Ve vašem vyjádření krátce po vynesení rozsudku jste psala, že pro vás bylo rozhodnutí soudu překvapivé. V čem konkrétně?
Z mého pohledu se Evropský soud pro lidská práva tímto rozhodnutím odchyluje od svých předchozích rozhodnutí, ve kterých kritizoval opakovaně postup, při kterém Norsko omezuje kontakt rodičů s dětmi.

K čemu tedy podle vás soud nepřihlédl? Proč tak rozhodl?
Hlavní důvod toho rozhodnutí vidím v tom, že když rozhodovaly v řízení norské orgány, tak přihlížely k názoru obou chlapců. Vzhledem k tomu, že kontakt mezi matkou a syny byl už delší dobu omezený, tak je pochopitelné, že oba chlapci vyjádřili přání setrvat v pěstounských rodinách. A to soudy respektovaly. Pro Evropský soud pro lidská práva byl tedy důležitý tento moment. A do jisté míry hrála roli také medializace, kterou soudci paní Michalákové vyčítali, což mi připadá absurdní, protože paní Michaláková pouze poukázala na to, co se děje v Norsku. Potom už si ten případ žil vlastním životem. Dávat jí za vinu tohle, mi připadá opravdu přehnané.

A v jakém směru medializace soudu vadila? Mělo to vyvíjet tlak na oba chlapce?
Ano, z jejich pohledu to mohlo poškodit oba chlapce. Bylo to důvodem, aby ji zbavili rodičovských práv. Konstatovali, že to bylo opodstatněné.

Sama už jste na to narazila – oba chlapci se vyslovili pro setrvání v pěstounských rodinách. Jak chcete s chlapci kontakt navázat, když o něj možná nestojí?
Tady podle mě hraje velkou roli, jakým způsobem postupovaly norské orgány, protože k tomu odcizení vlastně došlo v důsledku omezování kontaktu paní Michalákové s dětmi. A když omezíte kontakt matky s dítětem, a dítě si mezitím navykne na pěstounskou rodinu, tak je celkem logické, jakým způsobem se bude to dítě rozhodovat a co bude jeho přáním.

I kdyby byl kontakt soudem nakonec umožněn a oba synové ho přesto odmítli, bude i přesto paní Michaláková usilovat o setkání?
Pokud by Evropský soud pro lidská práva změnil svůj postoj a konstatoval, že došlo k porušení práva na rodinný život, tak by tuto argumentaci určitě paní Michaláková použila v Norsku v žádosti o obnovení řízení o tom, aby jí byl umožněn kontakt s jejími syny. Pokud se samozřejmě oba chlapci – vzhledem ke svému věku – proti tomuto postaví, tak paní Michaláková sama s tím nemůže nic dělat. Může jenom doufat, že někdy v budoucnu si k ní najdou cestu.

Odvolání k Velkému senátu

Jste tedy s rodinou Michalákových rozhodnutá, odvolat se k Velkému senátu, jak jste avizovala ve svém vyjádření?
Probírali jsme to zatím velmi stručně. Řekli jsme si, že je tady ta možnost, a že bychom ji měli využít. Ale samozřejmě to ještě budeme zvažovat, vzhledem k dalším okolnostem a k argumentaci Evropského soudu pro lidská práva. Především bude záležet na rozhodnutí paní Michalákové.

Chápu správně, že ona sama ještě rozhodnutá není?
Není to definitivní – takhle vám to řeknu. Mluvili jsme o té možnosti, ale definitivní rozhodnutí nepadlo.

A vy sama budete radit, aby se paní Michaláková odvolala?
Já tam v tuto chvíli určitou šanci vidím.

Čím tedy u soud plánujete v odvolání argumentovat? Oproti tomu, jak jste argumentovali doteď.
Chceme zdůraznit, že Evropský soud pro lidská práva ignoroval skutečnost, že došlo k odcizení mezi matkou a dětmi, právě kvůli postupu norských úřadů, které dlouhodobě omezují kontakt dětí s rodiči. A že tohle je zásadní argument, ke kterému by měl soud přihlížet. Dále bychom určitě argumentovali tím, že v těch předchozích kauzách na to byl kladený důraz a teď, jakoby to nehrálo roli.

Ve svém vyjádření jste psala o nových skutečnostech, které chcete v odvolání předložit. O jaké nové skutečnosti jde?
Ten zásadní argument je, že se Evropský soud pro lidská práva svým čtvrtečním rozhodnutím odchýlil od svých předchozích rozhodnutí – což je ostatně podmínkou pro možnost přezkoumání rozhodnutí Velkým senátem. A ty další nové skutečnosti teď nebudu konkretizovat. Jenom prozradím, že dokládají to, jak norské úřady komunikují s paní Michalákovou od okamžiku odebrání dětí.

Proč je nechcete konkretizovat?
Protože to jsou různé citlivé informace. Vzhledem k tomu, že medializace byla paní Michalákové soudem vytýkána, tak ji chceme omezit na procesní kroky. A ne na konkrétní skutečnosti, které jsou citlivé...

Jsou to klíčové skutečnosti, které můžou případ ovlivnit?
Nemůžu říct, že by mohly znamenat úplný zlom, ale jsou to střípky do mozaiky – takhle bych to asi řekla.

Předpokládáte tedy, že u Velkého senátu uspějete?
To nedovedu předvídat – i proto, že jsem předpokládala, že už toto rozhodnutí by mohlo být ve prospěch paní Michalákové. Ale myslím, že za ten pokus to stojí.

Případ rodiny Ladických

Veřejnost mohla sledovat ještě jeden případ – slovenské rodiny Ladických, která naopak u soudu uspěla. Jaký je mezi těmi případy rozdíl?
Rozdíl je v tom, že v případě Evy Michalákové šlo už v podstatě o řízení o vrácení dětí do její péče. Zatímco v případě rodiny Ladických šlo o stížnost proti tomu prvotnímu odebrání dítěte a omezení kontaktu s ním.

Takže v případě Michalákových to bylo celé v pokročilejším stádiu…
Ano. To, co oba případy odlišuje, je i to, že rodina Ladických v tom prvotním řízení uspěla i v Norsku. Nicméně poté byl rozsudek odvolacího soudu změněn, respektive zrušen, kvůli podjatosti jednoho ze soudců. A vrátilo se to k novému řízení, ve kterém rozhodli úplně opačně – v neprospěch rodiny Ladických. To řízení také trvalo velmi dlouho, ale ty důvody pro odebrání dítěte v rodině Ladických byly z mého pohledu zcela nepodstatné.

Zatímco v případě Michalákových byly vážnější…
Ano, tam bylo podezření na závažné týrání, nebo zanedbávání těch dětí. To se sice neprokázalo, i přesto soudce trval na tom, že děti mají zůstat v pěstounské péči.

A o toto vyjádření se opírá i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Soud uvedl, že by chlapci mohli být v rodině Michalákových ohrožení.
Ano, ale pro mě je to zcela nepochopitelné. I proto, že paní Michaláková pracuje ve školce jako pedagogický asistent, pracuje s dětmi. To je jedna z otázek, které překvapivě soud nevnímal. Paní Michaláková je brána jako bezúhonná osoba, která v Norsku pracuje s dětmi. Ani přesto nebylo dostatečně zváženo, zda by se byla schopná o ty děti postarat.

Jak dlouho ještě bude celý případ podle vás trvat?
To záleží na tom, jestli podáme žádost o přezkoumání Velkým senátem, nebo nepodáme. A taky jak o tom soudci rozhodnou – protože oni mohou věc Velkému senátu odmítnout podstoupit. V tom případě to může skončit za několik měsíců. V případě, že to bude přezkoumávat Velký senát, tak se to může o rok, rok a půl protáhnout.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít