Američan odešel do Prahy za pivem. Čechy teď učí jíst pravé burgery
Kdyby amerického prezidenta volili jen ti Američané, kteří pobývají v Praze, dopadlo by prý klání o Bílý dům jednoznačně. Tvrdí to rodák z Chicaga Max Munson, který už 18 let provozuje v centru Prahy restauraci s pravými americkými hamburgery.
Zdejší Američané jsou podle něj většinou příznivci demokratického kandidáta na prezidenta, zatímco republikánů žije v hlavním městě jen zlomek. Koho podporuje on sám, to raději z taktických důvodů jako majitel restaurace neříká.
Před čtyřmi lety byl v jeho podniku hitem takzvaný Obama Burger. Když letěl americký prezident poprvé v Air Force One, dal si prý právě hamburger. Ovšem bez slaniny a s dijonskou hořčicí, přibližuje restauratér.
Klasický americký burger se podává s rozteklým čedarem a křupavou slaninou. A přestože v podniku servírují americké jídlo, na nápojovém lístku se vyjímá české pivo.
Reportér Petr Sehnoutka se Zblízka podíval do restaurace s pravými americkými hamburgery
„To je dobrá kombinace. Firmy se několikrát snažily prodat americké pivo v Čechách. Mně se to vždycky zdálo jako nesmysl. Proč přivézt naše vodová piva z Ameriky sem do ráje pro pivaře,“ vysvětluje Max Munson.
Vypadá spíš jako bankéř než jako člověk, který se už 18 let věnuje přípravě hamburgerů. „Přijel jsem do Československa v roce 1992, přijel jsem jako turista vlakem. Bydlel jsem ve Francii. Praha byla krásné město, líbily se mi tu holky, levné dobré pivo,“ vzpomíná Max Munson.
„V Paříži jsem byl učitel angličtiny. Tam to bylo 16 až 20 dolarů za hodinu, tady to byl jeden dolar za hodinu. Věděl jsem, že budu hledat jiné zaměstnání,“ dodává.
Připouští, že burger nemá pověst zdravého jídla. Nezbytné je ale podle něj používat kvalitní maso. A hranolky si jako přílohu dává jen málokdy.
„V Americe jsme zvyklí jíst rukama, v Evropě to vůbec není zvykem. Používáme obě dvě ruce a doufáme, tady to je většinou v pohodě, že bulka drží,“ radí.
Restaurace vypadá na první pohled jako český podnik, jen na stěnách visí plakáty Rolling Stones nebo Led Zeppelin. „V roce 1994 to vůbec nevypadalo jako česká restaurace. Dlouhý dřevěný bar uprostřed, to žádná česká restaurace neměla,“ upozorňuje hrdě majitel.
Podle personálu má šéf jeden zvláštní požadavek. „Abychom byli jako na pódiu. Takže hrát, být milý, i když máme špatnou náladu,“ říká pohledná servírka Lucie.
