Z Kavkazu na Chodsko. V Chřebřanech chovají ruské koně, všechno musí schválit Moskva
Bez razítka z Lomonosovy univerzity se chovatelé koní na Domažlicku neobejdou. V uplynulých dvaceti letech vybudovali největší evropský chov plemene karačájevského koně mimo Rusko, na lukách se pase přes padesát zvířat, a kvůli zachování genetické linie podléhá rozmnožování schválení z Moskvy. Poslední přírůstek dva hřebce a dvě březí klisny získala farma v roce 2022, tedy už za ruské invaze na Ukrajinu.
„Byli šlechtěni, aby přežili ve výškách nad dva tisíce metrů. Jsou skromní, nenároční, vydrží na malém objemu potravy, málo stonají, dožívají se vysokého věku a rodí dlouho,“ popisuje plemeno chovatelka Juliana, která s koňmi pracuje celý život.
Koně pocházejí z oblasti Karačajsko-Čerkeska na severním Kavkaze a na tvrdý život jsou zvyklí. „Přežijí s málem. Je to ruský kůň a ta selekce tam je pořád velice tvrdá. Samozřejmě je to ruská škola, která se naprosto odlišuje od toho, co západní svět po koních chce. Když jim v Rusku kůň nevyhovuje, tak ho prostě sní, nebo ho podříznou. A nebo je nechají žít na divoko,” vysvětluje Juliana.
Ruský původ má podle majitelky chovu Simony Holub Entlich své administrativní nesnáze. „Plemenná kniha je v Moskvě. Když se narodí hříbě, musíme všechno nahlásit. Posílá se popis, papíry, a když je všechno v pořádku, schválí ho pro registraci. Stejně tak, když chceme z hřebce udělat plemeníka. Bez souhlasu z Ruska to nejde.“
Vazba plemene na Moskvu dělá chov v Chřebřanech svým způsobem výjimečný. Zatímco se diplomatické vztahy mezi Českem a Ruskem se po roce 2022 zhroutily, formální komunikace ohledně koní běží dál přes plemennou knihu, kterou vede Lomonosova univerzita. „Zatím jsme neměli problém. Rusové jsou na tyhle koně hrdí. A koně za válku nemůžou,“ krčí rameny Simona. Do Ruska sama nejezdí. Nechce, aby ji kvůli tomu někdo „hejtoval“, a ani se jí v současné situaci nikam nechce.
Největší chov v Evropě
Zatímco jinde v Evropě se vyskytují nanejvýš jednotlivci, v Chřebřanech se stádo rozrostlo na více než padesát koní. „Jsme největší chov v Evropě. Jinde mají maximálně jednoho dva kusy. My máme celý genetický základ,“ říká Simona Holub Entlich. Z původních importovaných klisen zůstaly v Chřebřanech i „babičky“, koně přivezené jejím otcem už v roce 2004.
Poslední čtveřice, dva hřebci a dvě březí klisny, dorazila v roce 2022, tedy už po ruské invazi na Ukrajinu. „Přivezla je moje kamarádka. Já bych to v té době už sama nezařídila,“ přiznává Simona.
Aby se plemeno nerozmnožovalo mimo kontrolu, chovatelka prodává pouze valachy, případně kobyly, které už nejsou potřeba do dalšího chovu. „Když někdo chce připuštění, musí se domluvit s námi. Všechno stejně musí schválit Moskva,“ říká. „A proč se snažíme plemeno udržet? „Je to celoživotní posedlost. Vyměnila jsem kramfleky za holínky. A nelituju,“ uzavírá s úsměvem.
Simona Holub Entlich navázala na práci svého otce, který karačájevské koně přivezl do Česka jako první. „Bylo to v době, kdy se v Rusku rušily hřebčíny a likvidovaly se tisíce zvířat. Táta je vlastně zachránil,“ říká majitelka chovu. V současné době plánuje chovatelka připravovat koně na různé sportovní disciplíny především vytrvalostní.
Karačajevský kůň
Karačajevský kůň pochází z hrubé horské krajiny severního Kavkazu, kde se původně šlechtil z místních horských koní orientálního typu od 14. století. Plemeno bylo formováno přísnou selekcí v drsných podmínkách: těžká práce, sucho, tuhé zimy a konflikty znamenaly, že přežili jen ti nejodolnější jedinci. První plemenná kniha vznikla v roce 1935, v období po druhé světové válce byly rasy krátce sloučeny s kabardinskými koňmi, ale od osmdesátých let minulého století se opět vedou samostatně. Plemeno proslulo vytrvalostními výkony. Nejznámější je 3 000 kilometrů dlouhá jízda horským hřebenem během zimy 1935–36, nebo výstupy na Elbrus. Počet čistokrevných koní se odhaduje na několik tisíc jedinců.
