Odpor mladých, vzestup nacionalistů a síla TikToku. Umírněná politika je v krizi, všímá si politolog

Brusel 11. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začněme nejsilnějším momentem letošních voleb do europarlamentu z celoevropského měřítka, který přišel ještě před oznámením oficiálních výsledků – francouzský prezident Emmanuel Macron rozpustil Národní shromáždění a vypsal nové parlamentní volby. Ve Francii totiž drtivě zvítězila strana Marine Le Penové, utekla ostatním stranám o parník, náskok na druhého činil asi 16 %, dohromady získala přes 31 % všech odevzdaných hlasů. Je to šok, nebo výsledek očekávaného vývoje ve Francii? A měl Macron tuto reakci připravenou?  
Výsledek voleb ve Francii byl do značné míry očekávaný. To, že se Emmanuel Macron rozhodl rozpustit Národní shromáždění, už asi tak očekávané nebylo čili byl to trochu šok. Bylo to ale něco, k čemu ho už předem vyzývali představitelé Národního sdružení, pokud neuspěje ve volbách. Macron, respektive aliance stran, které jsou mu nakloněny, neuspěla. Emmanuel Macron tedy překvapivě vyslyšel volání, které přicházelo od Národního sdružení.

Národní sdružení nikdy tak výrazného výsledku nedosáhlo, Marine Le Penová uspěla na všech frontách. Co to vypovídá o rostoucím hlasu extremistů ve Francii? 
Ve Francii to není příliš dobrá zpráva, protože to vypovídá o tom, že Národní sdružení je stabilní součástí francouzské politické scény a dokáže mohutně vítězit. Ještě tak před dvaceti lety, kdy tuto stranu, tehdy Národní frontu, vedl Jean-Marie Le Pen, otec Marine Le Penové, byla na politickém okraji. Byli to extremisté, u kterých bylo nepředstavitelné, že by se dostali k moci. Dnes se tu bavíme v souvislosti s krokem Emmanuela Macrona, rozpuštěním francouzského parlamentu, reálně o tom, že Národní sdružení může být stranou, která bude skládat příští vládu a novou většinu. 

Je to nadále antisemitská strana, nebo se Marine Le Penové podařilo oprostit od dědictví svého otce?
Od doby, kdy se stala předsedkyní strany, Marine Le Penová dělá všechno proto, aby se dědictví antisemitismu a extremismu zbavila. Výsledky dokládají, že se jí to do značné míry daří. Daří se jí oslovovat nové skupiny voličů, stávat se dominantním hlasem nespokojených ve Francii a stabilní součástí politické scény, teď i nejsilnější stranou ve Francii.

Uvidíme, jak toto potvrdí výsledky parlamentních voleb, kde je otázkou, proč to Macron udělal a jaká je za tím logika. To je ta největší otázka, kterou bychom si měli klást v souvislosti s krokem Emmanuela Macrona. Můžeme vidět několik různých variant. Možná chce vytvořit nějaký moment překvapení, možná se chce pokusit svou alianci jemu nakloněných stran sblížit s umírněnými republikány a ukázat, že je potřeba se spojovat na umírněné části politického spektra. Je to jasná reakce na výsledek Národního sdružení a je otázka, jestli francouzskou politikou hne víc, než se zdálo ještě například před týdnem. 

Povstání mladého muže

Třetina Francouzů pod 25 let volí krajní pravici, kandidátem na premiéra za Národní sdružení bude osmadvacetiletý Jordan Bardella. To znamená, že vzestup krajní pravice ve Francii se netýká nutně starších věkových kategorií, to je mladá generace.
Nejenom výsledek ve Francii, ale potažmo i výsledek radikálně pravicových stran jinde v západní Evropě, do jisté míry také v prostoru střední a východní Evropy je takovým povstáním mladého muže, který se politicky vzdělává skrz sociální sítě, nikoliv tradičními cestami. Ve Francii je to docela dobře vidět, předseda Národního sdružení Bardella je velmi významnou postavou na francouzském TikToku. To je věc, která je důležitá pro politickou komunikaci a zároveň reprezentuje mladé muže, jak jsem záměrně řekl, protože i na ostatních datech z evropských zemí vidíme propast mezi tím, jak volí mladí muži, a tím, jak volí mladé ženy. Dlouho jsme předpokládali, že dominantní arénou, která reprezentuje názory mladých lidí, je levice, respektive progresivní levice. Tyto volby do značné míry ukázaly, že to tak být nutně nemusí a že pokud jsme toto předpokládali, tak nám spousta věcí stále unikala. 

Musím dodat, že data o tom, že třetina Francouzů pod 25 let volí krajní pravici, jsou z deníku Financial Times, který je zveřejnil před několika týdny. (Průzkum veřejného mínění pro Financial Times provedla společnost Focaldata v březnu 2024.) Zarazilo mě, že stejná data můžeme vztáhnout k Nizozemsku. Třetina Nizozemců pod 25 let volí krajní pravici, výrazně u nich v letošních evropských volbách uspěl Geert Wilders. Podle nedávného průzkumu Youth in Germany 2024 totéž platí pro pětinu mladých Němců do třiceti let a ve východním Německu dominovala Alternativa pro Německo.
Zdá se, že je to nějaký odpor mladé generace na národních úrovních. Když to vezmeme celoevropsky, tak radikální pravice nijak zásadně neposílila, nebude mít asi větší vliv při sestavování Evropské komise a v těchto procedurálních záležitostech. 

Byť frakce Identita a demokracie (ID) posílila o několik křesel. 
Ano, ale zásadní posílení tam není tak úplně jednoznačné. Ale to neznamená, že to není problém, protože to vidíme v klíčových státech jako obrovský fenomén. Když bychom se na to podívali před patnácti až dvaceti lety v zemích jako je zejména Francie, ale i Nizozemsko, tak radikální pravice byla v rámci stranických systémů fenomén, který byl tak na pátém, šestém místě. Bylo to něco, co už tam bylo přítomné, ale bylo to na okraji. Vidělo se, že to tam je, ale nepočítalo se s tím, že to pronikne do mainstreamu. Teď se s tím bude muset nutně počítat. Dnes se bavíme o situaci, kdy strana Geerta Wilderse je součástí nové nizozemské vlády, kdy Národní sdružení velmi přesvědčivě vyhrálo volby ve Francii, kdy AfD v Německu je druhá. Z pozice před patnácti až dvaceti lety se takové strany posunuly na první, druhá, třetí místa, čímž z definice už svojí silou existenčně ohrožují umírněnou politiku.

První místa získali Svobodní v Rakousku, Viktor Orbán v Maďarsku, Giorgia Meloniová a její Bratři Itálie v Itálii. Začíná nová éra evropské politiky? Odcházejí velké osobnosti jako Macron, Scholz a přichází Meloniová a spol.? 
Může to tak na první pohled vypadat. Bude záležet, jaký vliv tyto nové osobnosti budou mít, zejména Giorgia Meloniová, která byla i celoevropsky poměrně výrazná v předvolební kampani, protože je klíčovou postavou pro frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR). Bude otázka, jestli skutečně bude mít tak silnou pozici při skládání Evropské komise. Zdá se, že Ursula von der Leyenová bude moct, pokud se pro to rozhodne, skládat Evropskou komisi i na původním půdorysu. Ale je tu určitá krize výrazných osobností. Když jste zmínil Olafa Scholze, tak pro něj je to obrovský neúspěch právě kvůli tomu, že je kancléřem v Německu a že jeho vláda je rekordně neoblíbená. Pro Emmanuela Macrona jako vůdčí postavu frakce Obnova Evropy (Renew Europe) je to taky velký problém. 

Renew významně oslabila. 
Je to pro Macrona velký problém, protože chtěl určovat směr evropské politiky. Tady určité odklonění vidět můžeme. Není to tak, že by tradiční styl na evropské úrovni byl v troskách, ale pokud si řekneme, že před sebou máme ve všech dvaceti sedmi případech dvoje výsledky, jedny na národní úrovni a druhé na evropské, tak na národní úrovni v mnoha zemích vidíme znepokojivé tendence, zatímco na té evropské nevidíme žádné velké zásadní změny oproti dosavadnímu kurzu. Ale je to jednota v rozmanitosti, jak zní heslo Evropské unie. Nelze ani na evropské úrovni ignorovat trendy, které přicházejí zejména z velkých evropských zemí. 

Témata pro příští roky

Jaká témata se teď dostanou do popředí? Psal jsem o prognózách těchto voleb na svůj Twitter a přišla mi anonymní reakce, že lidé mají po krk „čmoudů“ (Tým Vinohradské 12 používání urážlivých výrazů odmítá, ale považovali jsme za důležité poukázat na přesné znění slov objevujících se ve veřejném prostoru, pozn. red.), Green Dealu a Ukrajiny. To jsou slova anonyma. Jak odráží názory, které se teď propsaly do voleb, v nichž významně posílily konzervativní strany a ve kterých vidíme i velký úspěch národoveckých hnutí a stran?
Do značné míry to popisuje, která témata byla relevantní v evropských volbách. Migrace, což ale není žádná novinka, protože ta se už s námi táhne poslední dvoje, respektive troje volby, protože v roce 2014 už to bublalo pod povrchem jako velké nosné téma. Pak samozřejmě Ukrajina a nějaká únava z války, to, že se v mnoha evropských společnostech vytváří podhoubí, kterému jde naproti odpor proti pomoci Ukrajině. Uvidíme, jak moc se to projeví v reálné evropské politice při skládání Evropské komise a na dalších evropských institucích. Možná nikterak zásadně, ale na národních úrovních to je zjevný fenomén. A pak je tu Green Deal. To je poměrně zajímavé, protože ten se stal prostředkem pro odpor vůči zelené frakci a progresivní levici. Je to pravděpodobně jedno z docela důležitých témat, jehož relevance ukázala na souboje progresivní levice a nových forem, řekněme i populismu, které se ve výsledcích projevily. 

Jak se aktuální výsledky projeví v nadcházejících národních volbách v některých státech? Například v Německu budou na podzim zemské volby v Sasku, Durynsku, Braniborsku. Alternativa pro Německo tam byla v evropských volbách první, tak může se dostat k moci? 
Na zemské úrovni se dostat k moci může. Bude záležet, jestli zejména konzervativní unie CDU, která je dnes nejsilnější opoziční stranou a v Německu evropské volby celkem jednoznačně vyhrála, bude držet něco, čemu v politologii říkáme sanitární kordon. To znamená, jestli bude trvat na tom, že s AfD se v žádném případě nespolupracuje. Vypadá to, že na úrovni zemské zejména v Braniborsku a v Sasku toto přesvědčení trvá. V Durynsku je AfD velmi extrémní a napojená na extrémistické proudy. Ale bude taky záležet na výsledku další strany, která uspěla v německých volbách, a to je sdružení Sahry Wagenknechtové. Tato politička zvedá témata odporu proti pomoci Ukrajině, míru místo války, migrace, ekonomické péče o občany. Bude poměrně důležité, jak moc Wagenknechtová uspěje v zemských volbách, jestli tam bude potenciál pro růst a jestli ona bude ochotná spolupracovat s AfD.

Migrace je jak pro nás, tak pro Němce, zvlášť pro ty východní, obrovské téma. Jak je tedy možné na tomto tématu sbírat body, když ve východním Německu je uprchlíků v přepočtu na spolkové země nejméně? Ve Vinohradské 12 jsme se o tom bavili s politologem Janem Charvátem už před nějakým časem a on na tento zajímavý fakt upozorňoval, říkal, že je to iracionální. 
Na první pohled je to iracionální, ale když se bavíme o tom, co mobilizuje voliče nebo co je pudí k tomu volit nějaké konkrétní politické strany, tak můžeme vycházet ze dvou faktorů. Jedním faktorem u migrace je určitá reálná zkušenost, například to, že vaši sousedé jsou například příchozí uprchlíci z válečních zón. To se v Německu skutečně týká dominantně západu země a nezdá se, že by to generovalo vyšší výsledky pro extrémní strany. Ale pak je také pocit ohrožení, strach z neznámého, cosi, co voliči vnímají, jako něco, co může být reálnou hrozbou, i když třeba nutně není. Ale pokud to voliči vnímají jako reálnou hrozbu, tak se podle toho voličsky chovají. Myslím si, že je to do značné míry případ bývalého východního Německa, nových spolkových zemí v rámci Německa, že je tam strach z neznámého, je tam něco, co do značné míry vidíme i v prostoru střední a východní Evropy, tedy z doby komunistického režimu celkem přirozeně fungující etnicky homogenní společnost. To byl případ východního Německa, Československa, Polska i Maďarska. A právě to, že svět se stává nepřehlednějším a že do moderního světa nově přichází migrace jako důležitý fenomén, je něco, co narušuje to, na co velká část lidí byla zvyklá, a generuje to strach. Ovšem strach je nejhorší rádce i ve volbách. 

Zabýváte se extremismem, radikálními hnutími, Německem, studujete tam, tak mi dovolte ještě jednu otázku na tuto zemi. Je ke vzestupu krajní pravice v zemích, jako jsou Sasko, Durynsko, východní Německo jako celek, Rakousko, namístě připojit nějaké dějinné srovnání? Nebo je dnes situace úplně jiná a nesrovnatelná s čímkoliv, co jsme už zažili v minulosti?
Samozřejmě to svádí k tomu vidět tam dějinné srovnání a některé styčné body můžeme propojit. Patří mezi ně krize umírněné politiky, za kterou si do jisté míry mohou umírněné strany samy, protože nedokážou držet svoje napojení na společnost, srozumitelně komunikovat. V tom můžeme vidět paralelu, ale je tu spousta fenoménů, které jsou úplně nové a které do toho zasahují jedinečně, unikátně. Jsou to zejména sociální sítě a obliba i těchto politiků na sociálních sítích. To je něco, co je nové a co se dá s úspěchem radikální pravice, respektive extrémních radikálních proudů ve společnosti i v prostoru Německa, Rakouska, střední Evropy propojit. Z tohoto pohledu je to jedinečné, každé srovnání na této úrovni s historií samozřejmě trochu kulhá, ale to neznamená, že to není stejné riziko a že to nutně musí být něco, s čím si umírněná politika zvládne poradit. Nemusí se jí to dařit. 

V europarlamentu posílí kromě národoveckého a konzervativního hlasu i lidová strana. Má být kotvou stability, jak se vyjádřila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Uvidíme, zda bude nadále šéfkou. Český prezident Petr Pavel se vyjádřil v tom smyslu, že nárůst podpory extremistů nejde přehlížet, zároveň prý ale věří, že hodnotové nastavení EU zůstane stejné. Svede umírněná politika v příštích letech s tou extremistickou radikální souboj o Evropský parlament? Jaká budou příští léta pro Evropu? 
Bude hodně záležet na tom, jestli Ursula von der Leyenová bude chtít pokračovat ve stávající, řekněme evropské koalici, to znamená se socialisty za nějaké podpory liberální frakce, anebo jestli si vybere cestu spolupráce s ECR, tedy s konzervativní frakcí. Vypadalo to tak, záleželo to na výsledku voleb, ale ty neukazují, že by to bylo nutné, takže k souboji teď hned dojít nemusí. To neznamená, že k němu nedojde v budoucnu, ale teď hned k němu pravděpodobně nedojde. Ale už to, že se Ursula von der Leyenová bavila s Giorgiou Meloniovou o budoucnosti Evropské unie, svědčí o tom, že se radikálnější strany posouvají do mainstreamu, že se stávají evropsky relevantními, ale taky o tom, že radikální pravici bychom neměli vnímat jako homogenní prostor. Je to heterogenní prostředí s různými zájmy. Je tam Giorgia Meloniová, ale taky Viktor Orbán, je tam AfD vyloučená z Identity a demokracie, Geert Wilders, Matteo Salvini. To jsou politici s různými zájmy, kteří mají různé strategie, a nedá se vyloučit, že někteří lhostejno k tomu, jestli jsou jejich názory víc nebo míň extrémní, se budou posouvat do evropského mainstreamu. 

Spojuje je skepse vůči aktuálnímu fungování Evropské unie, což bude bezpochyby téma pro příští roky.
Je to tak. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu dále využity tyto zdroje: Česká televize, YouTube kanál ZDFheute Nachrichten.

EDIT 13/6: K citaci anonyma jsme v přepisu doplnili důvod, proč jsme použili přesné znění citovaného tweetu včetně urážlivého výrazu. Slova anonyma jsme dodatečně vložili do uvozovek, aby byla slova oddělena od textu moderátora.