‚Dřív mi doroste ruka, než se dočkám spravedlnosti.‘ Stát při vyřizování podpory nedodržuje vlastní lhůty
Nároky na invalidní důchod, na průkaz osob s postižením i na příspěvek na péči se posuzují opakovaně a v samostatných řízeních. Úředníci a posudkoví lékaři jsou přetížení a lidé s postižením se pomoci dočkávají se zpožděním. Těch, kteří ji budou potřebovat, navíc kvůli stárnutí populace přibývá.
„Nikdy jsem nechtěla být vyhořelá zdravotní sestra a děti už jsem měla velké. Tak jsem si řekla, že si dokončím vzdělání v oboru,“ vzpomíná Martina Ruská z Vážan nad Litavou na 29. září 2017. Byl to její první den na vysoké škole a taky poslední, kdy měla obě ruce.
Zařídit dávky, naučit s bílou holí. Nemocnice nestíhají pomáhat zpět do života, stát suplují neziskovky
Číst článek
Cestou z prvních přednášek oboru andragogika v neziskové sféře měla vážnou autonehodu. „Řidič za mnou upadl do mikrospánku a narazil do mého zadního kola. Letěla jsem přes svodidla, utrpěla mnohačetná zranění a urvalo mi to ruku.“
V umělém spánku byla paní Martina devět dní. V nemocnici strávila čtyři a půl měsíce. Odcházela s amputovanou levou rukou v lokti, druhou rukou necitlivou a s poškozenou pamětí. Buď z opakovaných narkóz, nebo z toho, že jí při nárazu mobil prorazil lebku. Měla jej totiž položený mezi předními sedadly. Jak auto rotovalo přes střechu, stala se z něj zbraň.
„Nikdy jsem nebyla typ, který by chtěl být závislý na ostatních. Už v nemocnici jsem se sama začala učit, jak se o sebe postarat. I sestřičky koukaly, třeba když jsem si sama ostříhala nehty na ruce,“ vypráví.
Jak stát pomáhá
Jednou z nejdůležitějších forem pomoci je invalidní důchod. Pobírá jej na 400 tisíc lidí. Rozděluje se na tři stupně podle míry poklesu pracovní schopnosti a je určený lidem, kteří nesplňují podmínky starobního důchodu. Nutnou podmínkou je ale také určitá doba sociálního pojištění před vznikem postižení. Pokud člověk nebyl plátcem dostatečně dlouho, podle věku jeden až deset let, nedostane na výplatě invalidního důchodu vůbec nic. Nejrozšířenější je nejnižší stupeň invalidity – tuto skupinu tvoří 171 tisíc lidí, v průměru pobírají 8 330 korun.
Zákonná lhůta pro vyřízení invalidního důchodu je 90 dnů. Podle výroční zprávy České správy sociálního zabezpečení činí v praxi průměrně 74 dní. Délka čekání závisí na tom, jestli jsou podklady pro posudkového lékaře kompletní, nebo si bude žádat o doplnění lékařských zpráv.
Podobné množství lidí, 400 tisíc, má v Česku nějakou formu karty pro osoby zdravotně postižené. I ta se dělí na tři kategorie. První je průkaz osoby s těžkým zdravotním postižením (TP), jehož držitelé a držitelky mají přednost při osobním projednávání na úřadech a nárok na vyhrazená místa ve veřejné dopravě. Průkaz ZTP pro osoby se zvlášť těžkým postižením poskytuje vedle toho i nárok na slevu ve veřejné dopravě, možnost parkovat na místech pro invalidy a jezdit po dálnici bez známky. Nejvyšším stupněm je průkaz ZTP/P pro osoby se zvlášť těžkým postižením, které pro bezpečný pohyb potřebují doprovod průvodce. Ten s hendikepovanou osobou cestuje bezplatně.
Poslední kategorií pomoci jsou pak různé příspěvky. Například na mobilitu, kterému se lidově říká dávka na benzín. Je určený všem, kteří mají průkaz ZTP/P a nejsou hospitalizovaní ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení. Aktuálně se vyplácí ve výši 550 korun měsíčně a loni ho průměrně pobíralo 250 tisíc lidí. Sněmovna teď projednává jeho navýšení na 900 korun.
Příspěvek na péči pobírá okolo 360 tisíc lidí vyžadujících pomoc jiné osoby při zvládání základních potřeb. Jeho výše se opět liší podle míry závislosti. U dospělých lidí se pohybuje od 880 do 19 200 korun.
Po propuštění z nemocnice začalo klasické kolečko na úřadech a po doktorech. Invalidní důchod přiznala správa sociálního zabezpečení paní Martině v dubnu 2018, a to na rok. Po úrazech je to běžná praxe. Časem následuje lékařský přezkum, aby se zjistilo, jak se člověk s postižením vyrovnal a jestli nedošlo k výraznému zlepšení. Martina si zároveň na úřadu práce žádala o průkazku zvlášť těžce postižené osoby – ZTP. I tu dostala na rok.
„Doktorka mi dokonce nabízela, že mi dá ZTP/P,“ což znamená zvlášť těžké postižení s průvodcem. „Ale manžel má nevidomého bratra a mně přišlo, že se přece jen v prostoru pohybuji lépe než nevidomý člověk. Tak jsem to odmítla,“ říká paní Martina.
Když po roce s novou sadou vyšetření opět žádala o průkazku ZTP, posudkový lékař žádost zamítl. Tím ji mimo jiné připravil o možnost využívat parkovacích míst pro hendikepované, která jsou například v nákupních centrech blíž ke vchodu. „Mně jde jen o to parkování. Když je člověk gramlavej (nešikovný, nemotorný – pozn. red.) a jede s nákupním vozíkem jednou necitlivou rukou po parkovišti, jak chcete kličkovat mezi auty?“
Pomoc je, ale roztříštěná
Stát v Česku poskytuje hendikepovaným lidem několik různých druhů podpory zmírňující dopady jejich zdravotního stavu.
Populace stárne a lidí, kteří budou potřebovat při každodenních činnostech pomoc druhých, bude přibývat. Podle propočtů demografa Ladislava Průši z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí do roku 2030 naroste počet příjemců příspěvků na péči ze současných 370 tisíc na téměř půl milionu.
„Zatímco o dopadech do systému důchodového pojištění se diskutuje dlouhodobě, o dopadech stárnutí populace na oblast sociálních služeb se diskutuje pouze okrajově a žádná studie, která́ by vypočítala dopad stárnutí populace na potřebu sociálních služeb v naší zemi, doposud nebyla zpracována,“ uvádí v práci Současná struktura služeb dlouhodobé péče a prognóza potřebnosti sociálních služeb 2019–2050.
Pacienti se shodují, že problém není v nedostatečné nabídce pomoci, ale v tom, že řízení jsou dlouhá a každá žádost se vyřizuje zvlášť.
Paní Anna, jejíž příběh server iROZHLAS.cz popsal v článku o zařazování lidí s postižením zpět do života, řešila veškeré příspěvky za svého syna. Před šesti lety ho srazilo na přechodu auto a utrpěl vážná zranění hlavy a plic. Po pěti měsících kómatu a třiadvaceti operacích se probudil ochrnutý a bez schopnosti mluvit.
„Na začátku nám všechny žádosti o příspěvky zamítli. I kartičku ZTP, kterou jsme potřebovali, abychom mohli u nemocnice parkovat na místech pro invalidy.“ Ty nejenže jsou blíž, ale jsou také uzpůsobená pro manipulaci s vozíkem. „To není o tom, že zaparkujete blíž, ale o tom, že vůbec zaparkujete. Navíc je tam nájezd. Náš první vozík byl vlastně pojízdnou postelí, která měla 65 kilo. S ležícím synem to bylo 150 kilo, která máte zvednout na chodník,“ popisuje význam vyhrazených míst paní Anna.
Kartu dostala po odvolání v listopadu 2017 – po čtyřech měsících od podání první žádosti.
Zkušenost, kdy v jednom z řízení není problém posudek vyhotovit a pomoc přiznat, ale s řízením ohledně karty ZTP jsou formální problémy, má i Adam z Českých Budějovic. V roce 2020 skončil kvůli cystě na mozku v akutním ohrožení života. Z několikadenního umělého spánku se probudil slepý a s poškozenou pamětí. V nové životní situaci se snažil zorientovat s pomocí rodiny.
Podle jeho slov bylo přiznání invalidního důchodu bezproblémové, ale řízení o průkazu ZTP/P se protahovalo. „Na první průkaz jsem čekal tři měsíce. Když jsem ho konečně získal, hned jsem ho ukazoval kamarádovi. Ten mě ale upozornil, že je pro neslyšící. Já jsem samozřejmě symbol přeškrtnutého ucha neviděl. Když se pak máma na průkaz podívala doma, zjistila, že je vystavený pro hluchoněmého autistu.“
Adam musel chybu řešit, protože se chtěl vyvarovat případných problémů na úřadech nebo ve vlaku. „Dokážete si představit, že by na mě někdo začal na úřadě znakovat, já bych tam jenom stál v tmavých brýlích a pak na ně začal mluvit?“
Správný průkaz získal Adam o devět měsíců později s platností na jeden rok.
Další posudek, další vyšetření
U Adama došlo ještě ke komplikaci při vyřizování žádosti o kompenzační pomůcku. Kvůli poškození mozku má problémy s prostorovou pamětí a ze začátku se ztrácel i ve vlastním bytě. Podnikl tedy všechny nutné kroky k tomu, aby získal vodicího psa. I to vyžadovalo nový posudek. Místo posudku ale přišla informace, že si posudkový lékař žádá dodatečné psychologické vyšetření.
„Nikdy jsem nebyl diagnostikován s psychickou poruchou. Ze zákona na to samozřejmě právo mají, ale i sám psycholog říkal, že se s tím ještě nesetkal, aby psychicky zdravého člověka kvůli psovi posílali na tohle vyšetření.“ V tuhle chvíli dlužila Adamova rodina škole pro výcvik psů stovky tisíc korun. Žádost byla kladně vyřízena po několika týdnech.
Na nedodržování lhůt si stěžují i neziskové organizace. „Úřady mají zákonem stanovené lhůty, ale v praxi je nic nenutí je dodržovat. Lidi sice mají právo žádat o kompenzaci za způsobenou újmu, ale po všech řízeních s úřady na to většinou nemají sílu. Navíc se bojí, že by jim při stížnosti mohlo kontrolní řízení dopadnout špatně,“ říká Václav Krása z Národní rady osob se zdravotním postižením.
Na průběh řízení poukazují i pacientské organizace, jako například Unie pečujících. „Když si podáváte žádost o průkazku nebo o příspěvek na péči, rovnou na přepážce řízení přeruší. Doba přerušení se nezapočítává do doby zákonné doby vyřízení žádosti. Výsledkem je, že zpracování trvá měsíce a nezřídka i rok,“ říká předsedkyně Unie pečujících Zdeňka Michálková.
V praxi to vypadá tak, že člověk, který chce kartičku ZTP, přijde na úřad práce se žádostí. Úřad ji zaeviduje a rovnou řízení o nároku na ZTP přeruší, protože potřebuje stanovisko posudkové služby. Na základě vypracovaného posudku úřad práce rozhodne, jestli má žadatel na průkaz nárok. Doba přerušení, kdy se čeká na zdravotní posudek, se ale nepočítá do zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí.
Každá podpora zvlášť
Tento paradox je pozůstatkem rozdělení lékařské posudkové služby na dvě. Došlo k tomu v roce 2006, kdy začal platit nový zákon o sociálních službách. Jedna její část spadala pod Českou správu sociálního zabezpečení, zatímco druhá pracovala pro úřady práce a posuzovala zdraví klientů pro nepojistné systémy. Tedy pro různé příspěvky a podpory.
Po několika letech, kdy se rozdělené ukázalo jako neefektivní zejména z personální stránky, se posudková služba opět sjednotila pod správou sociálního zabezpečení. Cílem mělo být jednotné řízení a menší personální nároky. Některé žádosti, jako je třeba nejčastější příspěvek na péči, se ale stále podávají na úřadech práce.
Součástí zákona, který upravoval sociální služby, bylo také zavedení příspěvku na péči. Ten měl hendikepovaným lidem poskytnout možnost vybrat si, jakou formu péče o svou osobu zvolí. Řízení ale zůstalo rozdělené mezi dva úřady, správu sociálního zabezpečení a úřad práce, a tím se komplikuje jeho včasné řešení. Pro úředníky přibylo další složité řízení, které se projednává samostatně.
„Třeba v roce 2021 jsme dostali posudek, který nám přiznával trvalou invaliditu, ale vypršela platnost kartičky ZTP/P,“ vzpomíná paní Anna. „Takže jsme čekali na další posudek, který opět posuzoval míru postižení mého syna. A příští rok budeme řešit příspěvek na péči, tak Tomáše čeká další posuzování. Podle jejich pravidel se posudky nedají směšovat a každá věc se musí posuzovat zvlášť.“
Právě posuzování každé žádosti zvlášť vede k dlouhým lhůtám řízení a tím pádem dlouhému čekání pacientů na pomoc. Na otázku, jestli by některá řízení nešlo sloučit, odpovídá náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Iva Merhautová, že tuto možnost na ministerstvu opakovaně zkoumali. „Zatím ale k takovému rozhodnutí nedošlo a není to ani v chystané úpravě zákona.“
Na doplňující otázky ohledně konkrétních kroků, které by mohly tuto dobu zkrátit, náměstkyně Merhautová už neodpověděla.
Martina Ruská má například přiznanou trvalou invaliditu v rámci invalidního důchodu, ale o nárok na průkaz ZTP podle posudkového lékaře přišla. „Je tam celá řada řízení, která se vedou nezávisle na sobě. Jak můžu mít státem uznanou trvalou invaliditu, ale po roce přijít o průkaz ZTP? Ruka mi evidentně nedorostla,“ diví se.
Poslanci by měli během letošního podzimu projednat úpravu zákona o sociálním zabezpečení, která má v plánu vytvořit 40 pracovních míst pro zdravotníky a jiný nelékařský personál. Ti by měli posudkovým lékařům připravovat podklady pro vypracování posudků. Museli by ale absolvovat odborný kurz.
Nová místa pro nelékaře
Ministerstvo v podkladech k novele uvedlo, že změna má při předpokládaném dalším úbytku posudkových lékařů přispět k vyřizování posudků v zákonných lhůtách. Vzniknout by mělo nejprve 40 a v cílovém stavu 160 nelékařských pozic. Odborné podklady by měli připravovat zdravotníci, a to třeba sestry, fyzioterapeuti či záchranáři. Posudek by pak schvaloval posudkový lékař.
Rozdělení práce mezi posudkovým lékařem a nelékařem by měla stanovit Česká správa sociálního zabezpečení, stejně tak jako rozmístění těchto asistentů po okresních pobočkách správy sociálního zabezpečení. Pro pacienty se nic nezmění, výsledkem má být jen rychlejší vyřízení žádostí. „Tito pracovníci budou vyhodnocovat podklady od ošetřujících lékařů a připravovat je tak, aby se doba posouzení zkrátila,“ vysvětluje Merhautová.
Marek Slabý z Asociace zdravotnických záchranářů si nedokáže představit, že by někdo z aktivních záchranářů měl o tuto pozici zájem. „Nikdo nás o této novele neinformoval, takže nemám žádné informace. Jestli má platit od ledna 2023, tak jsem zvědavý, kolik lidí reálně na ta místa seženou.“
Ani Česká asociace sester nemá z ministerstva žádné informace o chystané novele a nikdo s nimi možnost nového pracovního uplatnění nekonzultoval. „Neznáme ani podobu certifikovaného kurzu, a pokud vím, tak dosud nebyl předložen k akreditaci,“ říká prezidentka organizace Martina Šochmanová. Zájemci o pozici asistenta posudkového lékaře budou muset podstoupit akreditovaný kurz, ale jeho podobu zatím nikdo nezná.
Podle Ivety Štajgrové z oddělení metodiky výkonu lékařské posudkové služby je důvodů k prodlužování lhůt několik. „V době pandemie to byla zejména omezená spolupráce poskytovatelů zdravotnických služeb spojená s dlouhodobě nepříznivou personální situací na oddělení posudkové služby,“ popisuje. Jako nejčastější důvod pak uvádí lhůtu, kdy posudkový lékař čeká na vyšetření ošetřujícím nebo odborným lékařem.
„Myslím si, že když je tam nějaká lhůta, tak by se měla dodržet. Jestli nemají dost doktorů, tak ať s tím něco udělají,“ glosuje stav Martina Ruská.
„Moc dobře si uvědomuji, z jak moc privilegované pozice jsem se do téhle pitomé situace dostal. Přijde mi děsivé, co by se stalo, kdybych za sebou neměl intenzivní pomoc svého okolí. V podstatě bych skončil u dveří úřadu a nevěděl, co dál,“ uzavírá Adam.