Karel Kryl mě děsil, bydlel u nás na gauči, říká o vyrůstání v rodině emigrantů ve Švédsku Hynek Pallas
Novinář a filmový kritik Hynek Pallas vyrůstal v pozoruhodné české domácnosti ve Švédsku, kde se jeho disidentská rodina usadila po nuceném odchodu z Československa. Jeho otec Jiří Pallas z Uppsaly vedl hudební vydavatelství Šafrán 78 zaměřené na umělce, kteří byli komunisty zakazovaní, například Vlastimila Třešňáka, Jaroslava Hutku či Karla Kryla. O tomto i mnohém dalším mluvil s Hynkem Pallasem pro Radio Prague International Ian Willoughby.
První věc, na kterou bych se vás chtěl zeptat, je vaše rodinné zázemí. Vaši rodiče pocházeli z Prahy, je to tak?
Ano, narodil jsem se v Praze, rodiče jsou ze Smíchova a Nuslí. Narodil jsem se v roce 1975 na Smíchově, i s babičkou jsme bydleli ve Zborovské. Rodiče se už tehdy angažovali v undergroundových aktivitách – otec hudebně a matka v trockistické skupině Hnutí revoluční mládeže kolem Petra Uhla.
Za sociologickou studii 10 let. Poslední předseda exilové sociální demokracie považuje roky v ‚lágru‘ za dar
Číst článek
V roce 1977 samozřejmě oba podepsali Chartu 77 a v létě toho roku, když byla matka těhotná, dostali rodiče ultimátum. Mohli si vybrat mezi psychiatrickou klinikou, vězením nebo opuštěním země.
Byla to součást takzvané operace Asanace (když komunisté systematicky vyháněli disidenty z Československa)?
Ne, tohle byla jakási před-Asanace. Zaměřili se na rodiny s malými dětmi, které bylo mnohem snazší tímto způsobem ze země vytlačit. Akce Asanace začala, myslím, v roce 1979 nebo 1980. Volba, kterou dostali, byla víceméně stejná.
Je to dlouhý příběh, ale Rakousko přivítalo všechny, kteří podepsali Chartu 77, s otevřenou náručí. Bylo ale doporučováno, aby v Rakousku nezůstávali, protože je příliš blízko. Bylo nám řečeno: „Československa se tak nikdy nezbavíte.“
Rodiče slyšeli o možnosti odjet do Švédska, o kterém ale tehdy příliš nevěděli. Nejprve jsme ale byli Švédy odmítnuti, tak se rodiče poohlíželi po Itálii, jenže nakonec nám někdo ze švédské ambasády – člověk, kterého původně vůbec neznali – pomohl. Do Švédska jsme nakonec odjeli na konci roku 1977 a po měsíčním pobytu v Uppsale se narodila moje sestra.
Českoslovenští špehové
„Věděl jsem, že pokud nám nějací Češi neohlášeně klepou na dveře, není to dobré.“
Před několika lety jsem byl ve Stockholmu a potkal jsem tam pár Čechů, kteří tam emigrovali v roce 1968, nebylo jich ale moc. Byla tam tehdy velká česká komunita, když jste do Švédska dorazili?
Bylo tam hodně Čechů a Slováků, kteří emigrovali v roce 1968 – hlavně v Göteborgu na západním pobřeží a ve Stockholmu. My jsme se usadili v Uppsale, protože tam moje babička znala pár lidí.
U jednoho přítele Vlasty Třešňáka jsme měli strávit první noc. Byl to fotograf, ale záhy se ukázalo, že žije v kůlně na něčí zahradě. To byla naše situace: mně byly dva roky a moje matka v pokročilém stadiu těhotenství měla spát na podlaze. Naštěstí nám zpočátku pomohlo nějaké zařízení sociální služby.
O tom, že byl její manžel špion, věděla už na první schůzce. Sama mezitím pracovala pro CIA
Číst článek
V tomto smyslu ale ve Švédsku žádná podpůrná síť pro české emigranty nebyla. Ostatní imigranti ji už tehdy – stejně jako později i dnes – měli, ale česká komunita to měla mnohem složitější. Zvlášť když uvážíte, že spousta těchto lidí mohla, a i se chtěla zpátky do Československa vracet. Vláda jim to umožňovala, pokud jí za to dělali různé „laskavosti“.
Takže jsem vyrůstal s tím… Ne že by to bylo vždy nahlas vyslovováno, ale věděl jsem, že pokud nám nějací Češi neohlášeně klepou na dveře, není to dobré. Když mi bylo asi deset let, tak k nám chodili čeští studenti, kteří vždy zaklepali, byli velmi zpocení a nervózní a ptali se rodičů na různé věci nebo od nich chtěli podepsal nějaké záznamy. Samozřejmě se později ukázalo, že špehovali. Podobných věcí se dělo hodně, což samozřejmě ztěžovalo budování komunity, která si vzájemně důvěřuje.
Byli tam exiloví Češi, kteří poté, co moji rodiče přijeli, založili nahrávací společnost pro exilové hudebníky a nelegální hudbu. Vydávali také na vinylu Havlovy hry. To vytvořilo určité kulturní centrum pro příchozí lidi. Třeba Vlastimil Třešňák přišel do Švédska během Asanace. Někteří zůstali, někteří pokračovali dál. Třeba Pavel Zajíček odešel do USA. Už jako dítě si to pamatuji jako velmi kulturně založenou komunitu.
Předpokládám, že vaše rodina nebyla mezi těmi, kteří se směli vracet?
Správně. Nesměli jsme se vracet.
Zvláštní čas, vzpomíná Billy Bragg. Před 30 lety přivezl do Olomouce frontmana R.E.M., hráli tam zdarma
Číst článek
Jak jste si jako dítě vyrůstající ve Švédsku představoval Prahu a Československo?
Různě v různých obdobích. Když jsme dorazili, bylo mi dva a půl roku. Mé první roky života vycházely díky dětským knížkám z českého kánonu. Neměl jsem ale žádnou vizuální představu o Praze. Pamatuji si – mohlo to být v roce 1987 nebo 1988 –, jak jsem našel krabici diapozitivů. Byla na nich Praha ve velmi sytých barvách jako nějaké pohádkové město. Tento obraz ve mně zůstal, přestože to byl jen rok nebo dva před revolucí, po které jsme se mohli konečně vrátit.
Hodně mě formoval i jazyk, doma jsme mluvili česky a jak byl jazyk propojen s mými příběhy z dětství a v kontrastu se švédštinou. I když jsem o tom takhle nepřemýšlel, svým způsobem byla čeština tajný jazyk – jinak jsme mluvili doma a jinak ve společnosti. Prvních pár let jsem měl češtinu ve škole, ale pak jsem prostě přestal. Přestal jsem i odpovídat rodičům česky. Se sestrou jsme spolu mluvili švédsky. K češtině jsem se vrátil, až když jsme přijeli do Česka.
Pomoc od maoistů
Zmínil jste lidi, kteří přicházeli, aby si od vašeho otce nechali podepsat nějaké záznamy. Váš otec, Jiří Pallas, byl spoluzakladatelem vydavatelství zakázané hudby Šafrán 78. Jaké umělce vydával? Už jste jich několik zmínil…
Nejprve to bylo v roce 1978 album se švédským názvem: Lämna Vårt Land I Fred (Opusťte naši zemi/Nechte naši zemi na pokoji). Český název byl Zakázaní zpěváci druhé kultury a byl to zábavný a fascinující příběh.
Jen měsíc poté, co jsme dorazili do Švédska, nám na dveře zaklepali dva mladí levicoví – maoističtí – novináři Jörgen Widsell a Robert Aschberg. Zeptali se rodičů, jestli jim nemůžou nějak pomoci, protože jako maoisté samozřejmě nenáviděli Sovětský svaz. Můj otec se toho chytil a využil je, aby nahráli v Praze nějakou hudbu.
Ti novináři tedy v roce 1978 přijeli do Československa, kde se tehdy myslím konalo hokejové mistrovství, které pokrývali. Během toho nahráli Vlastu Třešňáka a Jaroslava Hutku. I Marta Kubišová souhlasila, že bude na nahrávce, což byla velká věc. I Charlie (Karel) Soukup. Tak vznikla nahrávka Zakázaní zpěváci.
Je to legrace, protože jeden z těchto novinářů, Robert Aschberg, je dnes ve Švédsku mimořádně slavnou osobností a o této své zkušenosti napsal jako o vzpomínce na nelegální nahrávání ve sklepech i o tom, jak o nich tajná policie věděla a sledovala je.
„Bohužel rodiče nedostali žádné peníze od CIA, která občas někoho dotovala.“
O několik let později vyšlo najevo, že jim s propašováním nahrávek ven pomohl někdo ze švédské hokejové reprezentace. Maoistická vydavatelská společnost tak vlastně mému otci pomohla s první exilovou deskou.
Potom přišel Karel Kryl, který byl myslím nejprodávanější, a Charlie Soukup, který je můj oblíbený a jeho deska Radio vydaná roku 1981. Byl tu i Vlasta Třešňák, se kterým jsem se sblížil i osobně, toho mám moc rád. Jeho alba jsme nahráli ve Švédsku. Dále otec vydal Jaroslava Hutku a hru od Havla.
Jak byly tyto nahrávky distribuovány? V Československu pro ně určitě byl trh, ale bylo to nelegální. Byla po nich poptávka mezi exulanty jinde po světě?
Josef Škvorecký pomohl v Kanadě a Pavel Tigrid v Paříži. Existovala exilová síť, kde jsme získávali knihy a časopisy. Bohužel rodiče nedostali žádné peníze od CIA, která občas někoho dotovala, ale je ne. Nahrávky distribuovali v exilové síti, skrze kterou byly pašovány do Československa s pomocí všech od různých studentů až po opravdové pašeráky. Ve Švédsku jim pomohly odbory, které pašovaly noviny do Polska. Celkově to byla solidní síť.
„Po roce 1990 chtěl být český exil brán jako součást disidentů, což byla – promiňte mi ten výraz – kravina.“
Někdy byla obálka zakázané nahrávky maskována jako klasická hudba. Když se dostaly do Československa, byly nahrány na kazety a ty poté rozmnoženy. Peníze v tom moc nebyly. Řekl bych, že ve Švédsku se je odvážilo koupit jen velmi málo Čechů. Stejně jako vůbec být v kontaktu s mými rodiči.
Je to podobné jako různé legendární koncerty, třeba Bruce Springsteena v roce 1975. Všichni říkají, že tam byli, jenže kdyby tam byli všichni, kdo to tvrdí, tak se tam ani nevejdou. Tohle je to skoro to samé. Po roce 1990 chtěl být český exil brán jako součást disidentů, což byla – promiňte mi ten výraz – kravina.
Na koncertní šňůry ale do Švédska přijel i Karel Kryl. Opět to bylo podporováno – a to je důležité – švédskou levicí, jejichž podpora pro nás byla velmi důležitá. Samozřejmě tam tehdy byli i stalinisté, kteří mé rodiče nenáviděli, ale tito protisovětští levičáci byla naše základní podpora.
„Ucho Karla Kachyni je mistrovské dílo, na Západě velmi neznámé mistrovské dílo.“
Potkal jste Karla Kryla?
Potkal jsem ho jako dítě, myslím, že mi bylo tak jedenáct. A strašně mě vyděsil. Bydlel na našem gauči. Byla to komplikovaná osobnost. Pamatuji, jak tam vždy seděl v županu a kouřil páchnoucí doutník. Vzpomínám si, že moje matka kouřila pod digestoří, ale nikdo jiný nesměl kouřit uvnitř, jen Karel mohl mít ten svůj malý páchnoucí doutník. Jak si ho pamatuji, tak neměl moc rád děti.
Pamatuji si i ostatní, kteří se u nás doma střídali. Naším obývacím pokojem jich prošlo opravdu mnoho, hlavně mužů, ale Karel mezi nimi na první pohled vynikal.
Zlatá šedesátá
Poprvé jsme spolu mluvili před pár lety. Tehdy jste napsal článek o Sedmikráskách Věry Chytilové, když probíhala anketa BBC o nejlepší filmy natočené ženami. Jste filmový kritik, řekněte mi o svém zájmu o českou kinematografii. Které filmy máte rád?
To je těžké. Samozřejmě Sedmikrásky, ty jsou mé nejoblíbenější. Jinak je nedokážu seřadit, ale Ucho Karla Kachyni je mistrovské dílo, na Západě velmi neznámé mistrovské dílo. To je opravdu vynikající film.
„Je velmi těžké to ve Švédsku někomu vysvětlit, když tu neprobíhají žádné evidentní politické posuny, jaké je možné vidět v Maďarsku a Polsku.“
Na 60. letech je zajímavé zejména to, že stále nacházím skvělé filmy, které jsem ještě neviděl. Minulý týden, krátce před tím, než jsem přijel do Prahy, jsem dostal balíček od anglické DVD společnosti Second Run. Jedním z filmů je tam slovenský snímek z roku 1966 Before Tonight is Over (Kým sa skončí táto noc z roku 1965). Nikdy předtím jsem o tomto filmu neslyšel, možná jsem o něm četl v nějaké poznámce pod čarou, ale víte, tyto filmy tehdy nebyly dostupné. Miluji také Menzelovy Skřivánky na niti.
Domnívám se, že důvod mého zájmu o 60. léta – i když se neomezuje pouze na toto období – vychází z toho, že se zajímám o politiku, sociologii a umění. A uměleckou formou, kde se mi všechno spojuje, je film. Protože je to vždy podřízeno stránce finanční, produkční i tomu, co se v danou chvíli děje ve společnosti. Československá 60. léta tak byla ideální dobou, kdy všechny tyto tři disciplíny získávaly, což lze vidět v tehdejších filmech.
Jak cenzura ovlivňovala filmy? Jak to, že všechny tyto filmy vůbec mohly vzniknout? Je to velmi zajímavé.
Agenti StB rozptýlili otcův popel pod Tatraplanem, líčí autor knihy, která představila Tatry na Západě
Číst článek
Dění v Česku hodně sledujete. Vím, že je to obrovsky složitá otázka, ale jak se obecně díváte na stav země 30 let po pádu komunismu?
To je skutečně obrovsky složitá otázka. Blíží se volby a já se vracím, abych o nich psal, abych je pokrýval.
Nejsem si jistý, jak to nazvat, ale v minulých týdnech jsem viděl, že Babiš (premiér Andrej Babiš, ANO) rozdával zmrzliny. Je to jako jakýsi cynický nihilismus, v politice neexistuje žádný materialistický boj, na kterém záleží ve skutečném životě. Lidé chudnou, všechno je čím dál tím dražší. Teď jste druhým nejdražším městem v Evropě… Nebo na světě… Nebo něco takového.
Jde to směrem, který mě znervózňuje. Když o tom mluvím o Švédsku, tak je to velmi těžké, protože tam je střední Evropa považována jako jeden celek, pokud se tam o ní vůbec diskutuje. Máte tu Maďarsko a Polsko, takže se to vždy porovnává.
Česko má sice stále jakýsi štempl Václava Havla, takže je na něj nahlíženo jako na „zemi, které to šlo lépe“. Jenže tito lidé si zase neuvědomují, že to Klaus vyhrál, ne Havel. Je velmi těžké to ve Švédsku někomu vysvětlit, když tu neprobíhají žádné evidentní politické posuny, jaké je možné vidět v Maďarsku a Polsku. Těžko se vysvětluje, že změny k horšímu mohou přijít i jinými způsoby než těmi na první pohled zjevnými.
