Rozměr protestů v Íránu nikdo nečekal, použití armády ale nechce ani jedna strana, míní politolog
Íránci týden protestují kvůli úmrtí 22leté Mahsi Amíníové, která zemřela po zadržení mravnostní policií, protože neměla dostatečně zahalené vlasy. Při protestech podle nevládní organizace zahynulo přes 30 lidí. Podle politologa a bezpečnostního analytika z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Josefa Krause rozsah protestů nikdo nečekal, ale aby došlo ke změně tamního režimu, musela by se podle něj mobilizovat střední třída.
Situaci v Íránu sledujete dlouhodobě. Čekal jste, že tam propuknou takto masivní protesty?
Obecně tam protesty probíhají s nějakou periodicitou, ne úplně pravidelnou, ale relativně ano. Společnost tam totiž trpí celou řadou ekonomických, sociálních a politických problémů. Ale je pravda, že intenzita protestů překvapila v podstatě kohokoliv.
Myslím si, že od roku 2009, kdy byly problematické a kontroverzní prezidentské volby, Írán nezažil takto intenzivní a rozšířené masové protesty. Takže to, že tam protesty jsou, mě úplně nepřekvapilo, co rozhodně překvapivé je, je jejich masovost a intenzita.
Proč jsou takto intenzivní právě teď?
V podstatě jako rozbuška zafungovala smrt Mahsi Amíníové, kurdské dívky, která měla být alespoň podle verze protestujících zabita nebo utrpěla taková zranění při policejním zákroku, které nakonec vedly k jejímu úmrtí. Ale to je v podstatě opravdu jenom rozbuška situace.
Ta je dlouhodobě v Íránu velice napjatá, zejména kvůli velice špatné ekonomické situaci, propadu tamní měny, velké nezaměstnanosti a celé řadě dalších záležitostí, a to v kombinaci s věcmi, které se týkají politiky.
To je třeba velká míra delegitimizace vládních představitelů, což vlastně začalo prezidentskými volbami, které vlastně skončily tím, že prakticky neumožňovaly reálnou volbu. Byl zde přítomný pouze jeden relevantní kandidát a celá řada dalších věcí.
Íránci už toho mají opravdu dost a frustrace se začíná projevovat i prostřednictvím demonstrací, byť ta smrt dívky samozřejmě zafungovala jako rozbuška a já to nechci zlehčovat. Ale demonstrace by pravděpodobně v nějaké míře a z jiných důvodů probíhaly tak jako tak.
Jako bychom šli na lov, říká o zatýkání žen na ulici člen íránské mravnostní policie
Číst článek
Protestující viní ze smrti Mahsi Amíníové takzvanou morální policii. Kdo nebo co to vlastně morální policie je?
Někdy se nazývá morální policie, většinou se používá anglický překlad morality police, ale jinak je to něco, co se v češtině nazývá třeba náboženská policie. Jsou to v podstatě speciální pořádkové útvary, které mají dohlížet na to, že dochází k dodržování islámského práva na veřejnosti.
To znamená, že hlídají nejenom dodržování povinného zahalování pro ženy, ale v uvozovkách potlačují veškerý neislámský zlořád, který ve veřejném prostoru nemá co dělat. Typicky popíjení alkoholu nebo sledování satelitní televize a stovky dalších věcí. Takže tyto útvary fungují vlastně samovolně, případně na udání, a potom s provinilci řeší na základě míry provinění výši případné penalizace, trestu a tak podobně.
V případě Mahsi Amíníové došlo k tomu, že byla zatčena a odvezena na policejní stanici. Tady už se ty verze různí. Podle oficiální státní verze měla nějaké zdravotní problémy, které potom vedly k jejímu kolapsu, hospitalizaci a následné smrti. Podle verze jejích známých, rodiny a samozřejmě demonstrujících došlo k tomu, že policejní zákrok byl tak brutální, že na následky zranění zemřela.
Na sociálních sítích se objevují videa a fotografie žen, který si stříhají vlasy a pálí hidžáby. Co jim za to hrozí?
Samozřejmě bude záležet na tom, jak se to bude klasifikovat. Pokud se bavíme o tom, že některá žena je zastižena náboženskou policií na ulici, jak nemá šátek, bývá většinou pouze upozorněna, ať okamžitě zjedná nápravu, to znamená, ať se zahalí
Pakliže klade nějaký odpor, tak samozřejmě hrozí zatčení, předvolání, pokuty, ale může to eskalovat až do úrovně odnětí svobody, což se také v některých případech stává. Není to úplně běžná masová záležitost, ale v Íránu se nachází i řada žen, které systematicky odmítaly podřídit se povinnému zahalování na veřejnosti a čelí i trestněprávním důsledkům.
Použití armády nechce nikdo
Kolují i videa, kde lidé napadají duchovní představitele nebo policisty. Jak tvrdě policie proti demonstrantům zasahuje? Myslíte si, že může dojít i k nasazení armády?
Podle dostupných informací a videí, která se šíří na sociálních sítích, to vypadá, že pořádkové síly a policie v některých částech Íránu a některých městech prohrávají. Ona opravdu vyklízí ulice, vášně davu a jeho velikost jsou tak velké, že policie v pouličním boji regulérně prohrává.
Věřím tomu, že ani jedna strana to nechce nechat eskalovat do takové míry, aby došlo k použití ozbrojených sil. To znamená buď standardní armády, ale mnohem pravděpodobněji paralelní armády, tedy íránských revolučních gard, což by s sebou neslo eskalaci násilí do té míry, že demonstrace by byly v podstatě utopeny v krvi.
To už je hodně nebezpečná věc pro všechny zúčastněné, a to nemyslím pouze demonstranty, ale samozřejmě i politický systém neboli režim, protože něco takového už je hodně problematické. Opravdu je jenom krůček od toho, aby se to celé vymklo kontrole a došlo na občanskou válku, případně pokusy o svržení režimu nebo násilnou revoluci. Takže si myslím, že to je důvod, proč situace prozatím neeskalovala do této míry.
Nicméně v momentě, kdy i nadále bude intenzita nepokojů takto vysoká, nebo bude dokonce ještě narůstat, tak se zvyšuje pravděpodobnost nasazení ozbrojených sil na jejich potlačování.
Režim totiž nemá příliš kam couvnout. Nebude ochotný dělat nějaké zásadní politické ústupky, protože jednoduše řečeno je natolik rigidní a zároveň stabilní, že jakákoliv drobná změna by mohla způsobit dominový efekt, který by pak vedl k pádu celého systému.Takže i z toho důvodu se režim bude snažit nedělat vůbec žádné ústupky, byť by měly být naprosto minimální typu změny zákona ohledně povinného zahalování žen na veřejnosti.
Myslíte si, že režim je dostatečně silný na to, aby protesty potlačil? Je mu armáda natolik loajální, aby se to podařilo?
Co se týče síly, tak určitě ano. U velké části paralelní armády, tedy revolučních gard, určitě nebude chybět morálka a odhodlání protesty potlačit za jakoukoliv cenu. Jestli si to ale režim dovolí, to je velká neznámá, protože už teď systém po posledních prezidentských volbách bojuje s ohromným propadem vnímání legitimity vlády.
Íránský prezident zrušil rozhovor kvůli odmítnutí hidžábu. Bezprecedentní a nečekané, říká novinářka
Číst článek
Řada lidí najednou vnímá, že režim už nezastupuje jejich zájmy, a velká část Íránců by si přála nějakou změnu, byť ne úplně celosystémovou, ale alespoň částečnou. Jejich hlas ale není vůbec vyslyšen a způsobuje to jenom nárůst frustrace, která jde ruku v ruce s tím, jak velice špatně hospodářsky se zemi daří. To vlastně umocňuje celou situaci, a proto jsou tady takové sporadické výbuchy násilí.
Mladá generace chce žít jinak
Protesty se už nekonají jenom v Teheránu a v ostatních iráckých městech, ale i v zahraničí, třeba v New Yorku, Istanbulu nebo Aténách. Můžou tyto zahraniční protesty nějak přispět potenciální změně zákona, potažmo režimu v Íránu?
Myslím si, že toto bude mít naprosto minimální, jestli vůbec nějaký vliv. Vyplývá to z toho, že Írán je relativně dost izolován. V současnosti jsou tam hlášené problémy s internetovým připojením.
Režim toto záměrně omezuje, aby se demonstranti nedomlouvali mezi sebou, aby nedocházelo k šíření závadných materiálů a podobně. Ale i protože Íránci jsou obecně velice neradi a mají svoji špatnou historickou zkušenost s tím, když jim někdo mluví do jejich domácích věcí ze zahraničí.
Velká část demonstrantů, byť by se jim hodila minimálně rétorická podpora ze zahraničí, si chce věci vyřešit sama doma. Příliš nevěří cizincům a vlastně zčásti ani té íránské diaspoře, která žije v Londýně, Amsterdamu, New Yorku nebo jinde a žije jiné životy.
Takže oni si to do určité míry určitě budou chtít vydobýt sami. V momentě, kdy by tam byla patrná výraznější intervence ze zahraničí, by to mohlo do značné míry delegitimizovat celé protesty a veškeré jejich cíle.
Toho by pochopitelně využila prorežimní propaganda, která by říkala, že protesty jsou zosnované ze zahraničí íránskými nepřáteli, Američany, Izraelci a kýmkoliv dalším. Takže vlastně není v zájmu protestujících, aby se do toho někdo, lidově řečeno výrazně víc montoval zvenku.
Dají se protesty považovat za důkaz toho, že se nějakým způsobem mění nastavení íránské společnosti, toho, jak vnímá ženy, tamní kulturu, nošení hidžábu a spoustu dalších věcí?
Určitě ano. Íránská společnost je celkem dynamická, řečeno demograficky. Je tam velké množství mladých lidí a vysoký stupeň urbanizace. Mladší generace, zejména z větších měst, chce žít trošku jiným způsobem života než jejich rodiče, to zaprvé. To vytváří určité generační napětí.
Za druhé samozřejmě vliv internetu, sociálních sítí nebo možnosti cestování do zahraničí způsobuje, že mladí vidí, jak se žije jinde, jaký je tam životní styl, a chtěli by ho zažívat také. V kombinaci s dalšími faktory jako systematické oslabování střední třídy v důsledku ekonomických problémů země to vede k tomu, že velká část populace začíná být silně nespokojená s tím, jak stát a režim funguje.
Hodnoty islámské revoluce z roku 1979, když to řeknu upřímně, už nikoho příliš nezajímají. To, co íránská společnost a politika zažívá, je něco, co bych dokázal připodobnit třeba k normalizačnímu Československu v 80. letech. To znamená, že už vlastně nikdo příliš nevěří étosu o vítězství dělnické třídy, nutnosti socialistické nebo komunistické revoluce a podobně.
Lidé, kteří režim podporují a participují na něm, tak dělají především z osobních zištných důvodů a mají z toho nějaký ekonomický nebo společenský profit.
Úplně stejně je to vlastně v Íránu. Odkaz islámské revoluce už zajímá naprosté minimum obyvatelstva. To se zajímá především o vlastní ekonomický status, který se neustále zhoršuje. Mladí chtějí žít jinak. To jsou všechno poměrně silné sociálněpolitické tlaky, kterým musí čelit režim, který se 40 let nezměnil a který stále ještě drží rétoriku a odkaz islámské revoluce.
Protesty v Íránu sílí. Zemřelo při nich 31 lidí, vláda blokuje mobilní spojení a internet
Číst článek
Střední třída: nositel změn
Co by se muselo stát, aby došlo v Íránu ke změně režimu?
Muselo by dojít k masivní mobilizaci střední třídy, protože střední třída je vlastně nositelem společenských i politických změn. V současné době je velká část střední třídy pořád zavřená doma a nechce na protestech masivně participovat.
To je dáno tím, že si pořád ve svých kalkulech vypočítává, že se jí více vyplatí, když tam bude stejný režim. Je sice politicky, společensky a ekonomicky neefektivní, ale zaručuje určitou míru stability a bezpečnosti.
V momentě, kdy dojde na změnu, je budoucnost nejistá a hrozí chaos. V kontextu regionu, to znamená Blízkého a Středního východu, to doslova smrdí nějakou válkou nebo občanskou válkou. A to ještě v kontextu toho, že Írán je vlastně multietnickou zemí, kde Peršané tvoří jenom malou nadpoloviční většinu obyvatelstva. Druhých téměř 50 procent jsou menší národnosti, které žijí na periferii.
Takže to celé hrozí iredentismem, separatismem a rozpadem státu. To jsou všechno rizika, která střední třída vnímá jako závažnější, než že systém a režim bude nadále pokračovat. Pokud to takto bude, tak systém bude mít oporu a bude trvat.
Íránský prezident slíbil prošetření úmrtí ženy ve vazbě. Uznal demonstrace, ale odsoudil vandalismus
Číst článek
Jaké jsou ty další scénáře vývoje? Osobně zatím nechci říkat, který to bude, ale největší pravděpodobnost za mě má scénář, že demonstrace se po několika dnech, maximálně jednotkách týdnů, samy vyčerpají. Z části budou systematicky potlačovány ze strany státu a vše se zase vrátí do statu quo před úmrtím Mahsi Amíníové.
Jiné scénáře mohou hovořit o tom, byť já to považuji za méně pravděpodobné, že tlak bude ještě zesilovat. Může dojít k eskalaci, která bude zapříčiněna jinou divokou kartou, o které teď nikdo neví. Například dojde k úmrtí nějaké další ženy, která bude zabita, ať už cíleně, nebo nešťastnou náhodu při potlačování demonstrací, což by mohlo eskalovat míru hněvu a násilí davu, a dokonce přitáhnout i větší část střední třídy, aby proti režimu protestovala.
V takovém případě už by byly možné třeba politické nebo jiné změny, případně varianta, že režim bude chtít upustit páru a snížit tlak, ale nebude chtít nějaké základní systémové změny. To znamená, že to celé obrátí v personální záležitosti, slíbí například nezávislé vyšetřování úmrtí kurdské dívky a že viníci budou potrestáni. Možná seženou nějakého obětního beránka z řad policie, kterého na oko nebo reálně potrestá a bude doufat, že to upustí páru a vyřeší situaci.
