Sněmovna řeší kompenzaci pro lidi vypuzené StB ze země. ‚Lepší pozdě než nikdy,‘ míní historik
Sněmovna by v úterý mohla mimo jiné schvalovat odškodnění pro lidi nucené komunistickým režimem k emigraci. Kompenzace 100 tisíc korun má být určená těm, které v 70. a 80. letech minulého století přinutila StB opustit republiku, nebo se o to alespoň pokoušela. „Nejčastějším nástrojem byly neustálé předvolávání k podání vysvětlení ze zcela malicherných důvodů,“ řekl pro Radiožurnál historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Je plánovaná kompenzace ve výši 100 tisíc korun dostatečná, nebo je to spíš symbolická částka?
Je to, řekl bych, obvyklá částka, protože tady máme takový precedens, a to zákon 262/2011 o statutu účastníka třetího, protikomunistického odboje, kde je to pro přímého účastníka také 100 tisíc korun.
Poslechněte si celý rozhovor s historikem Prokopem Tomkem z Vojenského historického ústavu
Tady je ovšem otázka, jestli je to určeno pouze jedné osobě, nebo celé rodině. Týkalo se to totiž třeba manželských párů nebo rodiny, já jsem ten návrh neviděl. Takže je otázkou, kdo je ten žadatel.
Když jste připomenul zákon z roku 2011. Není až ostudné, že tento zákon přijímáme 36 let od změny režimu?
Na řadu věcí došlo pozdě. Myslím si, že je to rozhodně pozdě, ale je lepší se tím zabývat pozdě než vůbec.
Jaké metody StB používala k nátlaku na nepohodlné lidi? Co všechno o nich zjišťovala a jak jim zasahovala do soukromí?
Samotný pojem akce asanace je trochu zvláštní, protože se nejednalo o akci, která by byla přesně definovaná, měla začátek nebo konec. Spíše to byl soubor metod nebo cíl. Tím cílem a asanací bylo v podstatě vypuzení ze země.
Nejčastějším nástrojem byly neustálé předvolávání k takzvanému podání vysvětlení ze zcela malicherných důvodů. Byla to šikana – různé pobyty, cely předběžného zadržení a poté už taková šikana, která probíhala podle momentálních podmínek. To znamená třeba odebírání řidičských technických průkazů, vyhazování ze zaměstnání, ze škol a podobně.
Soud uložil bývalým příslušníkům StB podmínky. Kvůli Chartě 77 zařídili vyloučení studenta ze školy
Číst článek
Kdo byli typově nejčastější oběti Státní bezpečnosti? Byli to na prvním místě chartisté?
Komunistický režim neměl vůbec v úmyslu dovolit nějakou masovou emigraci. Ten odliv mozků nebyl žádoucí, to znamená, že byli vybráni ti lidé, kteří byli nějakým způsobem nepohodlní, kteří dělali problémy. V první řadě to byli chartisté a lidé z jejich kruhu.
Jaké dopady to mělo na rodiny postižených? Jak do života lidí zasahovala Státní bezpečnost?
Rodiny se vystěhovávaly. Těžko říct, jaké to mělo dopady. Mladí lidé se ocitli v novém prostředí, které jim umožňovalo větší rozvoj než v Československu, ve které byli občany druhé kategorie, popřípadě děti občanů druhé kategorie.
Na druhou stranu to znamenalo rozbití rodin. Většina těch lidí se potom už mohla dostat zpátky ke svým rodičům nebo příbuzným v Československu. Zdálo se, že to nakonec bylo třeba jen na deset let, protože poté padl režim. Zdálo se ale, že je to natrvalo, například že už nikdy neuvidí své prarodiče.
Kolik lidí nakonec pod tímto tlakem opravdu opustilo tehdejší Československo?
Ten výzkum není dosud dokončen, neexistuje žádný přesný přehled. Ministerstvo vnitra zvažuje, že by se mohlo přihlásit až 400 osob. Spíše se hovoří o desítkách lidí, kteří byli vypuzeni tímto způsobem. Nicméně k tomu by se navázal i počet těch partnerů a dětí. Nevím, jak je to přesně koncipováno.
75 let od zatčení hokejistů. StB poslala většinu národního týmu do uranových dolů nebo vězení
Číst článek
Odškodnění se má týkat také lidí, kteří podléhali takzvanému ochrannému dohledu. V čem spočíval?
Ochranný dohled byl původně zamýšlen jako takové omezení vlivu kriminálních recidivistů neboli lidí, kteří dlouhodobě dělali nějaké problémy. Ve skutečnosti se to ale aplikovalo i na lidi, kteří byli recidivisty politickými. Umožnilo to permanentní dohled na lidi i v civilu, další šikanu a v případě porušování ochranného dohledu, to znamená nehlášení se na policii a nezdržování se doma v určitých dobách, i vězení.
Jak se podle vás společnost vypořádala s komunistickou minulostí?
To je těžká otázka. Když se podíváme na celý postsovětský blok, tak česká společnost se s ní vypořádala relativně dobře. Řada věcí se povedla ve formě různého odškodnění, restituce majetku, rehabilitace odsouzených a tak dále.
Nikdy ale nelze říct, že je hotovo. Je to dlouhodobý proces. Myslím si, že je zajímavé, že se ve veřejném prostoru znovu a znovu objevují různá rezidua minulosti – různé otázky, které nejsou vyřešené. Vypořádali jsme se s tím tedy relativně dobře, ale je to určitě dlouhodobý proces.
