„Extrémní počasí, katastrofy, ničivé povodně a další události mají obrovský dopad na rozpočet, veřejné finance a pracovní trh jako takový. Otázka by měla být položena naopak – jaké jsou dopady toho, když neuděláme nic?“ ptá se v pořadu Osobnost Plus a dodává, že Světové ekonomické fórum vyčísluje ztráty v důsledku klimatických změn v desítkách procent HDP.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s ekonomkou Lindou Kunertovou

Naopak zelená politika představuje pro hospodaření států marginální zátěž, i když její dopady se napříč Evropskou unií liší. Pro některé členy představuje neutrální povinnost, jiným může přinést podnět k inovacím, které ve výsledku ekonomiku spíše podpoří. To je mimo jiné i případ silně průmyslových států, mezi něž patří i Česká republika.

„Zaměření na to, jaká je cena nějakého opatření, není relevantní a správný hospodář by se na to neměl ptát, protože máme ekonomické studie, které ukazují, že to může být příležitost pro trh,“ upozorňuje Kunertová.

Ke změnám průmyslových odvětví navíc dochází už dlouho. S inovacemi a postupující automatizací se mění postupy a technologie a dá se očekávat, že tento trend bude postupovat i nadále.

„Jakékoliv podpoření trhu, které se týká dekarbonizace, je nutné i v rámci adaptace na ekonomiku budoucnosti, která je víc založena na digitálních technologiích nebo inovaci,“ doplňuje.

Deficit celoživotního vzdělávání

Kromě přístupu firem by se do budoucna měl změnit i přístup zaměstnanců, protože český pracovní trh je velmi konzervativní a nedokáže se efektivně přizpůsobit změnám.

„V tomto kontextu se musíme bavit o rekvalifikaci. V Česku máme systematický deficit celoživotního vzdělávání,“ kritizuje Kunertová. „Zatímco evropský průměr je téměř na 40 procentech, my jsme na polovině.“

Tím jsou ovšem zaměstnanci ohroženi více než případnou dekarbonizací.

„Pracovní místa se neničí, akorát se mění v tom, jaké kompetence a dovednosti vyžadují,“ vysvětluje Kunertová. „Lidé se musí přeorientovat na nové procesy nebo postupy, aby o práci nepřišli.“

Další z věcí, které by bylo potřeba změnit, je nefunkční model levné pracovní síly, kvůli kterému platy až dvou třetin českých zaměstnanců nedosáhnou výše průměrné mzdy. V důsledku toho neočekávané události dopadají více na nízkopříjmové domácnosti. Důkazem je i aktuální vývoj doznívající postcovidové krize.

„I země, které měly vyšší míru inflace, a těch nebylo hodně, potom zvládly reálné příjmy dorovnat,“ srovnává Kunertová. „Nemůžeme se bavit o tom, že je to status quo, které se nedá změnit, protože v jiných ekonomikách se to dařilo. Jde taky o to, že nemáme funkční mechanismus platové politiky.“

Kromě něj nemáme ani dostatečně flexibilní samotný trh práce. Nepoměrně málo jsou u nás zastoupeny částečné úvazky, změna zaměstnavatele je složitá a zdlouhavá, vyjmenovává Kunertová.

Nerovnost pohlaví

Silným faktorem je také nerovnost pohlaví. Segregace se projevuje jak horizontálně, nerovností v odměňování a zaměstnanosti, tak vertikálně, tedy rozdílem v tom, jaké nejvyšší příčky v rámci kariérního žebříčku žena průměrně dosáhne.

Další velkou překážkou je nedostatečná rodinná politika. Dlouhá mateřská dovolená a nedostatečné kapacity předškolní péče často rodičům brání v jejich pracovním úvazku a výše příjmů domácností znatelně rozdělují rodiny a jejich možnosti.

„Nejedná se jenom o peníze. Taky se můžeme bavit o tom, jak to dělat lépe, aby byla péče lépe distribuovaná napříč různými typy rodin nebo kraji,“ uzavírá. „Máme spoustu modelů v zahraničí. Třeba v Rakousku nárůst soukromých institucí, které se snažily zalepit díru stát vzal jako příležitost a začal subvencovat umístění dětí v soukromých školkách tak, aby v tom nebyl finanční rozdíl.“

Jak se projevuje konzervativní mzdová politika? Prospěje českému pracovnímu trhu výpověď bez udání důvodu? A proč v Česku vázne rekvalifikace zaměstnanců? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru výše.

Michael Rozsypal, esta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít