracujeme tak, že je definováno po celé škále různých forem chování.

Od psychických forem, jako je zesměšňování, ponižování a tak dále, přes sexuální obtěžování, až po fyzické formy, jako je sexuální nátlak, znásilnění a fyzické násilí. Zahrnujeme tam zároveň i ekonomické násilí, které v akademickém prostředí může mít specifické formy přístupu ke zdrojům, zda vám váš vedoucí povolí podat si grant, zda máte přístup k financím na konference a podobně.

Genderově podmíněné násilí zastřešuje i online násilí, jehož vzestup vidíme zejména od covidu dál. Ne že by neexistovalo předtím, ale ten nárůst je naprosto zřetelný – a to nejenom v České republice, ale celosvětově.

Jak online násilí vypadá?
Nejčastěji tak, že někdo nedovoleně pořizuje vaše fotografie nebo sdílí vaše fotografie bez vašeho souhlasu. Případně to může být šikana nebo pronásledování přes sociální sítě.

13 procent případů

Evropská unie zaštiťuje projekt UniSAFE, ve kterém se zabývá výskytem genderově podmíněného násilí na školách v celoevropském měřítku. Jak si ve srovnání s ním stojíme v Česku?
Zjištění byla zveřejněna v roce 2022 a výzkumu se zúčastnilo více než 42 tisíc osob na 45 vysokých školách a výzkumných institucích v 15 zemích Evropské unie. Více než 62 procent z lidí, kteří se účastnili, reportovali alespoň jednu zkušenost s nějakou z forem genderově podmíněného násilí, přičemž nejčastější bylo psychologické násilí. Následovalo sexuální obtěžování.

Výsledky z České republiky, které jsme realizovali díky finanční podpoře ministerstva školství, prakticky kopírují výsledky výzkumu UniSAFE. Důležitý poznatek například je, že v Česku je zhruba jen 13 procent osob, které nahlásí, že se jim nějaký incident stane. V UniSAFE to bylo 14 procent. Rozdíly ve zjištěních jsou minimální.

Zmiňovala jste, že nejčastěji lidé reportovali psychologické násilí. To má jakou podobu?
Nejčastěji jde o různé znevažující poznámky, zesměšňování, ponižování, šikanu, křik. A většinou je to v těch pozicích závislosti.

Jak motivovat studující k tomu, aby takové chování hlásili?
Tohle se nestane samo. Na tahu je samotná vysoká škola. Pokud ona a její vedení nebude vytvářet jasnou představu, že chce, aby lidé, kteří tam pracují a studují, dávali vědět, že se jim něco děje a je to v nepořádku, budou mít lidé hrozně omezený prostor to dělat.

Známe případy, kdy lidé přijdou situaci řešit, nahlásí, že se něco děje, ale jakmile se to chování začne prošetřovat, ustoupí z toho, protože mají strach. A to je důležitý aspekt. My totiž nemáme vytvořené mechanismy pro ochranu lidí, kteří incidenty nahlásí, před odvetným chováním.

Z výpovědí o incidentech, ke kterým dochází, lidé reflektují, že třeba potřebují dokončit studium, a tak si musí nechat nějaké chování líbit, protože jinak neprojdou zkouškou.

Důležitá je také oblast PhD. Český systém je nastavený tak, že jste vlastně závislí na jednom jediném školiteli. On když si zamane, že vás nepustí ke zkouškám, tak vás prostě nepustí. V tuto chvíli u nás ještě ani neexistují standardy školitelství, což se bude měnit v novele vysokoškolského zákona.

Vytváří to tlak. Často slyším takové to typické: „No tak si to vyřeš, něco mu řekni“. To je úplně mylná představa, že je možné nějak silově vystupovat vůči svému školiteli a jednoduše se ohradit proti nějakému chování.

Podařilo se už někde v zahraničí tímto způsobem proměnit akademické prostředí tak, aby se lidé v něm cítili komfortně takové situace řešit?
Víte co, budu teď znít strašně negativně, ale my jsme skutečně všude úplně na začátku – nejen v České republice, ale i v Evropské unii. V projektu GenderSAFE, který navazuje na UniSAFE, jsme dělali rozhovory s lidmi v pozicích, kde mohou být vystaveni riziku genderově podmíněného násilí.

16:32

Stereotypy jsou neviditelné kvóty. My je potřebujeme viditelné a pro ženy, tvrdí socioložka Jarkovská

Číst článek

Ukazuje se nám, že i když má instituce nějakou politiku, velmi často pořád není v její kultuře, aby adekvátně reagovala na to, co lidé potřebují.

Školy se to často snaží zamést pod koberec a lidem tvrdí, že nejde o nic tak závažného. Ať to zkousnou a nechají to být, že je ten druhý člověk důležitý, nosí jim granty a tak dále. Nebo nedělají vůbec nic. V odborné literatuře se pro to už zažil termín institucionální zrada. Rozvíjí to profesorka psychologie Jennifer Freight z univerzity v Oregonu.

Různé formy institucionální zrady jsou pak něco, co opravdu zásadním způsobem kompromituje důvěryhodnost institucí ve vztahu k pracujícím a studujícím. To bych řekla, že je největší problém.

Plány genderové rovnosti

Rád bych se ještě dotkl tzv. plánů genderové rovnosti. Ty jsou už delší dobu vyžadovány například pro získání grantů Horizon Europe, které jsou podstatné pro velkou část českého vysokého školství. Jak to u vysokých škol vypadá v tomto směru?
Vytvářejí to. Už několik let děláme analýzy a vidíme, že od roku 2021, kdy bylo zveřejněno, že tyto plány budou povinné, začalo je české vysoké školství přijímat. Co se týká veřejných vysokých škol, mají je dnes všechny, všech 28. Vytvořilo je i 67 veřejných výzkumných institucí, což je 86 procent. To je velice dobré.

Plány genderové rovnosti potom musí mít čtyři základní elementy a v České republice všechny splňuje 79 procent institucí. Vezměme si, že kdyby přišla kontrola z Evropské komise, je zde 21 procent institucí, které by kontrolou neprošly. Komise přitom od začátku tvrdí, že bude provádět namátkové kontroly. Bude to potřeba řešit.

Pro mě je asi nejvíc překvapující, že největší problémy vidíme u toho asi nejjednoduššího povinného aspektu. To je zveřejnění plánu genderové rovnosti tak, aby byl dostupný na webu, podepsaný vedením. Díky tomu je jasné, že za tím stojí. To, že to tak často není, mi nedává smysl a nechápu, jak je to možné.

3:31

‚Skloubit bádání a mateřství je výzva.‘ Vědkyním má pomoc nový zákon, podle socioložky ale nic neřeší

Číst článek

Tyto plány genderové rovnosti u mnohých vyvolávají kontroverze. Jak vysvětlit jejich smysl a vyvrátit tradiční argument, že jde například o nějaké kvóty?
O kvóty určitě nejde. Jedna z tematických oblastí je sice zastoupení žen ve vedoucích pozicích, ale kvóty nejsou to, co by instituce musely zavádět. Na plánech genderové rovnosti je zásadní, že posouvají pozornost od jednotlivců.

V minulosti jsme mohli vidět takový přístup, že třeba „dáme ženám trénink na asertivitu a ony se pak budou schopnější prosadit“. Nějakým způsobem jsme zkoušeli ženy „spravit“, aby v systému byly schopné lépe fungovat.

Plány genderové rovnosti dávají pozornost na tu instituci. Tážeme se, jestli ta instituce funguje. Zda má nastavené procedury tak, aby fungovaly spravedlivě pro všechny.

Co konkrétně se díky tomu může ovlivnit?
Dlouho zde byl problém v otázce systému grantů, jestli je možné skloubit rodičovství a žádání o granty. Dnes už to české grantové agentury mají nastavené dobře. Jsou to takové banality, jako třeba kdy se konají meetingy. Mělo by být možné zvládat kombinaci práce a rodičovství s tím, kdy ty meetingy jsou, tedy že se nebudeme setkávat v noci nebo večer.

Nejdůležitější aspekt je ale asi hodnocení akademické a výzkumné práce tak, aby se tam nepromítaly genderové předsudky.

Když si vezmeme úplně základní hodnotu, na které stojí věda, což je excelence a meritokracie, mělo by být v zájmu nás všech, aby to skutečně fungovalo tak, že se bude hodnotit, kdo je dobrý a kdo má dobré výsledky.

Nebude tam hrát roli to, že mám předsudky vůči ženám, protože matka vědkyně už stejně nikdy nebude tak dobrá, jako jakýkoliv jiný muž, protože musí dělit své myšlení mezi dítě a vědu. To jsou stereotypy, které jsou v českém akademickém prostředí strašně hluboko zažrané a lidé s tím skutečně operují.

Plány genderové rovnosti kladou důraz na roli vedení a vedoucí představitele institucí. Snímají odpovědnost, že se něco bude řešit, z osoby v podřízené pozici, která má malý manévrovací prostor, a dává pozornost a odpovědnost na osobu v řídící pozici. Ne, že od toho vedení dá ruce pryč a řekne, dělejte si to, jak myslíte.

Myslím, že vedení českých akademických institucí nebylo historicky zvyklé pracovat tímto způsobem, že by si skutečně zvnitřňovalo odpovědnost za to, jakou kulturu vytvářejí a jaké pracovní podmínky mají lidé na jejich instituci.

Miroslav Harant Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít