Polovina dětí přechod z dětských domovů do reality nezvládne. 'Systém na ně kašle'
„Nejhorší je ta samota a velký nepoznaný svět. Začnou pít alkohol nebo brát drogy. A i když jsou na odchod z domova alespoň lehce připravení, realita je často semele,“ popisuje v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz předsedkyně organizace Mimo domov Klára Chábová fatální důsledky, které podle ní způsobuje i aktuální nastavení systému. Proto organizace pomáhá dětem například oběhnout úřady, najít si bydlení i práci.
Aktuální snímek Dospělým ze dne na den, který vaše nezisková organizace iniciovala, zobrazuje několik příběhů dětí po odchodu z dětského domova. Co mají společného?
Všichni – ti, co dopadli dobře, i ti, co dopadli špatně – přesně popisují tu křižovatku, kdy to přišlo, kdy se museli rozhodnout, jestli jít doprava, nebo doleva. V dokumentu je to nádherně vidět a my potřebujeme, aby to viděly i děti v domovech. Že když jim někdo nabídne kamarádství, aby nebyly samy, tak často nabízejí zároveň i drogy. A ony si musí říct, že nepotřebují drogy, že mohou mít kamarádství i bez nich.
Vyrůstat v dětském domově? 'Nejvíc mě štvaly dárky. Do života ti to nic nedá,' říká Lukáš v dokumentu
Číst článek
Co tedy dělat lépe, aby tyto děti šly „správnou cestou“?
Cílová skupina 18 plus je nezajímavá a systém na ni momentálně kašle. Jeden chlapec z dětského domova to krásně definoval: když jsme malincí, tak se o nás každý stará a zajímá, a když vyrosteme, tak o nás není zájem.
Dnes to funguje tak, že některé dětské domovy se snaží děti na odchod připravovat, přestože to není v jejich popisu práce a mnohdy na to nemají kapacitu. Je pak zajímavé sledovat, jak k tomu každý domov přistupuje, protože každý to dělá trochu jinak.
Co příprava dětí na odchod z dětského domova obnáší?
Ředitel domova může třeba přijít za starostou a požádat ho, jestli nemá k dispozici volné sociální byty, kam by ty děti mohl ubytovat, aby byly zároveň i trochu pod dohledem. Znám ředitele domovů, kteří dětem začnou shánět práci a sami obchází místní podnikatele. Je i hodně domovů, které tlačí děti, aby chodily na brigády, aby si zkusily vydělat peníze a chodit do práce včas. Průřezově to ale nedělají všechny a ty, co to dělají, si to dělají po svém.
Léčení traumat
Bylo by tedy řešením, pokud by dětské domovy musely děti připravovat na odchod povinně? Je to vůbec možné?
Třeba by bylo fajn, kdyby se navýšil úvazek pro psychoterapeuta nebo psychologa, které dětské domovy dnes vůbec nemají a dětem se tak neléčí jejich traumata. Jsou ale i dětské domovy, které si zařídily krátký úvazek pro psychoterapeuta. Fungovat by mohl i sociální pracovník, který by se dětem věnoval a připravoval je jenom na odchod.
Premiéra snímku Dospělým ze dne na den proběhla ve středu, více v příspěvku reportéra Radiožurnálu Jiřího Štefla.
Jaká traumata máte konkrétně na mysli?
Když vás rodiče odloží nebo vás sexuálně zneužívají, mlátí vás tyčemi, máma leží opilá na schodech a pro vás přijede v noci policie, to, že přijdete o zázemí, o péči a lásku, to je přece obrovské trauma.
Jsou dětské domovy v současnosti schopné na psychiatry najít peníze?
Peníze musí najít stát – buď kraje, nebo ministerstva. Některé domovy jsou tak houževnaté, že si peníze shání samy. Mají ale jiné starosti a myslím si, že takhle by to fungovat nemělo. Pod jednoho sociálního pracovníka dnes spadá dvacet až třicet dětí a není v jeho silách ty děti na odchod připravit, když je navíc máte rozházené po celém regionu. Jejich funkci by mohly suplovat i neziskové organizace, pro které by byly vypsány granty. Ale je to potřeba, aby to začali řešit zákonodárci.
Proto chystáte promítání daného dokumentu také ve sněmovně a v Senátu?
Určitě. Když někam přijdeme a mluvíme o dětech, tak nám lidé nemusí věřit, jelikož se s těmi dětmi nikdy nesetkali. Tady jsou ale reálné příběhy, které vidíte na vlastní oči. Ty děti ve svých výpovědích přesně říkají, co tady chybí.
„Když vás rodiče odloží nebo vás sexuálně zneužívají, mlátí vás tyčemi, máma leží opilá na schodech a pro vás přijede v noci policie, to, že přijdete o zázemí, o péči a lásku, to je přece obrovské trauma.“
Klára Chábová (předsedkyně Mimo domov)
Systematicky u nás není řešeno také takzvané doprovázení. To znamená, že když dítě opouští dětský domov, tak by tam měl být člověk, který ho vezme za ruku a řekne: teď tě přihlásíme na úřad, musíš si sepsat životopis, tady najdeš přehled brigád. První rok dva jsou přitom nejkrizovější. Ty děti nemají nikoho, na koho by se mohly obrátit. I když jsou na odchod lehce připravení, realita je pak mnohdy semele.
Alkohol i drogy
S jakými problémy se po odchodu z domova děti nejčastěji potýkají?
Cítí se opuštěné, to i některé z nich říkají přímo v dokumentu. Samota a to, že vás vlastně nikdo nechce a že nikoho nezajímáte, je strašná. Mnoho z nich začne pít alkohol, začnou brát drogy, chytnou se nějaké party, aby nebyly opuštěné. Takže samota a pak to, že je před nimi velký nepoznaný svět.
Řešení tedy vidíte v systémové změně, to znamená investovat do psychiatrů a sociálních pracovníků, kteří by dětem po odchodu z domova na určitou dobu asistovali?
Ano, v tom vidím dvě hlavní změny.
Část dětí, která odejde z dětských domovů, se ztratí z dohledu. Čím to je?
Ročně odchází z domovů 250 až 300 dětí do reality, zhruba polovina z nich ale ten přechod nezvládne. Pokud se neozvou zpátky do dětského domova, není na ně kontakt. Neví se tak, jak a kde žijí. Kdyby fungovalo doprovázení, tak tam může být člověk, sociální kurátor, který má seznam třeba deseti dětí a má o nich přehled.
Takže u těchto dětí se neví, jak si aktuálně stojí. Předpokládá se ale, že to nezvládly.
Ano, velká část z nich to prostě nedá.
Mají děti povinnost, poté když z domova odejdou, se hlásit? Dávat o sobě vědět?
Vůbec. Dokud studují, jsou v dětském domově, když odejdou, nemají žádné povinnosti vůči nikomu.
Máte už zpětnou vazbu ohledně dokumentu od dětských domovů?
Ještě jsme jim to nepouštěli. Teď máme premiéru v Praze, kde jsme to chtěli pustit lidem, kteří nám jsou blízcí, jde o naše spolupracovníky a partnery. A květnu začíná tour po dětských domovech.
Nemáte obavu z prudké reakce? Neříkáte tím dětským domovům vlastně, že to dělají špatně?
Domovy neobviňujeme, to bych si nedovolila. Já jenom říkám nahlas, že ty děti nejsou připravovány na odchod. A to je podle mého názoru hlavně o legislativě a zákonodárcích, systému a přístupu k dětem.
