V Afghánistánu jsme učili policisty číst. S prezidentem Pavlem si rozumíme beze slov, říká veterán
Plukovníka Karla Klinovského pojí s prezidentem Petrem Pavlem společný výcvik a ocenění válečným křížem za osvobození francouzských vojáků. Své další zahraniční mise ale považuje za neuzavřené. „Zdá se mi, že to vždy skončilo bez jasného konce, bez toho, že by se něco vyřešilo a že jsme dokonce vytvořili golemy, ke kterým jsme zahodili šémy,“ zamýšlí se v rozhovoru pro Radiožurnál plukovník, který mimo jiné v Afghánistánu cvičil policii.
Vy jste s Petrem Pavlem byli vlastně v misi UNPROFOR, která osvobozovala francouzské vojáky. Dostali jste za to francouzský válečný kříž. Můžu tak předpokládat, že tady se mnou sedí chlap, který nejenom že se podílel na operacích, ale také může říct, že se třeba opil s prezidentem republiky?
Ano, a asi nejenom jednou. Opili jsme se studentsky, opili jsme se vojensky. My jsme byli párkrát i na trampu. A samozřejmě jsme se hrozně opili právě po té záchraně Francouzů.
Skrze znalost bylin si vydobyl uznání indiánů. Považovali mě bezmála za šamana, vypráví plukovník Karel Klinovský
Tam ani není v moci člověka to ze sebe setřást nějak normálně. Prostě jsme si na chatě sedli, dali jsme mezi sebe litrovku rumu a ani jsme nemuseli mluvit.
Když mluvím o Petrovi, ať je mezi námi, co chce, tak jedno nás provází od 15 let, kdy jsme se poznali: My se umíme vyhledat očima, hlavně když někdo podle nás pronese něco nesmyslného, tak on může být na druhé straně náměstí, kde je 20 tisíc lidí, a my se během dvou vteřin očima najdeme. Prostě se na sebe podíváme a oba víme, že si myslíme to samé.
To je taková krásná vlastnost, že nepotřebujeme moc mluvit. I tenkrát jsme do té akce jeli jen sami dva. Ta akce pro záchranu Francouzů vlastně začínala tím, že jsme jeli sami autem, i po skončení té akce jsme seděli sami dva. A když to skončilo, tak jsme fakt nepotřebovali moc mluvit.
Zažil jste během těch různých misí ještě něco horšího než tam?
Asi ano, asi v Kosovu i v Iráku, ale už to nebylo tak osobní. Nebezpečí třeba nehrozilo bezprostředně mně, ale mým lidem, což je někdy ještě horší, protože když člověk odpovídá pouze sám za sebe, je to všechno lehčí.
3:33
Tisíce obětí, ze kterých se stovky dodnes nenašly. Od masakru v bosenské Srebrenici uběhlo 27 let
Číst článek
Nejhorší je, když z republiky odjíždíte a na tribuně se slibuje rodičům, že jim jejich syny i dcery přivezete živé. To je taková dvojjakost: Splňte všechny úkoly a vraťte se všichni živí.
Ve vojenském řemesle je to dvojjakost, protože pro splnění úkolu a úspěch se umíralo. A tady vám stavějí hned na počátku dvě podmínky: Vraťte nám naše syny živé a všechno splňte.
Golemové bez šémů
Jak vy se vlastně s tím vším, co víte, teď díváte na tu válku, která se vede nedaleko našich hranic? Je lepší to vůbec nesledovat, když znáte ty zbraně, taktiky, strategie, víte, co se kde může stát?
Pro mě je těžké sledovat každou válku. Všechno to novodobé dění pro mě začalo Balkánem. Já jsem na Balkánu strávil dohromady asi dva a půl roku, protože jsem byl myslím rok a půl v UNPROFORu v Chorvatsku, symbolicky po našem vstupu do NATO, jsem byl první velitel české armády v Kosovu.
Já jsem kdysi řekl, že Balkán je jako doutnající oheň přikrytý mokrým kabátem a že je jenom otázka času, kdy to někde prohoří. A ono se to teď poslední dobou děje. Pro mě je hluboce neuzavřený Irák, pro mě je neuzavřený Afghánistán.
Představte si, že necháte doslova rok života v Afghánistánu a pak vidíte v televizi, jak ten západní svět utíká, jak to tam celé nechává. Říkáte si jako proč, proč jsem tam byl?
Když jste se zeptala – nevím jak, ani jestli by to psychologové vyjádřili, ale já to mám tak, že v první půlce svého života jsem si myslel, že jsem součástí něčeho velkého a vždy jsem to hodnotil podle celků. A o jejich úspěšnosti pochybuji – jak v Jugoslávii, tak v Iráku, tak v Afghánistánu.
25:00
Dva roky vlády Tálibánu: Zákazů pro afghánské ženy a dívky přibývá, nesmějí už ani do parku
Číst článek
Zdá se mi, že to vždy skončilo bez jasného konce, bez toho, že by se něco vyřešilo. A že jsme dokonce vytvořili golemy, ke kterým jsme zahodili šémy.
Dobře víte, co jsme vytvořili v Afghánistánu, co jsme vytvořili v Iráku. To byly zpočátku třeba chtěné děti, které měly proti někomu působit, a pak se z nich stali enfant terrible, nechtěné děti, proti kterým jsme pak dokonce vedli vlastní mise. Takže ono to někdy postrádá logiku.
Ve druhé půlce svého života jsem dospěl spíš k tomu, že jsem to začal hodnotit jako jednotlivec, jako individuum. Pak si myslím, že je to úspěšnější, protože jsem zjistil, že se nemám za co stydět, že jsem prostě dělal, co jsem mohl, že jsem se snažil přispět k tomu celku, čím jsem mohl.
A nebylo toho málo. Bylo to minimálně jedno rozpadlé manželství, neviděl jsem své děti začít chodit, nebyl jsem s rodiči, jako jsou ostatní. Hodně jsem toho ošidil v osobním životě.
Já jsem to nepočítal, ale myslím, že jenom v misích jsem strávil přes čtyři roky, což je hrozná část života, kolem toho byly různé kurzy. Ale nelituji toho, ani trošku toho nelituji, protože jak vám říkám, v hodnocení sebe samého jako individua – což teď zní strašně nabubřele – z toho nevycházím až tak špatně.
Mě jenom zajímalo, jak se díváte na tu válku na Ukrajině, když vlastně všechno víte. Jestli to nějak prožíváte, jestli to berete jako fakt, nebo jestli prostě někde vzadu víte, že třeba bude trvat ještě roky.
Je mi to líto, vždy mi bylo nejvíc líto lidí na zemi. Já jsem u nich byl v Jugoslávii, v Afghánistánu, v Iráku. Obzvlášť mě dojímá osud malých holčiček.
To je takové moje prokletí, protože jsem si u těch malých tvorečků, kteří třeba prodávali korálky někde v Kábulu, představoval, jaká je asi čeká budoucnost. Pak jsem si myslel, že růžová, protože to vypadalo nadějně.
49:57
Válek přibývá. Zabránit jim může jedině diplomacie spojená s vojenským odstrašením, říká expert Atwood
Číst článek
Já jsem byl odpovědný za výcvik policie celého Afghánistánu. Za dobu, kdy jsem tomu velel, jsme vycvičili 36 tisíc lidí. Kromě jiného jsme jim dávali takzvaný literacy training – učili jsme je psát, počítat a číst.
A když jste viděla někde na hranici Pákistánu a Afghánistánu, v tom nejdivočejším prostředí, při té závěrečné ceremonii, jak ten policista na diplomu četl své rodině své jméno, uměl počítat, takže jsme mu už nemuseli posílat peníze do banky a on si je uměl sám spočítat a nebyl okraden i velitelem...
A hlavně, 36 tisícům lidí jsme otevřeli cestu ke knihám, k internetu, ke vzdělání, vlastně jsme jim otevřeli svět. Komu se poštěstí na závěr si říct, že minimálně toto za to v životě stálo.
Kdyby se nepovedlo všechno ostatní, jestli z těch lidí je dnes v policii zlomek, tak ale určitě čtou a určitě mají v rukách knihu, třeba se zajímají o dění ve své zemi a prostě je to posunulo dál. To je strašně hezký pocit.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
