S poruchami příjmu potravy (PPP) se v Česku loni léčilo přes 9300 lidí, 40 procent z nich je mladší 18 let. Mezi PPP patří mentální anorexie nebo bulimie. Těmito nemocemi si prošla například třiadvacetiletá Kristýna. Pro seriál Radiožurnálu Volání o pomoc otevřeně popsala triky, kterými se snažila obelhat okolí. Bude ráda, když její vyprávění pomůže odhalit vážné onemocnění třeba alespoň v jedné rodině.

Volání o pomoc Praha 8:00 13. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lidí, kteří se léčí s diagnózou F50 (poruchou příjmu potravy), za posledních víc než 10 let v Česku přibylo. Poruchu příjmu potravy mělo loni jako hlavní nebo vedlejší diagnózu podle Národního registru hrazených zdravotních služeb (NRHZS) 9326 lidí. V roce 2010 šlo o 5500 osob.

Každodenní lhaní 

„Lhaní mému okolí bylo opravdu každodenní, jídlo bylo nepřítel,“ začíná vyprávění třiadvacetiletá Kristýna, která na střední škole držela i brutální několikatýdenní hladovky. Při výšce 168 cm vážila kolem 40 kilo, takže spadala do kategorie těžké podvýživy.

Dostala se na velikost 34 a oblečení si mohla kupovat v dětském oddělení. Kvůli selhání ledvin a podezření na metabolický rozvrat skončila ve vážném stavu v nemocnici. Anorexii a bulimii se pak rozhodla řešit.

Okolí mohlo sledovat změnu jídelníčku. Kristýna nejdřív začala odmítat postupně sladkosti, pečivo, sacharidy nebo smažené. „Těch zakázaných jídel postupně přibývalo a skončila jsem na ovoci a zelenině. Začala jsem si vařit sama a potraviny si zapisovala do aplikací. Vše jsem vážila na kuchyňské váze. I malinký gram čehokoliv musel být zapsaný, abych já byla v klidu a věděla, kolik čeho tam je,“ popisuje Kristýna.

„Pravidelně jsem se vážila a měřila. Kontrolovala jsem se v zrcadle, denně jsem se fotila a porovnávala to s předchozími dny,“ upozorňuje na další signál Kristýna. Když musela jíst přímo u stolu s někým z rodiny, používala hodně pálivé přísady, například chilli.

„Tam byl důvod takový, abych vlastně necítila skutečnou chuť toho jídla. Jídlo byl nepřítel a nechtěla jsem cítit jeho chuť, takže jsem si ho překořenila, abych spíš cítila to koření, a ne to jídlo skutečné,“ vypráví.

Hladovky a skrýše na jídlo

Kristýna hladověla, před kolapsem byla bez jídla zhruba 23 dnů. Na porce jídla, o kterých rodině tvrdila, že je snědla, měla skrýše. Dávala je do igelitových sáčků a pak do kabelky nebo je ukrývala v nádobkách na kosmetiku.

„Šlo jenom o to to rychle schovat a potom to vyhodit venku do popelnice. Nestalo se mi, že by mě s tím moje maminka někdy konfrontovala. Pamatuju si jen, že našla jeden shnilý pytlík, když už jsem ležela hospitalizovaná a posílala mi fotku do nemocnice. Jinak se mi to asi povedlo vždycky utajit,“ říká.

Aby si rodina ničeho nevšimla, Kristýna měla připravené odpovědi, co a kdy už přes den jedla. Doma ušpinila příbory i talíř a jídlo také ohřívala, aby bylo po bytě cítit. Pak ho spláchla do záchodu nebo schovala do skrýše. Ve skrýši pod spodním prádlem měla i krabičky s projímadlem.

Kristýna měla u sebe hroznový cukr a žvýkačky. Jejich spotřeba šla do desítek denně. „Žvýkala jsem opravdu hodně. Bolely mě i panty, ale byla to pro mě zkratka. Zkratka, jak si odepřít jídlo, nemít hlad. To tělo jsem potřebovala zblbnout, aby něco v těch ústech bylo,“ přiznává studentka.

Dalším signálem bylo časté vymýšlení nemocí, například střevních viróz. Kristýna si je vymyslela, když měla jít například s rodinou do restaurace. „Střevní obtíže pro mě znamenaly, že bude dieta, že budou piškoty, banán, to se dobře schovávalo, takže jsem to hrála většinou tímhle scénářem.“

„Doma bylo navařeno, napečeno. Pro mě byla vášeň vařit pro ostatní. Tam byl ten pocit toho, když já nemůžu, tak dopřeji ostatním. Máma přišla pozdě večer z práce a měla teplou večeři. A když se pak zeptala, co jsem jedla já, tak samozřejmě nic. Ale dělalo mi dobře, že ostatní můžou jíst,“ vysvětluje  Kristýna, která se izolovala od kamarádek a nejvíc času trávila doma.

Extrémní únava a padající vlasy

Tělo Kristýny bylo ve strašném stavu. Byla extrémně unavená a chodila spát i v sedm hodin večer. Padaly jí vlasy, její kůže byla suchá, rty měla bílé. Měla také veliké problémy s termoregulací.

„Byla mi pořád zima, nosila jsem několik vrstev, i lyžařské ponožky. Vlasy jsem měla suché, lámaly se mi, tak jsem si je potom ostříhala. To pro mě bylo jednodušší, aby to neevokovalo tolik ten signál toho, že ty vlasy jsou slabé a že se něco děje,“ říká.

Studentka byla extrémně důsledná, takže vypadané vlasy uklízela a splachovala do záchodu, hřebeny čistila každý den. Když se zamykala v koupelně, snažila se, aby zvuk klíče v zámku nikdo neslyšel.

I v době největší hubenosti Kristýna problém s příjmem potravy odmítala. Zpětně si uvědomuje, jak její rodina trpěla. „Viděla jsem, jak měla maminka v očích bolest. Nechtěla dát najevo, jak strašné to bylo. Všichni věděli, že to není v pořádku, jenom já to neviděla,“ popisuje.

Kristýna se začala po hospitalizaci léčit. Chodila k psychiatrovi a na terapie, brala antidepresiva i léky na spaní. Byla to ale dlouhá cesta.

„Vždycky, když jsme měli pocit, že se to lepší, tak se objevil propad. Je to období, ze kterého si moc nepamatuji. Mám obrovské výpadky paměti. Jak mi později vysvětlila paní psychiatrička, tak ten mozek je v takovém úsporném režimu,“ uzavírá Kristýna, která doufá, že její vyprávění někomu může pomoct. „I kdyby jeden rodič rozpoznal ty signály třeba už na začátku, tak je vždycky ta včasná pomoc lepší.“

Jak píše v příručce psycholožka Jarmila Švédová, která se věnuje PPP, vyléčit se znamená vylepšit do nejvyšší možné míry svůj stav. Pacientům doporučuje, aby nezapomínali na možný relaps – tedy na návrat onemocnění.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít