Důvěřují konspiračním a dezinformačním příběhům, hledají alternativy v informačních zdrojích a nevěří prakticky ničemu, co je spojováno se státem. Takoví jsou silní příznivci konspirací. Takových lidí je v české společnosti asi šest procent, a to poměrně stabilně. Státu se ale stále nedaří tuto skupinu oslovovat. Co to znamená? K čemu to může vést? A máme se vůbec o tuto skupinu zajímat? Vysvětlují odborníci v rámci seriálu Společnost nedůvěry.

Společnost nedůvěry Praha 5:00 4. července 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na většinu z dvaceti konspiračních a dezinformačních narativů odpovídají rozhodným souhlasem. A mají jen nízkou nebo dokonce žádnou důvěru v cokoliv spojeného se společenským systémem a státem. Tak se dá popsat skupina takzvaných silných příznivců konspirací.

Jde o jednu z osmi skupin v české společnosti, které popisuje výzkum pro web iROZHLAS.cz prováděný výzkumníky z Národního institutu SYRI s názvem Společnost nedůvěry.

Ačkoliv jsou silní příznivci konspirací jednou z nejmenších skupin – tvoří ji jen asi šest procent české populace – je z hlediska důvěry v konspirační a dezinformační narativy jedna z nejzajímavějších. Na rozdíl od mírnějších příznivců konspirací se totiž silní příznivci vyznačují vysokou mírou víry v širokou paletu smyšlených příběhů, které tvoří jejich představu o světě.

„V zásadě jsou to lidé, u kterých je konspirační pohled základní inspirací, jak číst svět. Často to obsahuje představu, že s nimi někdo manipuluje a něco jim záměrně neříká,“ popisuje jeden z autorů výzkumu a vedoucí Studií nových médií na Univerzitě Karlově Josef Šlerka.

Právě téma spiknutí a světovlády často provazuje silné příznivce konspirací s extremisty. Jak totiž upozorňuje politolog Jan Charvát, který se tématem extremismu dlouhodobě zabývá, tyto příběhy mají často antisemitské kořeny.

„Pokud začnete věřit těmto věcem, tak dříve či později narazíte i na antisemitské konspirace, protože jsou zkrátka nejstarší a nejrozšířenější,“ vysvětluje.

Podobné konspirativní smýšlení pramení z nedůvěry v nastavený společenský systém, která způsobuje, že se lidé, kteří sdílejí podobné obavy z fungování světa okolo, nechávají vtahovat do širších antisystémových komunit. A tyto skupiny podle výzkumu zpravidla nevěří vládě, poslancům či senátorům, ale třeba i mainstreamovým médiím.

„Dá se to shrnout tak, že když nevěříte společenským institucím, nevěříte tomu, jak interpretují svět, tím se vám vytváří prázdný prostor, který potřebujete něčím zaplnit. A jednou z mála interpretací světa, která se nabízí, je ta alternativní, přes kterou se dostanete až k dezinformačním a konspiračním narativům,“ popisuje sociolog CVVM Matouš Pilnáček, další z autorů výzkumu Společnost nedůvěry.

Přehlížený problém

Důvěra v konspirační a dezinformační příběhy ale podle Šlerky zdaleka nevede u silných příznivců konspirací k apatii. „Nepřistupují k tomu tak, že protože jim všichni údajně lžou, tak se nemá smysl snažit. Ale spíše tak, že protože jim všichni lžou, tak proto se musejí o věci více zajímat,“ upozorňuje.

Když ale přijde na otázku, zda je pro ně demokracie nejlepším státním zřízením, odpovídají, že jim je v zásadě jedno, v jakém státním zřízení vlastně žijí. Od čehož se pak odvíjí i jejich voličské chování. „Je to skupina, která – pokud jde k volbám – volí častěji extremistické strany,“ komentuje závěry výzkumu Šlerka.

Podle politologa Jana Charváta to může představovat potenciální problém. „Zatím ho přehlížíme, protože se snižuje počet lidí, kteří by volili životaschopné antisystémové projekty – všechny jsou zatím mimo Sněmovnu. Zbývá jen Tomio Okamura a jeho SPD, kteří se pohybují na deseti procentech. A tuto stranu nechápeme napříč politologickou obcí jako autentickou antisystémovou stranu, ale spíše jako byznys projekt,“ vysvětluje.

Jedním dechem ale upozorňuje, že je stále poměrně velké procento nevoličů, kteří sice nemusejí nutně spadat do skupiny silných příznivců konspirací, mohou ale jimi preferované extrémní strany podporovat.

To by mohlo mít dopady i na zahraničněpolitické směřování Česka. Silní příznivci konspirací jsou totiž většinově nespokojení s českým členstvím v mezinárodních organizacích, jako je Evropská unie či NATO. A problém mají například i s dosavadní migrační politikou české vlády.

Hodně čteme, ne vždy rozumíme

Tyto postoje odrážejí i jejich informační zdroje. Není to tak, že by silní příznivci konspirací četli pouze informace na konspiračních a dezinformačních webech. Spektrum médií, která sledují, je mnohem širší a nechybí mezi nimi třeba ani veřejnoprávní Česká televize či Český rozhlas. Vliv na jejich názory mají ale velmi malý.

„Pokud mají lidé absolutní nedůvěru k systému, tak je informace například Českého rozhlasu nemůže zasáhnout, protože tito lidé nedůvěřují nejen oficiálním institucím, ale ani oficiálním komunikačním kanálům – mainstreamovým médiím. Pro ně je to nedůvěryhodný zdroj a tím pádem i samotná informace je pro tohoto člověka irelevantní,“ říká vedoucí CVVM a socioložka Paulína Tabery, která se na rozsáhlém výzkumu také podílela.

„Mají tendence těmto médiím velmi nedůvěřovat. Někteří je sledují, ale spíše s motivací vědět, co si myslí ‚druhá strana‘, které nevěří,“ doplňuje Pilnáček.

Mnohem větší roli u této skupiny hraje takzvaný „alternativní informační prostor“. „Čerpají informace přes nejrůznější sociální média, přes aplikace typu telegram, whatsapp a třeba přes e-mail,“ popisuje Šlerka s odkazem na velké antisystémové komunity na sociálních sítích.

Podle něj to může souviset třeba i s fenoménem informační a mediální gramotnosti, která není u této skupiny nijak velká. „Problematizuje nám to ale skutečnost, že dobrou mediální a informační gramotnost nemá velká většina naší společnosti, takže těžko mluvit o tom, že je to zrovna příznačné pro tuto skupinu,“ doplňuje.

Sebenaplňující proroctví

Silní příznivci konspirací mají problém s kroky vlády, která jejich názory většinou nebere v potaz. A tak veškeré postoje a rozhodnutí kabinetu související třeba s rozhodnutím poskytovat pomoc ukrajinským válečným uprchlíkům chápou jako součást rozsáhlejšího plánu, který má za cíl jim uškodit.

„A toto se stává stabilním prvkem komentářů na sociálních sítích, ale i různých článků a vytváří to pocit, že vláda vede válku s lidmi. To je velmi nebezpečná rétorika, která může vést k radikalizaci společnosti,“ upozorňuje Šlerka s odkazem na migrační krizi a případ Jaromíra Baldy, který v roce 2017 záměrně pokácel dva stromy přes železniční trať, aby vzbudil dojem, že jde o čin islámských teroristů.

Přitom už jen tato rétorika, ve spojení se zhoršující se ekonomickou situací, může vést k sebenaplňujícímu proroctví. „Lidé se budou tak dlouho přesvědčovat, že jde o válku s vládou, až si z toho tu skutečnou válku udělají,“ varuje Šlerka.

Proto je podle odborníka na extremismus Charváta klíčové navázat na závěry výzkumu a zjistit, co vede u lidí ke ztrátě důvěry ve společenský systém. A přemýšlet, jak zabránit rozrůstání této skupiny, jejímu případnému příklonu k hlubšímu konspirativnímu myšlení a následné radikalizaci.

„Může jít o případ, kdy máte dům, který jste měli dostat v restitucích a nedostali jste ho. Nebo jste o něj přišli v důsledku nějakého podvodu. Může jít o nespravedlnost, které systém nedokázal zamezit,“ vypočítává politolog možné důvody ztráty důvěry v systém. Pokračovat se pak dá třeba případem nezákonného stíhání zakladatele hnutí Legitimní věřitelé České republiky Jana Macháčka, který v současnosti šíří konspirace o tom, že Česká republika ve skutečnosti neexistuje.

„To, o čem mluvíme, je hluboká frustrace, že systém nefunguje, jak by měl podle názoru těchto lidí fungovat. A tohle je jeden ze způsobů, jak mu to mohou vrátit. V těchto šesti procentech jsou jistě i lidé, kteří nejsou aktivní. Ale ti co aktivní jsou, jsou o to více vidět,“ popisuje Charvát.

A doplňuje, že tito lidé nakonec nemusejí všem sdíleným informacím věřit. Jen je chápou jako metaforu jejich problému, kterou mohou systému, který jim vadí, uškodit.

Cesta ven

Josef Šlerka pak dodává, že situace je ve společnosti dlouhodobě stabilní a toto křídlo silných příznivců konspirací neroste. Stejně tak ale stát stále nepřišel ani na to, jak těmto lidem důvěru v systém vrátit a odvést je od konspirativního myšlení – a tedy snížit či zcela eliminovat riziko radikalizace.

Podle Charváta by mohl fungovat stejný přístup jako v případě lidí, kteří byli dlouhodobě členy extrémních pravicových uskupení. Ti často hovoří o tom, že se dostali z těchto komunit stejně, jako se dostali dovnitř – narazili na něco, co si už nedokázali vysvětlit a obhájit. A pak nalezli lidi, kteří jim podali pomocnou ruku.

„U neonacistů to býval třeba moment, kdy zjistili, že řada členů jejich neonacistické komunity jsou ve skutečnosti alkoholici s finančními problémy. Že jeden druhého neváhá podrazit a že nevíte, kdy podrazí vás. Najednou tam stojíte a říkáte si, kde to vlastně jste,“ popisuje zkušenosti z výzkumu extremismu Charvát.

Toto srovnání se silnými příznivci konspirací má ale jeden háček. Zatímco vyvracení konspiračního narativu neonacismu je relativně snadné, protože jde často jen o jeden příběh, v případě silných příznivců konspirací je situace složitější, jelikož věří celé škále příběhů. V případě vyvrácení jednoho ho mohou volně nahradit jiným.

„V těchto šesti procentech to prostě bude velmi těžké. Museli bychom znát přesný důvod, co člověka vtáhlo do této komunity. Protože to by mohla být zároveň i cesta ven,“ vysvětluje.

Aby ale byl obraz šestiprocentní skupiny silných zastánců konspirací kompletní, je třeba zmínit ještě jeden pohled. Podle antropoložky Marie Heřmanové z Akademie věd, která se také na výzkumu podílela, tvoří alternativní hlas, který by měl v demokracii zaznívat. „Skupina silných příznivců konspirací tady bude vždy. Nic s ním neuděláme. A podle mě je to ve zdravé demokratické společnosti v pořádku,“ dodává.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít