V prudkém svahu za Baťovou vilou stahuje na velké hromady odřezané větvě Katya z Žytomyrské oblasti. „Já mám dvě děti, Marina má dvě děti, Nasťa má jedno dítě, Světa má jedno dítě,“ vypočítává ve vysílání zlínského rozhlasu mladá žena, kolik má která z jejích kolegyň potomků.

Měla štěstí, že z regionu západně od Kyjeva stihla evakuovat i některé své blízké. Cesta ale byla těžká. Katya byla na Ukrajině ředitelkou dětského centra.

Další z brigádnic Marina také pracovala s malými dětmi. Z Čerkaské oblasti přicestovala na Zlínsko s jedním dítětem také paní Světa. Na Ukrajině musela nechat spoustu příbuzných. „Muži zůstali chránit Ukrajinu. Ukrajinci, kteří nestihli nebo nechtěli odjet, se vrátili na bojové linie,“ popisuje.

O své blízké na Ukrajině má velký strach. A přestože se jí před válkou podařilo utéct, stále se občas bojí. „Pokaždé když slyšíme nějaký hlasitý zvuk, vyděsíme se, že nám něco hrozí. Ještě jsme si nezvykli, že můžeme být v klidu.“ Také ona pracovala ve školství.

Podle ředitele Nadace Tomáše Bati Pavla Veleva byla náhoda, že začali s Ukrajinkami spolupracovat.

„Mého správce požádal přítel, že ubytovává děvčata z Ukrajiny a že by rády chtěly pracovat. Protože za vilou máme velký les, který potřebuje na jaro prořezat upravit a shrabat listí, tak jsme si řekli, že bychom jim mohli tuto práci dát, pokud budou chtít. A ony byly nadšené. A zdá se, že jim jde práce od ruky,“ pochvaluje si.

Roman Verner Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít