Potřebuji být pionýrem. Bylo načase, abych se rozřezal a přinesl něco dobrého, říká Tomáš Šebek
„Pokud pracujete s lidmi, kteří žijí ve válečném konfliktu, fakt to není legrace a musí se vám nutně přeuspořádat hodnotový žebříček,“ říká chirurg a účastník misí Lékařů bez hranic Tomáš Šebek. S jakými tématy se vyrovnává ve své poslední knize Objektivní nález? Potřebuje být vzorem? A proč je v medicíně klíčová komunikace? Poslechněte si rozhovor.
Tomáš Šebek ve své poslední knize říká, že každý chirurg má svůj hřbitov. Kdo tvrdí, že ne, nedělá chirurgii. Koho máte na hřbitově?
Mám tam pár desítek pacientů, to je prostě život. Když to řemeslo děláte, a já ho dělám skoro už dvacátý rok, tak to jinak nejde. Je to statistika, se kterou konfrontuji lidi. Rád jim říkám lidi nebo občané spíš než pacienti, protože bych si přál, aby pacienti neexistovali.
Nosíme v sobě strašně moc chyb. V zemi, ve které se za chybu zásadně trestá, tím vznikají určité frustrace. Knížka Objektivní nález otevírá něco, co se v Čechách často neotevírá, naznačuje Tomáš Šebek
Takže když ke mně přijde občanka Vomáčková – hrozně se jí omlouvám, to je moje oblíbené jméno – a říká „vy jste takový mladý, usměvavý, dobře se s vámi povídá, to budete určitě umět tu chirurgii,“ tak odpovídám: „Vomáčková, podívejte se, tady je statistika. Tady v tomto procentu nebo promile vás zabiji. Počítáte s tím?“
Vomáčková chvilku váhá a pak se jí vlastně tento způsob komunikace líbí, protože je partnerský, je to na rovinu. Vysvětlím, že mým cílem samozřejmě není, abych ji zabil, ale abych jí pomohl. Nicméně se s tím pojí rizika a nejsem kouzelník, nejsem ani pánbůh.
Dneska už si neberu ani bílý plášť kvůli tomu, abych se neodlišoval od publika, kterému sloužím, což mě baví. Tato otevřenost nejen do knih, ale i k mým pacientům nebo lidem, kteří mi věří, je pro mě strašně důležitá a zjevně je důležitá i pro ně.
50:09
Jsme vazaly socialistického zdravotnictví bez možnosti volby. Jeho dostupnost upadá, říká Šebek
Číst článek
Pojí se u vás otevřenost s nějakou mírou citlivosti? Jinými slovy, když zjistíte, že paní Vomáčková nesnese větu „já vás asi zabiji,“ je tady šance, že jí to neřeknete?
Řeknu: „Paní Vomáčková, běžte na chviličku do čekárny, přišla jste v doprovodu, pošlete mi doprovod.“ (směje se) Nakonec je to paní Vomáčková, kdo podepisuje informovaný souhlas, takže by měla vědět, co může nastat. Ale samozřejmě se snažím v rámci dialogu, který nepochybně nevedu geniálně, nacítit, co všechno ode mě člověk chce slyšet.
Je to stejné, jako když někomu oznamuji, když dělám endoskopie, že jsem našel nádor tlustého střeva. Někdo to snese, a aby byl v klidu, potřebuje vědět všechny varianty, procenta pravděpodobnosti, že se uzdraví. A někdo se na ten nádor dívá spolu se mnou na obrazovce, chápe, co tam vidí, a přesto je jasné, že se vůbec nechce zeptat.
Umění komunikovat
Máte za sebou šest misí s Lékaři bez hranic. Daly vám ty mise větší nadhled nad medicínou, kterou provádíme tady ve střední Evropě?
Určitě mi daly zpátky to, co jsem doufal, že budu mít na začátku, a neměl jsem. Protože nás vychovávají v technické medicíně, ale nejsem si jistý, jestli nás vychovali správně stran komunikace.
26:14
Neustále říkáme, že české zdravotnictví je dokonalé. Podle mě už dávno jedeme z kopce, varuje lékař Šebek
Číst článek
Pořád si myslím, že medicína je napůl umění s člověkem komunikovat. A to patří i do chirurgie, byť většina mých pacientů spí, když pracuji. Ale ten rozhovor a kontakt mimo operační sál je půlka celého řemesla.
Toto mi došlo mnohem intenzivněji až na misích, taky mi tam došlo mnohem intenzivněji, že život není jen tak a že může být pěkně těžký. A pokud pracujete s lidmi, kteří žijí ve válečném konfliktu, fakt to není legrace a musí se vám nutně přeuspořádat hodnotový žebříček.
Když jste říkal, že jste tuto knížku vydali, aby si lidé uvědomili, že mohou žít v něčem podobném a mohou se k tomu postavit, tak jsem si říkala: proč ten Tomáš Šebek potřebuje být pořád vzorem? Kde se bere tato potřeba? Přemýšlela jsem, jestli to třeba nevzniklo tak, že vás rodiče málo chválili nebo že tam není nějaké uznání.
To vypadá, že jsme na psychoterapeutickém křesle. (směje se) Myslím si, že to není tak, že bych potřeboval být vzorem. Potřebuji být pionýrem, baví mě být prospektorem. Prospektorem tam, kde třeba ještě nikdo nebyl. Možná hodně cimrmanovsky – tudy ne, přátelé.
Pionýrem slepých uliček?
Pionýrem slepých uliček. Ale přesto potřebuji v životě objevovat věci, kam třeba nikdo nešel. Nešel tak daleko, nešel tak dlouho…
29:35
Operuji sám sebe a dívám se na své vnitřnosti, popisuje svou novou knihu lékař Šebek
Číst článek
Přišlo mi, že poté, co jsem rozřezal celý svět kolem sebe, je možná načase, abych se rozřezal sám a zkusil přinést něco dobrého. Ale to neznamenalo a neznamená, že bych z toho příběhu chtěl vylézt jako ten správný nebo vzor nebo někdo, kdo dostane uznání.
Když jsme to psali, můj požadavek na šéfredaktora, který na tom se mnou spolupracoval, byl: „Prosím tě, kdybych kdykoliv měl vyjít z té knížky jako kladný hrdina, buď tak laskav a vrať mi to zpátky. Chci to přepsat.“ A on to opravdu důsledně dělal.
Velice ráda jsem četla knížky Kristiny Höschlové, která byla před vámi na těch misích, kde jste byl vy, jako lékařka urgentní medicíny. Četla jsem pak vaše knížky a měla jsem pocit, že máte velký smysl pro drama. Je to nějaký záměr? Potřebujete drama ve svém životě?
Myslím, že drama potřebujeme ve svém životě všichni. Pro mě je důležité, aby v tom, co produkuji – a může to být i moje řemeslo, to znamená chirurgie –, je emoce, protože emoce k našemu životu prostě patří. Spíš bych řekl, že to má emocionální náboj. Není to záměr, aby to bylo melodramatické, ale mám rád emoce.
Jaká další témata otevírá kniha Objektivní nález? Proč je podle Tomáše Šebka prospěšné lelkování? A jak překonal myšlenky na sebevraždu? Poslechněte si celý rozhovor výše.
