Hrozně jsem chtěl dát Němcům lekci. A měl jsem štěstí jako prase, vzpomíná veterán RAF Tomáš Lom
Tomáš Lom je jedním z mála ještě žijících Čechoslováků, kteří sloužili za druhé světové války v britské RAF. Narodil se jako Tomáš Löwenstein do židovské rodiny v Praze, po útěku před nacisty se v Londýně nechal odvést, sotva oslavil 18, a na sklonku války se dostal i na Bahamy. Dnes je mu 93 let, tyká si se smíchem a rozhodně má co vyprávět. Toto je jeho příběh tak, jak ho vylíčil pro Radio Praha.
Tomáš Lom a jeho rodina se v Británii usadili poté, co uprchli z Československa, jen několik dní před nacistickou invazí v roce 1939. A skutečně, jeho otec, profesor a oční lékař Arnold Löwenstein, zůstal po válce ve Skotsku.
Tomáš Lom má vždycky po ruce smích a na svých „93 a půl“ je v pozoruhodné kondici. Když jsme si povídali v jeho domě na předměstí Prahy, podělil se o svůj fascinující příběh z válečných let.
„V roce 1940 jsem přišel do Glasgow a nastoupil k bakalářskému studiu (fyziky) na Glasgowské univerzitě. Uplynuly dva roky, a bylo mi osmnáct. A tak jsem se na české ambasádě přihlásil ke službě, protože jsem hrozně chtěl dát Němcům lekci,“ vzpomíná.
„Chtěl jsem do letectva, ale ambasáda mě umístila do základny pozemní armády Cholmondelly. Sloužil jsem tam a využíval každičké příležitosti, abych si žádal o přeložení k letcům.“
Wintonovo dítě, lord Alfred Dubs: Bojuji za malé uprchlíky, cokoli jiného by byla zrada
Číst článek
Proč jste tak moc chtěl do RAF?
Když jsem se doslechl, co se stalo v Rakousku a v Německu, a možná také vzhledem k hodně účinné propagandě (Winstona) Churchilla a jeho strany (směje se)... zkrátka moc mi záleželo na tom, abych Němcům tu lekci uštědřil. A v české armádě... dělat přehlídky v Anglii mě neuspokojovalo. Letectvo byla jediná česká ozbrojená síla, která v těch dnech opravdu bojovala.
Naskytla se mi jen jedna jediná příležitost, jak se dostat z Cholmondelly. Tenkrát jsem měl 24hodinovou službu u brány a někdy nad svítáním slyším hordu namol opilých vojáků, jak se vrací na základnu. Věděl jsem, že to nikdo nebere vážně, ale já to vážně bral. A chtěl jsem, aby mi řekli heslo dne. „Co blbneš?“ říkali. „Je s námi velitel tábora.“
A já na to: „Toho neznám, chci slyšet to heslo.“ Oni křičeli pořád hlasitěji, já se taky nedal, až vyšel velitel naší strážní skupiny a okamžitě tu bránu otevřel.
Odmlouval jsem veliteli tábora, takže se mnou samozřejmě museli něco provést. Na druhou stranu kolem toho nechtěli velký povyk, a tak mě poslali k letectvu.
Když jste se přidal k české armádě s tou nadějí, že vás vezmou k letcům, sotva jste byl plnoletý. Co ti další Češi, kteří sloužili s vámi? Byli starší než vy?
Na základnu v Cholmondeley přijížděli všemožní Čechové, evakuovaní, kteří jako já zrovna dosáhli dospělosti, i muži z Baťových továren po celém světě.
Takže tam bylo hodně osmnáctiletých jako vy?
Ano, hodně z nich bylo 18, 20 let.
Pochodovat po anglicku
A když jste se tedy konečně dostal do RAF, co přesně jste tam dělal?
Vezmu to postupně. První měsíc jsem se jen učil pochodovat po anglicku, se čtyřmi dupnutími na otočku a s pažemi nataženými jako podle pravítka. Učili jsme se, že nalevo je port, napravo starbord, že anglické hodnosti sahají od AC2 až k wing commander (veliteli křídla), tyhle věci (směje se).
Asi po měsíci těchhle nutných základů dorazil výbor, který měl rozhodnout, kdo bude sloužit na zemi a kdo půjde do vzduchu, a koho z nich určí jako pilota a jako navigátora, koho pošlou k rádiu a tak dál. Samozřejmě jsem si myslel na pilota, ale bohužel: udělali ze mě radistu. Obratem mě poslali do Number 1 Radio School, kde jsme se asi dva měsíce učili morseovku a pak se cvičili v leteckých radiostanicích. O teorii rádia jsem už něco málo věděl ze svého studia z fyziky ve Skotsku.
Vyškolili mě na funkci palubního radiomechanika, což bylo dost zajímavé, studovat všechny ty detaily – ačkoli hodně pochybuju, že bych dokázal sletovat radiostanici, kterou ve vzduchu zničila protiletecká obrana.
Zvládl vás výcvik připravit na skutečné letecké mise pro RAF?
Po výcviku v Cranwellu jsem dostal své seržantské prýmky, ale musel jsem absolvovat ještě další kurz pro palubní střelce v Barrow-in-Furness, a po dalším měsíci mě poslali k Peruti 311, české peruti, do Tain. Tam jsem dorazil těsně před Vánoci 1944 a přidělili mě k mužstvu (českého pilota) Simeta. Naštěstí pro mě – pravda, už ne pro člověka, který to udělal – se mě kluk se stejným výcvikem zeptal, jestli by si se mnou mohl prohodit místo. Měl mezi Simetovými lidmi kamarády. Řekl jsem, že když to zařídí, tak klidně. A to byla ta chvíle, kdy mě můj anděl strážný pošoupl na to správné místo. Protože Simet se hodně ošklivě zřítil a většina jeho posádky na místě zemřela.
Já sloužil u Hořejšího. Na rozdíl do Simeta to byl výtečný pilot, a i když jsme měli ve vzduchu nehodu a ovládací lanka ke směrovému kormidlu byla přerušena, stejně pro něj nebyl žádný problém přistát.
Co vaše mise? Bylo jich hodně ožehavých?
No, stalo se pár věcí, kde to bylo dost o fous. Ale jak už jsem říkal, můj anděl strážný nade mnou vždycky držel ochrannou ruku. Třeba ten požár na palubě: lanka byla sice přerušena, ale ta od směrového kormidla, ne od výškového. Kdyby šlo o výškové kormidlo, tak se katastrofě nevyhneme.
Po nějakých dvou měsících jsme vyletěli do oblasti mezi Norskem a Islandem. Počasí bylo příšerné, všem nám bylo hrozně zle. Hořejší v tom uměl chodit, řekl nám, ať necháme ocasní kulometní věž neobsazenou, že bychom stejně nezvládli nic zasáhnout, maximálně tak naše letadlo. Takže jsme celou misi strávili u bočních okének. Aspoň to znamenalo čerstvý vzduch! Zkoušel jsem svoje rádio nebo radar, ale byla tam taková interference, že jsem ve sluchátkách nic neslyšel. Když jsme přistáli, řekli nám: „Vy žijete?! Mysleli jsme, že jste se všichni utopili. Neodpovídali jste na naši výzvu ‚Mise zrušena, zpátky na základnu!‘“
Krátce nato mi velitel perutě řekl, ať si sbalím věci, a převeleli mě k výcvikové jednotce 111 OTU v Nassau na Bahamách.
Nespi, vyletí bomba!
O tom jsem četl a zajímá mě: proč vás na ty Bahamy vlastně poslali?
Řekl jsem tenkrát veliteli, že jsem v Peruti 311 šťastný a poprosil, jestli by na Bahamy nemohl poslat někoho jiného. „Ne,“ odpověděl. „Tohle je rozkaz. Potřebuju muže tvojí profese, tvého výcviku, muže, který nepotřebuje doprovod, aby mu do Nassau ukázal cestu, který se neztratí. Čelem vzad a mazat!“
Sloužilo na Bahamách hodně Čechů?
Ano. Naše české posádky tam dělaly operativní výcvik na dvoumotorových Mitchellech a a na čtyřmotorových B24 Liberátorech. Pilot si musel zvyknout na přední podvozek a my další tam byli víceméně kvůli tomu, abychom doplnili posádku při výcviku pilota a abychom procvičili úkony ostatních členů posádky.
Moje stanoviště bylo za pumovnicí: Mitchell měl v podlaze okno, přímo v ocasu, kde jsem měl ležet a hlásit během bombardování zásahy a rány mimo. Byl jsem pitomec, takže jsem hlásil to, co jsem opravdu viděl, a pilot měl špatné skóre. Takže se dost zlobil a osopil se na mě: „Kdybys tam vzadu nespal, tak bys ten zásah viděl – příště koukej dávat lepší pozor!“ Pak pumovnici zavřel a udělal krásnou otočku doprava, únikový manévr. Jenže já měl bohužel pravdu, bomba tam pořád visela. A jak dělal tu otočku, tak spadla a vybuchla v té zavřené pumovnici.
Zničilo nám to hydraulický systém a nakázali nám, abychom prováděli všemožné manévry, ať se dostaneme do přistávací polohy. Nic nepomáhalo, a tak, když už nám nezbývalo skoro žádné palivo, náš pilot prostě zkusil přistát a povedlo se mu perfektní přistání na pravém kole. Ale pak ztratil rychlost a levé křídlo šlo k zemi, takže jsme se pořádně protočili, než jsme se konečně zastavili. Když jsme nakonec vylezli ven, všichni jsme byli šťastní, že jsme vyvázli bez zranění.
Kokosy a šplhání na palmu
Cestování po světě tenkrát nebylo tak běžné. Předtím jste to znal jen v Československu a Británii, jaké bylo být najednou na tak exotickém místě jako Bahamy?
Když jsme dorazili do New Yorku, naložili nás do dodávky a poslali do amerického vojenského tábora na severu města. Tak jsme odložili naše anglické vybavení a oblékli to americké tropické. Den dva výletů po New Yorku, a už jsme sedali na vlak do Floridy. Cesta trvala tak dva dny, jeli jsme v přesně takových lůžkových vagónech, jak je znáte z Někdo to rád horké. A stejně tak to vypadalo taky v Miami. Ráno jsme se nalodili na parník, podobný těm, co jezdívaly u nás po Vltavě, a brzy jsme byli v Nassau.
A co příroda, moře?
Udělalo to na mě obrovský dojem. Když jsem zrovna měl volno, moc rád jsem se procházel po přístavu, kde měli místní rybáři své loďky. Potkal jsem tam Holanďana, který absolvoval stejný výcvik jako já, a společně jsme v těch malých loďkách vyráželi na moře. Byli jsme i na opuštěném ostrově, kde jsem na zemi nacházel kokosové ořechy – anebo jsem si sám mohl vylézt na palmu a srazit si je dolů. Ale věřte mi: šplhat po tyčích a provazech v tělocvičně je mnohem příjemnější než šplhat na palmu.
Návrat domů
Když válka skončila, bylo vám něco přes dvacet. Vracet do Československa jste se nemusel, měl jste na výběr, navíc váš otec byl pořád v Glasgow. Proč jste se tedy vrátil?
Upřímně: nebyl jsem si jistý, že mě Anglie bude mít ráda jako uprchlíka. Přestože byli velmi přátelští, když jsem tam byl jenom na určitou dobu nebo jako spojenec. Takže jsem nic moc nenamítal, když mě v českém letectvu přesunuli do Prahy. Tady jsem se zbavil uniformy, jen co to šlo, a vrátil se k univerzitnímu studiu fyziky.
Zatčen v normalizační Praze jako 'britský špion': příběh úspěchu a strachu Ladislava Hornana
Číst článek
Mnoho Čechoslováků, kteří sloužili v RAF, se později za komunistů stalo obětí strašného zacházení. Týkalo se to i vás?
Když jsem na Univerzitě Karlově studoval fyziku, můj kamarád, se kterým jsem vždycky vedl vzrušující diskuse o budoucí aplikaci fyzikálních principů, jednoho dne stočil řeč na politiku. Řekl jsem mu, že politika je něco jako životní prostředí – je dobré něco o tom vědět, ať víte, co máte čekat, ale neexistuje způsob, jak to ovlivnit.
„Kdyby sis mohl vybrat, jakou stranu by sis vybral?“ zeptal se mě. „Žádnou z těch stávajících,“ opáčil jsem, „jediná strana, co se mi zamlouvá, je Haškova Strana mírného pokroku v mezích zákona.“ Můj kamarád se rozčílil a povídá: „Tome, nemůžeš mít titul z fyziky a zároveň být takový politický ignorant – musíš vstoupit do (komunistické) strany!“
Jak říkám, po mém pobytu v Anglii jsem hodně inklinoval k levici (směje se). A tak jsem řekl: „Co by ne?“ Vstoupil jsem do strany, a to mi umožnilo dokončit studia. Pak jsem se prakticky bez větších problémů zabýval aplikovanou fyzikou a elektronikou ve společnosti Tesla, a zůstal u toho až do důchodu.
Po válce jste si změnil jméno z Löwensteina na Loma. Proč?
Abych byl úplně upřímný, tak to nebyl můj, ale bratrův nápad. Tvrdil, že už má plné zuby toho, že musí každému vysvětlovat, jak vyslovovat Löwenstein, a že si mění jméno na Lom. Prohlásil jsem: „Dobrá. Tak já se k tobě přidám.“ (směje se)
A nesouviselo to nějak se snahou vyhnout se antisemitismu?
Samozřejmě to byl hlavně pokus, jak nebýt spojovaný s prokletými Němci, prokletými Židy a tak dále…
Ale vy jste byl Žid!
Podle německých, podle nacistických zákonů jsem stoprocentní Žid. Ale můj dědeček byl zakladatelem karlovarských volnomyšlenkářů a můj otec měl o svých židovských kořenech sotva ponětí (směje se), natož já.
Jen tak na okraj: když jsem byl v Cosfordu, jakýsi důstojník tam vyplňoval moje identifikační údaje. Chtěl po mně národnost, tak jsem řekl Čechoslovák. A on na to: „Nic takového neexistuje, můžete být Žid, Němec, kdokoli jiný. Jaký je váš rodný jazyk? Na jakou školu jste chodil?“ „Němčina,“ odpověděl jsem. „V tom případě jste Němec. Svoji národnost nemůžete měnit jako špinavé triko. Napíšu sem Němec,“ opáčil. „V tom případě vám to nepodepíšu,“ řekl jsem mu na to. Takže můj dotazník zůstal nevyplněný (směje se).
Poslední otázka: Jak se dnes, po tolika letech, díváte na svoje roky v RAF?
Bylo to velmi vzrušující. Spousta adrenalinu, situace, kdy byla šance, že z toho vyváznete, méně než 50 procent. Takže musím říct, že jsem měl štěstí jako prase (směje se).
