Sonická zbraň v Bělehradě? Znělo to jako auto v plné rychlosti. Bála jsem se o život, popisuje protestující
Srbský prezident Aleksandr Vučić ve vyjádření na sociálních sítích popřel, že by srbská armáda nebo vojenská policie vlastnila tzv. sonickou zbraň a použila ji k rozehnání demonstrantů na sobotním protestu. Sofija Nikićová se protestu účastnila přímo na ulici, kde se měl údajný incident se sonickou zbraní stát. „Měla jsem pocit, jako by do davu najelo auto v plné rychlosti, lidé křičeli a padali,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Jaký byl sobotní protest?
Přišla jsem na protest k Národnímu shromáždění okolo jedné hodiny odpoledne, bylo hrozné počasí. Později se protestující z různých lokací přesouvali na náměstí Slavija. Před náměstím jsme se společně se dvěma kamarádkami zastavily v ulici Krále Milana, protože bylo okolo sedmé večer a drželo se patnáct minut ticha.
Mlčeli jsme přibližně deset minut. Najednou jsem měla pocit, jako by do davu vjelo v plné rychlosti auto, ale nebylo to fyzicky možné vzhledem k tomu, kolik tam bylo lidí. Davem by v tu chvíli sotva prošel člověk, natož dopravní prostředek, nebylo to normální.
Bylo to, jako by nějaká neviditelná vlna elektřiny rozřízla dav na dvě poloviny. Několik lidí spadlo, ne moc, ale například moje kamarádka spadla. Nikomu nebylo jasné, co se stalo. Stáli jsme rozrušení a vyděšení, nevěděli jsme, co se stalo. Nastala panika, lidé křičeli, plakali. Byli jsme v šoku. Nikdo to nečekal a už vůbec ne v průběhu držení ticha.
Zranění na místě
Byli na místě zranění?
Někteří lidé měli lehčí zranění, spíše škrábance nebo něco podobného. Spoustu lidí situace určitě ranila psychicky, bojí se. Na mě to ještě nepřišlo, ale myslím si, že to ještě přijde, stále jsem v šoku. Lidé chodili k doktorovi, moje kamarádky měly po události silné bolesti hlavy a nevolnosti, někteří lidé říkají, že mají horší sluch.
Pohotovostní jednotky bělehradské nemocnice odmítají, že by ošetřovaly desítky lidí s následky útoku sonické zbraně. Šly vaše kamarádky do nemocnice?
Moje kamarádky šly k lékaři ve městě, odkud pochází, a ne v Bělehradě. Četla jsem o situaci v nemocnici v novinách, ale občané v médiích i na sociálních sítích tvrdí, že mají problémy a nemocnici navštěvovali, já to ale nemohu potvrdit. Myslím si ale, že to negují, protože jde o protesty.
Jak dlouho trval zvuk, který se šířil davem?
Trvalo to asi minutu nebo dvě, nezní to jako hodně, ale pocitově to bylo opravdu dlouhé a následná panika trvala mnohem déle. Ani jsem nepřemýšlela, kde jsou moje kamarádky, přemýšlela jsem jenom nad svým přežitím, aby mě něco nepřejelo.
Všimla jste si petice hnutí Kreni-Promeni, která žádá prošetření situace od OSN?
Ano, podepsala jsem ji a podepsalo ji myslím přes 580 tisíc občanů. Myslím si, že to vypovídá o tom, že lidé v Srbsku zkrátka nedůvěřují místním institucím. Doufám, že se podaří zjistit, kdo incident způsobil a že ho dostihne trest.
Plánujete pokračovat v protestech?
Protesty v tuto chvíli zastrašování neukončí a myslím si, že skončí až v momentě, kdy budou splněny všechny požadavky. Bylo to strašidelné, ale budu „pumpovat“ dál a silněji. Můj zaměstnavatel i nadřízený v práci se postavil za studenty a musím využít toho, že moje zaměstnání není chozením na protesty ohroženo.
Dojímá mě, co studenti dokázali. Část z nich šla pěšky z města Vršac do Bělehradu, já bydlím na této spojnici. Lidé z mého města jim opékali prase, poskytovali nocleh a starali se o ně. Fascinuje mě, jak se o studenty stará starší generace, ke které nejvíce promlouvá vláda skrz média, která kontroluje.
