Pokud nový premiér naváže na Bayroua, bude vláda odsouzená k neúspěchu, míní francouzský politolog
Francouzská politika se noří do čím dál hlubší krize. Emmanuel Macron po pádu vlády přijal demisi Françoise Bayroua a urychleně za něj hledá nástupce. „Pokud jím bude někdo, kdo naváže na Bayrouův politický kurz, odsoudí novou vládu k dalšímu neúspěchu,“ nastiňuje pro iROZHLAS.cz francouzský politolog Jean-Yves Camus. Média dění ve Francii připodobňují například k jízdě na kolotoči či „ďábelské Rubikově kostce“.
Bayrouovo oznámení, že požádá o důvěru, sice nečekané bylo, to, že vláda padne, už ale naopak řada pozorovatelů i médií předpovídala téměř s jistotou. Co za možný scénář či scénáře dalších kroků lze nyní od Emmanuela Macrona očekávat?
Jsou zde dvě věci. První, k níž je zavázán, je jmenování nového premiéra. Nechci se uchylovat k nějakým prognózám o tom, kdo má či nemá větší šance, ale pokud vybere někoho, kdo bude následovat stejný politický kurz jako Bayrou, odsoudí tím novou vládu k dalšímu neúspěchu.
Tou druhou, kterou si Macron musí sám rozhodnout, je vypsání předčasných voleb.
Což zatím odmítá.
A sice z poměrně jednoduchého důvodů, neboť když k nim přikročil naposledy, neskončilo to pro něj zrovna dobře. Zadruhé, pokud k nim dojde, vše podle průzkumů nasvědčuje, že by z nich jeho strana vyšla extrémně oslabená, zatímco lepenovci by posílili a opět bychom měli, stejně jako dnes, Národní shromáždění neschopné vládnutí. Šlo by o, jak se říká, volby odsouzené naprosto k ničemu, čehož bychom se spíše měli ušetřit.
Francouzská politická scéna se značí výraznou roztříštěností – na jedné straně máme Národní sdružení, tedy krajní pravici, které v loňských předčasných volbách získalo největší počet hlasů, a dále levici, jež volby vyhrála, ale ani jedné ze stran ve vládě nepřipadl vyšší post. Macron ji opět sestavil z centristů a středopravicových politiků. Všechny strany na sebe se svými názory dlouhodobě naráží a nejsou schopné najít společnou řeč. Jak se má z takové situace Francie vůbec dostat ven?
Myslím, že před prezidentskými volbami v roce 2027 se jí to nepodaří. Macron má za to, že druhý mandát vyhrál díky svým postojům. Jenže – a to je hlavní problém francouzské politiky – lidé jej nezvolili kvůli souznění s jeho politickými názory, nýbrž kvůli obavám, že by se do Elysejského paláce mohla dostat Marine Le Penová.
Mnoho voličů, kteří byli proti Macronovi, si tak řeklo, že tam raději pošlou jeho, což ale neznamená, že s ním jedou na stejné politické notě.
FRANCOUZSKÁ POLITICKÁ KRIZE
- Chaos se francouzskou politickou scénou táhne především od vyhlášení předčasných voleb na přelomu loňského června a července. Vyhrála je koalice levicových stran, nejvyšší počet hlasů ale získalo krajně pravicové Národní sdružení v čele s Marine Le Penovou. Prezident Emmanuel Macron nicméně vládu nakonec sestavil ze středových a středopravicových politiků.
- V září se premiérem stal republikán Michel Barnier, v čele vlády ale pobyl jen tři měsíce. Před Vánoci jej nahradil François Bayrou z centristické strany MoDem. Jeho vláda v pondělí neustála hlasování o nedůvěře, což slibovaly krajní pravice i levice. Ta nyní volá po Macronově demisi, lepenovci zase po rozpuštění Národního shromáždění, což má podporovat na 61 procent Francouzů.
- V úterý předal Bayrou Macronovi svou demisi, ten slíbil co nejrychleji jmenovat nového premiéra. Očekává se, že opět vybere někoho z řad středu či středopravice, například ministra obrany Sébastiena Lecornua, Xaviera Bertranda či ministra spravedlnosti Géralda Darmanina, případně padlo i jméno socialisty Oliviera Faurea.
- Za pádem vlády stál kromě dlouhodobě se táhnoucích mezistranických rozepří hlavně nesouhlas poslanců s návrhem rozpočtu na příští rok, jenž obsahoval škrty ve výši 44 milionů eur (přes bilion korun). Pád podpořilo 364 poslanců, proti se jich vyslovilo 194. Jde o první kabinet, který za posledních více než šedesát let padl poté, co neustál hlasování o důvěře.
Le Penová zatím kvůli rozhodnutí soudu nemůže za dva roky kandidovat, z pohledu dneška to ale vypadá, jako by už Francouzi z představy jí v čele země měli menší strach, respektive minimálně Národní sdružení má podle průzkumů výraznou podporu…
Po rozsudku Le Penové proběhlo několik sondáží s cílem zjistit, zdali by lidé volili Jordana Bardellu (předseda Národního sdružení, pozn. red.) v případě, kdyby se Le Penová stále ucházet nemohla. A vidíme, že bez ohledu na to, zdali by vyslalo ji nebo Bardellu, by on měl stejný úspěch jako ona.
,Sebevražedná’ mise
Události ve Francii přirozeně hodnotí média po celém světě, některá přirovnávají post premiéra Francie k sebevražedné misi, podle jiných se zase Bayrou sám poslal na „hřbitov neúspěšných premiérů“ po bok svého předchůdce Michela Barniera. Neplatí už daná funkce za takovou, do níž se nikomu moc nechce, nebo stále převládají vysoké ambice?
Pořád jsou zde kandidáti, kteří jsou ochotni ji přijmout, v pondělí se tak vyjádřil třeba ministr obrany Sébastien Lecornu. Socialista Olivier Faure zase celý den opakoval, že premiéra je třeba vybrat z řad levice a on sám by proti křesle v Matignonu (sídlo francouzské vlády, pozn. red.) neměl nic proti.
Francouzský premiér Bayrou předal Macronovi demisi. Prezident chce nástupce v nejbližších dnech
Číst článek
Pokud to bude Lecornu, který je ve vládě velmi vážený a jde o jednoho z Macronových nejlepších ministrů, bude to bezpochyby znamenat naprostou kontinuitu v politice prosazované hlavou státu. Nevidím ale důvod, proč by okolo něj měl panovat silnější konsensus než v případě Bayroua, neboť rozpočtová a ekonomická stránka zůstane beze změn. Kdyby se jím pak stal Faure, udělá Macron akorát další chybu.
Každopádně ale ano, je to taková sebevražedná mise. Pokud totiž post dostane levice, narazí jak na republikány, kdy například republikánský ministr vnitra Bruno Retailleau jasně řekl, že to by se muselo obejít bez něj, tak i Nepoddajnou Francii, která v čele s předsedou Jean-Lucem Mélenchonem odmítá podpořit socialisty souhlasící se středopravicovými kompromisy.
Zmínil jste rozpočet, opozice s jeho návrhem na příští rok nesouhlasila, a právě příslušné dohady vedly k pádu vlád Bayroua i loni Barniera. Francie se musí popasovat s kolosálním státním dluhem, což bude zase výzvou i pro jejich nástupce. Nebude ale ten, vzhledem k neshodám v parlamentu a rozdílným názorům ohledně rozpočtu, opět čelit další možné sérii hlasování o nedůvěře, výzvám k rezignaci a tak dále?
Určitě to je pravděpodobné. Včera na LCI (francouzský televizní kanál, pozn. red.) můj kolega Jérôme Jaffré otázku dluhu shrnul asi takto: prakticky všichni Francouzi se shodnou, že nechat narůstat veřejný dluh je nemožné, zároveň se ale nikdo neshodne v tom, jak jej snížit.
Francie potřebuje novou vládu co nejdříve. ‚Výměna premiéra nestačí,‘ tvrdí opozice
Číst článek
Bayrouova metoda je poměrně jednoduchá – zeštíhlit stát s méně úředníky, méně veřejnými službami a zdravotním systémem, který by proplácel a hradil méně věcí, poté reforma důchodů, zrušení dvou státních svátků a tak dále. To je ale politika, kterou odmítají jak dělnická, tak i střední třída, protože mají za to, že to nakonec budou stejně zase oni, kdo to nejvíc odnesou. Další strany pak nabízí alternativy.
Můžeme je rozvést?
Tu pro Národní sdružení představila Marine Le Penová během nedělního projevu v Hénin-Beaumont (obec v departementu Pas-de-Calais silně podporující krajní pravici a označovaná za jakousi „baštu“ Le Penové, pozn. red.). Vysvětluje, že dluh se nejprve sníží zastavením migrace, jež podle ní zemi stojí spoustu peněz.
Dále by podle ní fungovala redukce nebo dokonce zastavení našeho příspěvku do Evropské unie a v neposlední řadě pak boj proti podvodnému pobírání sociálních dávek. To jsou tedy řešení nabídnutá krajní pravicí.
Návrhy Nepoddajné Francie, částečně přijímané i nejlevicovějším křídlem socialistů, spočívají v nalezení prostředků ve zdanění těch nejbohatších, kdy se některé velké podniky placením daní vyhýbají. Je však třeba zachovat sociální stát.
Francouzská postdemokracie
Na středu je ohlášena stávka Bloquons tout (Zablokujme všechno), na příští čtvrtek pak odbory vyzvaly k celonárodní stávce a pravděpodobně mnohem masivnější protestům. Jak se samotní Francouzi dívají na aktuální politické dění, respektive co za dojmy u nich převažuje?
Převládá ten, že je Macron neposlouchá a že většina zákonů jím prosazená parlamentem prošla díky článku 49.3 (jeho využitím může vláda přijmout zákon, aniž by o něm hlasovalo Národní shromáždění, zároveň se ale vystavuje riziku, že poslanci do 24 hodin vyvolají hlasování o nedůvěře, pozn. red.), tedy bez debaty. A v neposlední řadě, že žijeme v jakési postdemokracii.
Jde o termín, jenž se v aktuální francouzské politické debatě zmiňuje často. To znamená prezident, který svou legitimitu obhajuje tím, že byl dvakrát zvolen, a kterému se nedaří najít většinu, využívající k prosazování zákonů „trik“ stanovený ústavou. To v lidech vzbuzuje dojem, především pokud jde o důchodovou reformu, že navzdory nespočtu pokojných demonstrací, výhradám odborů, pravice i Národního shromáždění, se nic nemění.
Kdybychom ještě zůstali u Macronova obrazu a akorát se přesunuli do zahraničí, například americká stanice CNN uvedla, že události ve Francii jsou „dárkem pro Putina i Trumpa“, neboť se rádi vysmívají slabinám Evropy. U Macrona lze už delší dobu pozorovat, že se vzhledem k domácímu chaosu raději soustředí na zahraniční politiku. Nakolik by na jeho image mimo Francii mohly mít aktuální domácí problémy dále vliv?
Snaží se ji vylepšit dvěma způsoby. Zaprvé vystupuje velmi přátelsky vůči prezidentu Zelenskému a Ukrajině a ostře kritizuje Rusko a Putina. Ve skutečnosti ale problém zůstává stejný – Evropa nemá společnou obrannou politiku, nemá dostatečnou váhu v jednáních, neboť ta se budou vždy odehrávat v trojici Trump–Zelenskyj–Putin.
Druhou „frontou“ francouzské zahraniční politiky je pak Blízký východ, kdy se Macron chystá uznat Palestinu, i když ještě nedošlo k osvobození všech rukojmích a Hamás stále ovládá část Gazy bez toho, aniž by projevil zájem o dohodu. Jestli je to dobré pro Francii a pro Evropu? To je otázka, ale nemyslím si to.
