Zdravotní sestra na vozíku: Připadám si jako slon v porcelánu. Zvlášť když vrchní přejedu nohu
„Ti, co tam pracují, jsou obrovští srdcaři, protože si nemyslím, že mají takové platy, za které by to dělali. Dělají to prostě proto, že tu práci mají rádi,“ říká o zaměstnancích a zaměstnankyních brněnského centra Fenix jeho klientka Alice Valehrachová. Přestože kvůli ischemii míchy skončila na vozíku, rozhodla se vrátit ke svému původnímu povolání zdravotní sestry. Jak se jí v práci daří? Asistují jí její děti?
Alice, když tě vidím, mám pocit, že všechno strašně dobře dáváš. Jenomže tyto momenty u lidí, co si třeba neumějí říct o pomoc, velmi klamou. Vlastně to vypadá, že je pořád legrace, pořád je zábava. Kdo ti pomáhá v momentech, kdy je to špatné?
Mám spoustu velmi dobrých kamarádů a takovou svoji adoptivní rodinu a další rodinu mám teď v nové práci. Každý čtvrtek jezdím k nám v Brně na Fénix, máme tam vždycky takovou sešlost vozíčkářů a přijde tam Martin o hůlkách a vždycky si tam vykládáme a strašně se zasmějeme. A ono to tam z tebe tak nějak spadne. Je pravda, že si o pomoc říct neumím. Ale co jiného ti zbyde? Musíš se nad tím zasmát.
Léčba elektroakupunkturou? „Nikdo neočekává, že se stane zázrak a postavíš se na nohy. Je to o tom, že tě to posouvá dál. Zkomfortňuje to život,“ popisuje zdravotní sestra Alice Valehrachová
Co na tom bylo nejtěžší?
Že jsem neviděla taneční svého syna. Celý život jsem strašně ráda tancovala a těšila jsem se, až bude mít taneční. Koupili jsme oblek – to jsem ještě chodila – a že mě provede po tom parketu. A to se nestalo. Prošvihla jsem jeho první lásky a Maruška byla beze mě. Ty chvíle prostě nejdou vrátit.
V Jiříkově vidění
Alice, ty ses vrátila zpátky do práce. Asi na část úvazku, ale jak lehko sežene zdravotní sestřička, když je na vozíku, zpátky práci?
Luci, to byla strašná haluz.
Haluz?
Minulý rok jsem na tom byla psychicky dost špatně a měla jsem tendenci to tady zabalit, ale říkala jsem si, že kvůli dětem ne. Jela jsem ze cvičení z Fenixu, sednu si konečně do toho auta, nějak jsem se tam vyškrábala a teď telefon: „Alice, dobrý den, tady paní doktorka Mendelová. Prosím vás, já bych pro vás měla zaměstnání. Vezmete to?“ A já: „Nevím, musím si to promyslet.“ – „Ne, já to potřebuji vědět teď hned, protože tady mám architekta, a ten by to potřeboval.“ Říkám: „Tak jo, tak já to vezmu.“
Zavěsila jsem a říkám si: tak to je dobré. Nevím, komu jsem slíbila, že pojedu do práce, jak to bude, nic. Pak teda paní doktorka Mendelová zavolala. Ze staré ambulance odcházeli do nové, a ta se předělávala. Hlavně se předělávala kvůli mně, a to byl hrozně krásný pocit. Když jsem pak za holkama došla, byla jsem v Jiříkově vidění. Jak neumím přijímat pochvalu a péči…
„Ambulance se předělávala kvůli mně, a to byl hrozně krásný pocit“
Jaké to je vrátit se zpátky do práce? K něčemu, co důvěrně znáš a co jsi dělala předtím?
Za tři roky, co jsem tam nebyla, zdravotnictví šlo strašně kupředu a já se to učím zas znovu. Připadám si jako slon v porcelánu – ještě kór na vozíku, když třeba vrchní přejedeš nohu a tak.
Je to pěkné. Máš pocit, že tě někdo potřebuje, ještě když ti to dají holky najevo. A mám takový dobrý zážitek. Jela jsem jeden den v pátek do práce a teď telefon: „Ali, kde jsi?“ Já říkám: „Už jedu, už jedu.“ Dojela jsem do práce, ale pozdě. A teď ta Alenka, naše vrchní, tam stála a říká: „Kde jsi?“ Říkám: „Ali, nezlob se, ale já jsem musela dělat popeláře.“
V pátek u nás jezdí popeláři a jak ty popelnice nedávají zpátky k baráku a nechávají je na chodníku, tak jsem každou popelnici musela oddělat, abych se do té práce dostala. Byla jsem sedřená a říkala jsem si: prostě nevymyslíš. A nemůžeš vjet na silnici a jet po kolejích. To by mě ještě něco sejmulo.
Chodníky jsou katastrofa
Jak se žije tady v Brně lidem na vozíku?
Strašně blbě. Když stojíš na šalině a přijede ti šalina za několik milionů a nejede jim plošina, protože třeba zamrzne… Nebo si někdo neuvědomuje, že ty nástupy jsou nízko a ta výsuvná plošina jakoby spadne a ty musíš přes dva hrboly a prostě potřebuješ něčí pomoc… Je to hrozné. A nejenom pro nás vozíčkáře, ale i pro slepce, pro staré lidi. Ty chodníky, to je katastrofa.
„Je to pěkné. Máš pocit, že tě někdo potřebuje“
Pojďme do sdružení Fenix, kde jsi v uvozovkách částečně doma, máš tam svoji partu. Popiš nám ty lidi, kteří tam jezdí, kteří tam pracují, o co se snaží, co dělají.
Ti, co tam pracují, jsou neskuteční, obrovští srdcaři, protože si nemyslím, že mají takové platy, za které by to dělali. Dělají to prostě proto, že tu práci mají rádi a dělají to hlavně pro nás. A za to jim chci poděkovat. Myslím si, že jim asi nikdo neděkuje, že to lidi berou automaticky.
Oni ti zajistí pohyb, ty rehabilituješ. My kdybychom se nehýbali, neměli jsme rehabilitace, tak na tom vozíku neuděláš vůbec nic. Nerozjedeš se, nehneš se. Pak to jsou sociální pracovníci, kteří pomáhají, aby sis nějak zařídila důchod, nějaké peníze nebo ti pomůžou získat nějaké dotace, aby ses mohla dostat třeba do baráku, měla bezbariérový vjezd a tak. Pak je smutné, když někdo bojkotuje práci těch lidí, protože stačí pikovteřina a jsi na vozíku.
Jaké má Alice Valehrachová sny? Proč ji kontrolovala ochranka při inauguraci prezidenta Pavla? A v čem spočívá elektroakupunktura? Poslechněte si celý rozhovor výše.
