‚Jednoznačný, ale neviditelný.‘ Efekt, kvůli kterému teď zažíváme častá horka, známe už víc než 150 let
O víkendu nás podle meteorologů zase čekají tropické teploty. Není to náhoda - spalování ropy, uhlí a plynu nebývale rychle ohřívá atmosféru a počet srpnových tropických dní se jen za posledních třicet let zdvojnásobil. To platí třeba pro Prahu či Brno, jak ukazují data projektu ClimRisk české Akademie věd. Na skleníkový efekt jako první upozornila Američanka Eunice Newtonová Footeová přesně před 168 lety.
„Potřebujeme srovnání plynů: vzduch versus oxid uhličitý,“ vysvětluje doktor chemie Martin Krupička. Ve svém království, v laboratoři Vysoké školy chemicko-technologické v Praze vyndává čtyři baňky. „Dvě naplníme oxidem uhličitým, dvě budou kontrolní, tedy naplněné vzduchem. A je důležité, aby baňky byly skleněné a pronikalo jimi sluneční záření,“ popisuje.
Na stole má Martin Krupička připraveny pro chemika ne zrovna typické nástroje – ostrý nůž a kladivo. „Oxid uhličitý získáme ze suchého ledu a tyto nástroje jsou k jeho porcování,“ ukazuje a vytahuje kostky hluboce zmrazeného suchého ledu z modré mrazicí nádoby. Kudlou a kladivem z nich začíná odštípávat menší kousky a vhazovat je do dvou z baněk. Kousky ledu cinknou o dno a začíná se z nich uvolňovat oxid uhličitý.
Doktor chemie potom skládá baňky do plátěné tašky, jako kdyby se chystal jít vrátit láhve od piva. „Jen dvě láhve mám plné oxidu uhličitého, dvě obsahují vzduch,“ komentuje to a vycházíme z laboratoře ven na prostranství před VŠCHT.
Vědkyně Eunice Newtonová Footeová před 168 lety čekala na zahřátí svých baněk americkým sluncem, my docela brzy pozorujeme, jak se do baněk opatřených teploměry opírají paprsky slunce v pražských Dejvicích. Už po půlhodině jasně vidíme výsledky.
„Mám obrovskou radost, že experiment vyšel podle očekávání,“ usmívá se Martin Krupička při pohledu na křivky v programu svého počítače, který je napojený na teploměry v baňkách. „V tom grafu vidíme naprosto jednoznačně, že ty baňky obsahující oxid uhličitý se ohřívaly rychleji a dosáhly i vyšší konečné teploty. Rozdíl je tam dva až čtyři stupně Celsia oproti vzduchu,“ vypočítává chemik, jak rozdílně reaguje prostředí se zvýšeným obsahem oxidu uhličitého už po půlhodině na slunci.
„Rozdíl je velmi dobře měřitelný. Není to samozřejmě jedna ku jedné přenositelné na atmosféru – v těch baňkách máme prakticky čistý oxid uhličitý, což na Zemi naštěstí nemáme. Ale cílem bylo ukázat ten vliv oxidu uhličitého na oteplování,“ říká Martin Krupička. A co vidíme zde v baňkách laboratorně, to se lidstvu čím dál intenzivněji děje v celé atmosféře.
Kdo z politiků nebere vážně klima, měl by připustit, že je smířený s migrací, říká výzkumník
Číst článek
„Letošní koncentrace oxidu uhličitého jsou kolem 420 ppm, tedy molekul CO2 v milionu molekul vzduchu. Před průmyslovou revolucí byla ta koncentrace asi 280 ppm. Takže ten nárůst je tam dost velký,“ komentuje to Kristýna Kantnerová, také doktorka chemie na VŠCHT v Praze. Za přibližně 200 let tedy lidstvo zvýšilo podíl skleníkových plynů v atmosféře přibližně jedenapůlkrát.
„Díky různým měřením víme, že zdrojem toho nadbytečného oxidu uhličitého, který přibyl od dob průmyslové revoluce, je především spalování fosilních paliv,“ říká Kantnerová. Má to ty známé důsledky, které teď pociťujeme jako častější a intenzivnější horka nebo silnější bouřky, jež dokážou být ve svých důsledcích ničivější třeba lokálními záplavami.
„Je ale těžké si tohle propojit, protože oxid uhličitý a další skleníkové plyny jsou neviditelné a pohlcují neviditelné záření. Takže nejde o nic hmatatelného, o nic, co bychom mohli vidět vlastníma očima. To je na tom to nejtěžší. Proto to spousta lidí nevnímá jako tak velkou hrozbu. Všechno je to vlastně neviditelné,“ zamýšlí se chemička Kantnerová na závěr rekonstrukce experimentu, který už v roce 1856 poprvé ukázal, jak funguje skleníkový efekt, jež teď bezprecedentně zahřívá atmosféru Země.
