Nevěřím, že se život do Palmýry vrátí, popisuje Syřan příběhy ze zničeného města
Na konci října roku 2011 se pod antickým vítězným obloukem v syrské Palmýře sešlo několik desítek mladých. Nespokojenost s vládnoucím režimem vyjadřovali skandováním, hesly a prapory. Přidávali se k nim další a další. Od té chvíle uběhly přesně čtyři roky. Ze zbylých obyvatel Palmýry si proti Islámskému státu nikdo nedovolí říct ani slovo. Na místě slavného vítězného oblouku je hromada sutin a mnozí z tehdejších nespokojenců už nejsou mezi živými.
„Palmýra je ze 60 procent zničená. Nálety vládních vojsk nejdřív zničily moderní, obytné části města. Islámský stát pak zlikvidoval město antické,“ popisuje mi v jedné kavárně v centru jordánského Ammánu ani ne třicetiletý Hišám.
Není to jeho pravé jméno. Vzhledem k nebezpečí, které hrozí jemu a jeho příbuzným v Sýrii, jsem ale souhlasil, že skutečné jméno nezveřejním.
Do Jordánska muž utekl před třemi lety. Jeho příbuzní tehdy Palmýru neopustili. Vyprávění o tom, jak jsou lidé drceni dvěma mlýnskými kameny, je děsivé.
„Bratra mučila v Palmýře Asadova tajná policie. A později ho málem zastřelili džihádisté Islámského státu. Zasáhli ho pěti kulkami. Třemi do ruky, jednou do úst a jednou do břicha. Bylo to na útěku z Palmýry do Rakky. Díky Bohu to přežil,“ líčí Hišám.
Po dobytí Palmýry Islámským státem v květnu tohoto roku přestal ve městě fungovat telefon, mobilní sítě i internet. Hišám neměl o osudu své rodiny a příbuzných nějakou dobu vůbec žádné zprávy a představoval si to nejhorší.
„Lidé se snaží z Palmýry utéct, nesmějí ale opustit území Islámského státu. Většinou proto odcházejí do Rakky, hlavního města džihádistů. Třeba mému tátovi se ale pak podařilo utéct z Rakky do Homsu, takže uprchl z území Islámského státu do města kontrolovaného Asadovým režimem. Jenže když se takhle lidem podaří před džihádisty uprchnout, zatkne je Asadova tajná policie a podrobí je třeba i dvoutýdenním výslechům. Je to útěk z problémů do ještě větších problémů,“ říká.
Hišám mi líčí hrůzy, které se teď v Palmýře dějí, a na mobilu mi ukazuje fotky z webu. Dávají je tam aktivisté, kterým se podaří uprchnout.
„Můj bratranec pracoval v armádě jako občanský zaměstnanec, Islámský stát ho proto hledal i doma, a když ho tam nenašli, shodili jeho děti z balkonu ze třetího patra. Pak uřízli jeho ženě hlavu a položili ji na její tělo. Někdo dal fotku masakru na web, a když to bratranec uviděl, dostal infarkt a zemřel. Tomu cizí člověk ani nemůže uvěřit, co se v Palmýře děje.“
Hišám si mi stěžuje na noční můry, které ho už měsíce pronásledují. Budí se ze spaní, zdají se mu hrůzy, nemůže pořádně jíst. Jeho vzpomínky na Palmýru pohnuly i mnou.
„Na začátku, v roce 1993, jsem začal turistům prodávat mezi starověkými ruinami pohlednice. Jsem z chudé rodiny, a tak jsme se já i bratr pokoušeli si přivydělat. Později jsem se naučil vyrábět tradiční náušnice, náramky a podobné suvenýry. Postupně jsem si vydělal na velblouda, pak jsem koupil druhého a třetího a vozil jsem turisty.“
Hišám je opravdový Palmýřan. Celé generace jeho předků žily kolem starověkých rozvalin, ať už ve městě, nebo jako beduíni v okolní poušti. A když mluví o antickém městě, jeho kolonádách, chrámech či divadle, má tenhle třicetiletý chlap na krajíčku.
„Antické město bylo mým skutečným domovem. Mezi sloupy a chrámy jsem trávil spoustu času. Když vyhodili do povětří chrám Baal Shamin, úplně jsem si vzpomněl, jak jsem si tam do stínu starého stromu chodil v parném létu zdřímnout. Já nepláču nad každou věcí, kterou ztratím, ale tohle je něco jiného. Tohle byla naše historie. Možná ty staré stavby stavěl můj pra-pra-praděda.“
Dopíjíme čaj a já přemýšlím, jestli Hišámovi návrat do Palmýry přát, nebo snad raději už ne.
