Náš vstup do NATO rozhodně nebyl automatický. Západ s tím nejdřív vůbec nepočítal, popisuje historik
Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999 společně s Polskem a Maďarskem. Dnešním pohledem jasná věc navazující na pád komunismu v listopadu 1989. Prezident Václav Havel v březnu 1991 (při návštěvě Belgie a v projevu k Radě ministrů) řekl: „Víme, že řádnými členy NATO se zatím z mnoha důvodů stát nemůžeme.“
Mezi „ty důvody“ totiž patřila sovětská vojska, která na našem území zůstala od srpna 1968. Navíc jsme tehdy byli součástí skomírajícího vojenského bloku komunistických států pod vedením Sovětského svazu – Varšavské smlouvy, která byla rozpuštěna až v létě 1991.
„Na počátku 90. let, kdy existovalo Československo a padl komunistický režim se vše rychle měnilo a usilovalo se i o novou zahraniční politiku. Ale v mezinárodním kontextu stále existoval Sovětský svaz a Západ neměl zájem o nějaký převrat. Tehdy to byl už Sovětský svaz Michaila Gorbačova. Západ ale nechtěl, aby se nepropadnul do ekonomické krize a chaosu, takže se tehdy neuvažovalo, že by státy střední a východní Evropy mohly překročit železnou oponu a stát se členy západních uskupení,“ popisuje historik Oldřich Tůma.
„Západ se v první polovině 90. let snažil brát ohled na vývoj v Sovětském svazu a neprovokovat. A byl tady zřejmě i poměrně velký despekt k vojenskému potenciálu zemí bývalého komunistického bloku. To se ale měnilo a nakonec politici přistoupili na myšlenku rozšíření Severoatlantické aliance,“ dodává.
Havel a Albrightová
Ale ani změna postojů Západu nebyla jednoduchá. Přes veškeré sympatie k postkomunistickým zemím s tím ze začátku nikdo moc nepočítal. Až přišel rok 1993 a do Spojených států přijela na otevření Muzea holocaustu řada významných hostů. Mezi nimi byl i prezident Václav Havel.
„Postoj amerického prezidenta Billa Clintona se tehdy začal měnit. Václav Havel, Polák Lech Walensa spolu se slovenským a maďarským prezidentem tehdy zcela bez obalu řekli, že chtějí do NATO. Do té doby zřejmě opravdu USA se vstupem dalších zemí rozhodně nepočítaly,“ pokračuje Tůma.
Začala usilovná jednání a vyjednávání, přesvědčování a vysvětlování jak doma, tak zahraničních partnerů. Odpůrců tehdy nebylo příliš, a tak se vládnoucí koalice ODS, ODA a KDU-ČSL vyslovila jasně pro vstup do aliance. Později se přidali i sociální demokraté, kteří vládli po volbách 1998.
Zcela specifickou skupinou, která podporovala tyto snahy, byli krajané v USA.
„Krajané se tradičně snaží svým domovinám pomáhat – a dělala to i ta česká, slovenská i polská. Pro českou bylo důležité, že se ve druhém Clintonově funkčním období (po 1994) stala ministryní zahraničních věcí česká rodačka Madeleine Albrightová. Právě ona měla velmi osobní vztah s prezidentem Havlem. Clinton to komentoval – někdy asi i žertovně, ale něco na tom bylo – že Česká republika má v USA dva velvyslance: Jednoho opravdového a druhého v Albrightové,“ vysvětluje historik.
3:26
V Německu cvičí tisíce vojáků NATO. Jde o manévry aliančních sil rychlé reakce
Číst článek
Česko tak své úsilí korunovalo v roce 1999, Slovensko si muselo se ještě chvíli počkat. Zřejmě proto, že vývoj obou území se po rozpadu federace 31. prosince 1992 dost lišil.
„Vývoj po většinu 90. let podobný nebyl, na Slovensku vládnul Vladimír Mečiar a tamní vláda používala řadu podivných postupů. Lavírovala i v mezinárodních otázkách, takže Slovensko z první vlny vstupujících zemí do NATO vypadlo. Dokonce se o něm ani neuvažovalo,“ popisuje historik.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda byl náš vstup do NATO jasný už od listopadu 1989, historik Tůma odpovídá: „V žádném případě nebyl a v listopadu to dokonce nebylo ani tématem diskusí a debat. Postupně se tento postoj prosadil a dokázali jsme o tom přesvědčit i naše partnery. A naše armáda dokázala, že je platným členem, protože ve všech misích NATO vždy obstála se ctí.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
