Krádeže dětí začaly ve Španělsku v éře frankismu už ve třicátých letech minulého století a pokračovaly i později, téměř až do 90. let. Matkám v nemocnicích řekli, že jejich dítě po porodu zemřelo. Novorozence přitom úřady dávaly, někdy dokonce i prodávaly, do bohatých rodin, které byly silně spřízněné s režimem.

Na krádežích dětí se podílela i církev, zejména jeptišky, které pomáhaly v nemocnicích, ale i lékaři či advokáti. Oběti těchto praktik, rodiče i děti, se navzdory časovému odstupu stále snaží dopátrat se pravdy a svých skutečných kořenů.

„Toužím najít svou matku, zjistit, zda mám sourozence,“ řekla na demonstraci v Madridu pro španělskou televizi jedna z obětí. „Dala bych všechno na světě za to, abych co jen minutu viděla tvář své dcerky, zjistila, kde žije. A kdo ji vychoval,“ řekla další z kdysi v nemocnici oklamaných žen.

Francův režim zavedl systematické krádeže dětí s cílem zastavit šíření levicových, republikánských myšlenek a tak prý ‘regenerovat rasu‘. Ideologem této teorie byl Antonio Vallejo Nájera, v té době prestižní psychiatr s hodností vojenského velitele, který byl úzce spjat s fašistickým režimem a represemi.

Na demonstracích lidé znovu žádají, aby úřady případy násilně odebraných dětí aktivněji vyšetřovaly a nearchivovaly. Problém je v tom, že Speciální soud se od začátku bránil vzít si kauzu pod svou agendu. Tvrdil, že krádeže dětí nespadají do jeho kompetence.

„Vláda na nás kašle, nemáme podporu úřadů,“ stěžují si i nadále ti, co se nechtějí vzdát naděje, že jednou své skutečné rodiče, děti či sourozence najdou.

Ľubica Zlochová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít