Bití vodítkem na psa, škrcení a pálení cigaretami. Šancí pro týrané děti je všímající okolí
Fyzicky týrané děti jsou často zamlklé, takzvaně neviditelné, mají netypická zranění a netěší se domů. Jejich velkou šancí je, že si týrání všimne někdo z okolí – širší rodina, sousedé, učitelé nebo dětští lékaři. Jak zaznívá v seriálu Radiožurnálu Volání o pomoc, děti mívají úlekové reakce i zvláštní ranky například po bodání nůžkami.
„Máma mě nejčastěji bila hadicí od pračky, házela po mně všechno, co jí přišlo pod ruku. Nůž, hrnek nebo vidličku. Tahala mě za vlasy a držela pod krkem. Většinou to bylo v situaci, kdy byla máma opilá a to bylo velmi často,“ popisuje brutální týrání devětatřicetiletá Jana z Olomouckého kraje. Sama si uvědomuje, že je kvůli násilí nedůvěřivá k lidem, má nízké sebevědomí a nedokáže dávat najevo city.
„Pár lidí z nejbližšího okolí si toho mohlo všimnout. Žila jsem na vesnici, kde se všichni znali. Máma byla alkoholička a to věděli všichni. Myslím si, že si ale tenkrát každý hleděl svého,“ říká. Zranění Janě ošetřovala sousedka, otec Jany byl kvůli práci často v zahraničí.
Jana z Olomouckého kraje se za týrání styděla. Vymýšlela si tak nejrůznější důvody zranění. Například, že má modřiny a tržné rány po nehodě na kole nebo že má na zádech podlitiny po pádu ze schodů.
Dalším signálem bylo, že nebyla schopná nosit cokoli na krku. „Nedokážu nosit nic na krku. Ať už šálu, náhrdelník nebo rolák. Mám pocit, že mě někdo škrtí,“ vysvětluje Jana, která se po pokusu o sebevraždu přestěhovala k tetě.
Důležité krizové linky
Linka bezpečí (pomoc pro děti, mládež a studenty): 116 111
Linka pro rodinu a školu (pomoc dospělým ohledně dětí): 116 000
Linka první psychické pomoci (krizová pomoc pro dospělé): 116 123
Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí (pro oběti a pozůstalé): 116 006
Národní linka pro odvykání (pomoc pro lidi se závislostí): 800 350 000
Senior telefon: 800 157 157
Linka seniorů: 800 200 007
Další důležité linky jsou dostupné v Adresáři pomoci ministerstva vnitra.
Na týrání dětí může upozornit i anonymně kdokoli. O konkrétním postupu se lze poradit na Lince důvěry 116 111. Zasáhnout můžou sousedé, širší rodina, lékaři a zdravotníci nebo kdokoli ve školce nebo škole. Signály a vodítka špatného zacházení s dětmi ukazuje například karta KID.
Profese, které pracují s dětmi, se mají při podezření zaměřit na různá opakovaná poranění, ať už modřiny, šrámy, řezné rány, škrábance, popáleniny, otoky nebo lysiny. Sledovat mají náhlou změnu váhy, zanedbanou hygienu nebo nošení oblečení, které může i ve velkém vedru zakrývat případné rány. Podstatné je sledovat i přístup rodičů k dětem a to, jestli nejsou pod vlivem alkoholu nebo drog.
Týrání láme dětem duši
Že si okolí všímá týraných dětí málo, sleduje ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková. „Přála bych ohroženým dětem, aby se to dělo častěji. Potřebovali bychom posílit detekci ohrožených dětí, vnímavost celé populace k fyzickému násilí vůči dětem. Těch odtajněných případů je určitě velmi málo, je to špička ledovce,“ vysvětluje psycholožka Dušková.
SERIÁL VOLÁNÍ O POMOC
- Signály depresí a úzkostí
- Signály, že někdo myslí na sebevraždu
- Signály fyzického týrání
- Signály šikany
- Signály PPP - poruch příjmu potravy
Podle ní má výchova rozvíjet a podporovat v dítěti to dobré. Doplňuje, že fyzické trestání dětem láme duši, bere potenciál k rozvoji, utiskuje ho a zašlapává ho do země. Naopak pozitivní způsob výchovy má daleko větší efekt.
„Část rodičů se uchyluje k fyzickým trestům a k týrání v rámci nějaké své bezradnosti ve výchově. Bití dětí je hromosvod pro nezvládnuté emoce. Někteří rodiče neumí využívat pozitivní způsob výchovy, jako je ocenění nebo pochvala. Bohužel česká výchova vychází z poměrně trestajících kořenů a pořád ještě i fyzické trestání dětí se svým způsobem považuje jako za něco akceptovatelného, za nějakou normu ve výchově,“ popisuje psycholožka a ředitelka neziskového Dětského krizového centra Zora Dušková, která je pro zákaz veškerých fyzických trestů dětí.
Dětské krizové centrum řešilo tisícovky situací, kdy byly děti brutálně týrané. Šlo o bodání nůžkami, bití vodítkem na psa nebo anténou a řemenem. Děti byly topené, škrcené nebo pálené cigaretami. Měly natržené ušní boltce, zlomené končetiny nebo otřesy mozku.
Deprese láme vůli, nejde o lenost, lidé neumějí prožívat příjemné emoce. Jakých signálů si všímat?
Číst článek
„Vzpomenu si na chlapce, který byl bitý plácačkou na mouchy takovým způsobem, že měl na těle obtisknutou tu mřížku plácačky ještě několik dní. Setkáváme se s dětmi, které byly záměrně opařené a pálené cigaretami, do kterých se kopalo a podobně,“ popisuje otřesné týrání Zora Dušková.
Úlekové reakce
„Týrání se bohužel týká i kojenců a batolat. Menší děti velmi často vykazují úlekové reakce. Napřáhnete ruku, protože letí moucha a chcete ji odehnat a dítě se přikrčí, kryje si hlavu, běží se někam schovat. To jsou vždycky velmi nápadné ukazatele,“ popisuje Dušková a dodává, že týrané děti bývají stažené, úzkostné, nejisté a plaché.
Kvůli možnému fyzickému útoku se týrané děti snaží být neviditelné. „Ty děti vyrůstají v patologickém prostředí. Každá pozornost, která je na to dítě zaměřená, s sebou může nést také potrestání a týrání. Takže ty děti jsou skutečně velmi tiché, pasivní, neprojevují se nějak emotivně, neradují se. A mě vždycky znovu a znovu překvapí, že to jsou děti velmi způsobné. Děti, které raději třikrát poděkují, aby náhodou neporušily nějaké pravidlo a aby na sebe nestrhly zlobu, hněv a potrestání,“ vysvětluje chování týraných dětí dlouholetá ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková.
Dalším z nápadných signálů může být maskování zranění. Děti nosí i v létě dlouhé rukávy a nohavice a nechtějí se převlékat třeba na tělocviku.
„Svléknout se znamená ukázat, že mám někde na těle rány a stopy po násilí. Právě fyzicky týrané děti jsou ale velmi odkázané na to, že jejich neutěšenou situaci zachytí někdo z okolí a někdo z okolí na ni poukáže,“ konstatuje Dušková a zmiňuje, že se může o postupu kdokoli poradit na Lince důvěry, která je anonymní.
Pomoct můžou formy intervence v rodině, v rámci kterých se pracuje s rodiči a mapuje se spouštěč násilí. Některé situace jsou ale podle Zory Duškové tak vyhrocené, že je lepší, aby dítě žilo mimo rodinu.
„Některým rodičům na jejich dětech v podstatě nezáleží. Není tam vybudovaná citová vazba mezi rodičem a dítětem a tam potom není tu změnu na čem stavět. A pro takové děti je určitě ve výsledku lepší odejít do péče mimo rodinu. A to do péče, která je korektní a férová a kde jsou ty podmínky prostě jasně nastavené. Kde se děti dočkají laskavosti, předvídatelnosti a lásky od pečujících osob,“ uzavírá Dušková.