Deset let zachraňovala ve vrtulníku životy, teď končí. ‚Do starého železa ještě nepatřím,‘ říká lékařka
Deset let zachraňovala Jana Šeblová ve vrtulníku životy pacientů, teď šedesátiletá lékařka leteckou záchranku opouští. Lidé jí na sociálních sítích děkovali za práci, kterou odvedla. Přitom nebylo jisté, zda medicínu dostuduje. Přišla si pro ni StB, a později ji ze studia vyloučili. Dvakrát se ocitla v roli pacientky, podruhé uvažovala, jestli se má do práce vůbec vrátit. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje i jeden ze svých nejtěžších zásahů.
Po deseti letech končíte na letecké záchrance. Jaká byla vaše poslední služba?
Dlouho se nic nedělo, už jsem myslela, že to zůstane bez vzletu, protože i takové služby jsou. V 17.15 jsme ale letěli k docela vážné dopravní nehodě u Dobřejovic, kde jsme ošetřovali dva zraněné a pejska.
Jak to nakonec dopadlo?
Jednoho pacienta jsme brali do vinohradské nemocnice a kolegyně vezla zraněnou řidičku z druhého auta do vojenské nemocnice. Naštěstí tam nikdo nezemřel. A psa buldočka se ujala městská policie.
Lidé na sociálních sítích pražské záchranky vám děkovali, vyjadřovali respekt a loučili se s vámi. „Paní doktorku osobně neznám, ale i tak jí děkuji za každý život, který zachránila,“ napsal například Jakub Ludvík na twitteru. Jak se vám to poslouchá?
Moc mě to potěšilo, nečekala jsem to. Když jsem to četla, tak to člověku dalo pocit, že jeho práce má smysl a že to vidí i ostatní, nejen já. Zpětnou vazbu nemáme příliš často, je to pro nás opravdu svátek. Pokud pacient, kterého jsme ošetřovali, přijde poděkovat, tak z toho máme obrovskou radost, nestává se to často.
‚Na ten zásah asi nezapomenu‘
Pamatujete si na svůj nejtěžší nebo jeden z nejtěžších zásahů za těch deset let?
Těžko říci, ale na jeden si pamatuji. Před třemi lety bylo horké léto a nehod bylo opravdu hodně. Někdo předjížděl, aniž by tam viděl, a trefil kamion, kterému praskla pneumatika. Ten kamion pak zavalil další auto, které jelo za ním.
Urgentní medicína
Urgentní medicína má tři základní složky: přednemocniční (tedy zdravotnickou záchrannou službu), časnou nemocniční (urgentní příjem) a připravenost na mimořádné události. Od prvního kontaktu s pacientem se lékaři musí snažit určit alespoň pracovní diagnózu a také závažnost a naléhavost jeho stavu. Zároveň mu musí před transportem do nemocnice poskytnout ošetření tak, aby nebyl v ohrožení života. Ve stabilizaci a léčbě pacienta pak plynule pokračují na urgentním příjmu. Záchranáře doprovázejí lékaři při náročnějších zásazích, takovému setkání se říká rendez-vous, případně jim poskytují pomoc po telefonu, například při podávání léků. Lékaři dnes nejezdí v sanitkách, ale menších vozech s podobnými výstražnými barvami. Zároveň jsou součástí i letecké záchranné služby.
Když jsme přiletěli, tak mi hasiči říkali, že zaklíněné jsou tři osoby – táta se šestnáctiletým a čtyřletým klukem, který se jim nejprve ozýval, ale pak se odmlčel.
Čekali jsme tam v hrozném vedru, bylo to nekonečné. Jsme zvyklí přijet a hned něco dělat. Druhou náročnou věcí bylo, že jsem v tu dobu měla stejně starého čtyřletého vnuka. A celou dobu jsem si říkala, že jestli tohle dítě zemře, tak že bych to asi těžko zvládala. Na ten zásah asi nezapomenu.
Nakonec to dopadlo relativně dobře. Malý hoch byl téměř v pořádku, ten starší byl ochrnutý na dolní končetiny, nakonec ale po roce díky obrovské vůli a poctivé rehabilitaci dokázal chodit, byť s francouzskými holemi.
Je vám šedesát let, jste dvojnásobnou babičkou. Bylo těžké zvládat náročnou profesi na letecké záchrance?
Loni jsem absolvovala fyzické testy, tak jsem se uklidnila, že ještě nepatřím do starého železa. Fyzická kondice k té práci trochu patří. Je to ale nárazové, někdy třeba resuscitujete, a byť se střídáme, tak je to trochu fyzicky náročné. Člověk by se měl ve svém zájmu udržovat alespoň v přiměřené fyzické kondici.
Předpokládám, že strachem z výšek netrpíte.
Ne, to ne. Závratěmi naštěstí netrpím. Když jsem šla na leteckou, tak se mě všichni ptali: To se nebojíte, paní doktorko? Říkala jsem jim: Tak si vezměte, kolik bouralo sanitek, a kolik spadlo vrtulníků. Opravdu mě to nenapadlo. Myslím, že rizikovější je sanitka, protože provoz na silnicích je mnohdy náročnější.
‚U resuscitace pacienta mě srazila tramvaj‘
Byla jste někdy sama v roli pacientky?
Ano, měla jsem dvě nehody krátce po sobě, což nebylo úplně příjemné. Nejprve mě u resuscitace pacienta, když jsem šla do sanitky, srazila tramvaj, to si pamatuji. Naštěstí mě nepřejela. Když mě vyrolovala, tak jsem ještě měla pocit, že musím pomoci tomu pacientovi. Začala jsem brečet, až když pro mě přijel kolega. Naštěstí moje zranění nakonec nebylo tak závažné.
Za rok a půl jsme měli se sanitkou čelní střet, to bylo závažnější. Z toho si nepamatuji nic. Potom jsem byla docela dlouho v neschopnosti. Když jsem se vracela, tak jsem měla pocit, že mě mé děti přece jen ještě potřebují. A jednou mě nemusí najít na JIPu, ale v márnici. Uvědomila jsem si, že moje práce má přece jen určitá rizika, která jsem si do té doby nepřipouštěla.
‚Chlapi, přineste nosítka.‘ Podívejte se na video hasičů po zřícení části budovy v centru Prahy
Číst článek
Bylo potom těžké se vrátit?
Hodně jsem přemýšlela, jestli se mám, nebo nemám vrátit. Hlavně kvůli dětem. Pak jsem ale usoudila, že rizika jsou všude a úplně eliminovat se nedají. Tenkrát jsem se kvůli tomu obrátila na psychologa. Paní doktorka se mnou nějaké i praktické věci probrala a já si ujasnila, že se vrátit chci.
Když teď po deseti letech odcházíte z letecké záchranky, bude vám ta práce chybět?
Měla jsem čtyři různé úvazky. Na středočeské záchranné službě na vzdělávání jsem skončila už na konci roku. Teď jsem skončila na letecké. Ještě pracuji u pozemní záchranné služby, dělám na urgentním příjmu a teď jsem se domluvila, že bych vzala pár služeb na dětském urgentním příjmu v Motole. Nudit se asi nebudu, snažím se to zpomalovat postupně. Úplně skončit bych zatím ještě nechtěla.
‚Spolužák mě udal StB‘
Urgentní medicíně se věnujete už 25 let. Přemýšlela jste někdy, že byste dělala něco jiného?
K medicíně jsem měla komplikovanou cestu. Studovala jsem od roku 1976, v pátém ročníku mě spolužák udal StB. Na začátku šestého ročníku mě ze školy vyloučili. V klatbě jsem byla až do roku 1989, kdy jsem pak školu dokončila.
Původně mě zajímala psychiatrie. Když jsem ale v devadesátém roce medicínu končila, tak už jsem měla děti a říkala jsem si, že by mě tento obor příliš vtahoval. Začínala jsem na Vinohradech, kde bylo pro absolventy jedno z míst na oddělení ARO. Říkala jsem si, že osud mě naučil řešit krize, takže by tohle bylo asi nejlepší. Byla jsem v nemocnici asi čtyři roky. Záchranka mě ale docela lákala a od té doby, co jsem se rozhodla věnovat urgentní medicíně, tak jsem nepochybovala ani vteřinu.
Měla jsem štěstí, že jsem hned po odchodu z Vinohrad začala kromě záchranné služby sloužit i na jednom z prvních urgentních příjmů Na Malvazinkách, který se posléze i s personálem přestěhoval do Motola.
Čím vás urgentní medicína zaujala?
Baví mě na tom, že je to pestré. Přijde mi to dynamické. Nikdy nevíte, co vás čeká. Nesmíte být člověk, který trvá na svých jistotách. Který přijde do kanceláře nebo ordinace a ví, co se bude dít, protože v urgentní medicíně to opravdu netušíte. Je to velmi široký obor, ze všech odvětví medicíny musíme umět aspoň to základní, abychom byli schopni pacienty ošetřit. A potřebujete také selský rozum, abyste to vyřešili.
