Trumpova cla na největší obchodní partnery Spojených států vyvolala na akciových trzích negativní odezvu. Evropa ale, zdá se, pořád ve střehu není. „Přitom bychom si měli urychleně sepsat, kde jsme pro Spojené státy americké strategičtí a nepostradatelní, a kde je naopak výhodné vyjít Americe vstříc. Přichází totiž kupecké období ve stylu: jak ty mně, tak já tobě. Politika 19. století. Politika nejen silných slov, ale i silných klacků,“ komentuje v pořadu Jak to vidí... politolog Jan Kubáček.

Přehrát

00:00 / 00:00

Host: politolog Jan Kubáček. Moderuje: Zita Senková

Kdo táhne za kratší provaz?

K vymezování území by se měla Evropa postavit co možná nejpragmatičtěji a bez váhání. Podle Kubáčka možná až cynicky, věcně, bez frází a bez falešné ideologie, na kterou jsme tolik zvyklí.

„V našem zájmu je, aby cla byla pokud možno minimální a šla logickým směrem. Probudit se uprostřed obchodní války by bylo nepříjemné jak pro Unii jako celek, tak pro exportní ekonomiku České republiky,“ říká expert.

Důvodem zavedení cel i pro Evropu je podle Donalda Trumpa dlouhodobě nespravedlivá obchodní bilance, kdy EU vyváží do Spojených států více zboží, než kolik ho z Ameriky doveze. Zavést protiopatření ale není podle politologa namístě. Prioritou by měla být spolupráce.

„Jsme ve složité situaci. Do USA vyvážíme produkty, zatímco Spojené státy americké vyvážejí kapitál a služby, na které se vztahuje mírnější legislativa. Jako Evropa tedy táhneme za kratší konec provazu. Nevýhodou také je, že na řadě věcí se domlouváme velmi pozvolna a kostrbatě a nejsme připraveni na politika, který bude z Bílého domu rozhodovat v řádu hodin,“ míní Kubáček.

Donald Trump si ale právě toto užívá. Ví totiž, že začátek a konec mandátu je pro politika zásadní. „Kdyby hrozil cly půl roku, všichni by mávli rukou. Takhle najednou Panama couvá, Čína je vytlačována od Panamského průplavu a latinoamerické a středoamerické státy se znají k uzavřeným smlouvám o přijímání nelegálních vlastních občanů. Hlavně ale dosáhl symbolického a praktického úspěchu v otázce hranic mezi Amerikou a Mexikem. To je téma, o kterém se mluví dobře 30 let,“ připomíná politolog.

Já doma pánem

Paradoxem je, že Donald Trump se svými plány nikdy netajil. „Problém Unie je, že vsadila příliš na jeden scénář. Brusel a jeho nejbližší kruhy se tvářily, že Donald Trump je jenom komplikace, kaňka na volebním příběhu, a že nemá šanci. Realita byla ale naprosto odlišná.“

„Donald Trump zvítězil, a ještě s výraznou převahou, a to nejen voličsky, ale hlavně v obou komorách Kongresu. To mu dává dvouletí naprosto mimořádných aktivit a pravomocí. Unie se už tehdy měla začít věcně připravovat. Protože se ukazuje, že i Donald Trump poslouchá a uvažuje velmi pragmaticky a kupecky,“ říká Kubáček.

Evropská unie ale nezpozorněla, i když má s Donaldem Trumpem zkušenosti z jeho prvního funkčního období, kdy uvalil cla na dovoz oceli a hliníku do Spojených států. „Unie se bohužel často domnívá, že když si ona vytyčí nějakou strategii, přidá se i svět. To už ale neplatí,“ dodává.

„Dnes jsme ve smutné situaci, kdy svět mávne rukou a řekne, ať si to v tom skanzenu děláme, jak chceme, oni si to udělají po svém. Koleje jménem Asie a Amerika už vedou úplně jinam. Navíc oba dva kontinenty oživily politiku 19. století typu: toto je můj dvorek a vy sem nevstupujte. A to je pro Unii, která uvažuje optikou globalizační spolupráce v kombinaci s právnickými směrnicemi, velmi složitý a nebezpečný koktejl. Evropa se bude muset přenastavit, protože nic jiného s tím stejně nenadělá,“ uzavírá Jan Kubáček.

Zita Senková, opa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít