Jestli umřu, neplačte. Pusťte mi na pohřbu AC/DC, aby se lidé usmívali, říká první žena pluku Azov
Olena Mosijčuková byla první ženou, která v roce 2014 vstoupila do ukrajinského pluku Azov. Jako vojenská záchranářka působila šest let na frontě v Donbasu a Mariupolu. Zachránila život stovkám vojáků a za to získala vysoká vojenská a státní vyznamenání. Třikrát byla zraněná, a i proto v březnu z Ukrajiny odešla. Útočiště našla 32letá žena v Česku. Jak řekla Radiožurnálu, organizuje tu pomoc svým spolubojovníkům a obětem ruské invaze.
Kdy jste odešla z Dnipra?
Když začaly padat bomby kolem psího útulku, který v Dnipru s mužem vedeme, spojila jsem se s Češkami, které znám delší dobu. Pomáhají mi s financováním. Mám tam třicet roztomilých pitbulů. Když děvčata viděla, jak na útulek padají bomby, napsala „vezmi psy a přijeď“.
Takže jste hned odjela?
Nebylo to hned. Nejdřív jsme našli bunkr, kam jsme schovali psy. Museli jsme připravit krmivo a další věci. Zůstal tam manžel, který se o ně stará, a teprve potom jsem odjela.
Nechtěla jste jít zase na frontu?
Byla jsem za války na Donbase několikrát zraněná a musím řešit nějaké věci kolem léčby. Na Ukrajině tato léčba není dostupná, proto jsem původně plánovala odjet do Francie. Jenže když už jsem byla tady, seznámila jsem se s Kamilou (Kamila ubytovala Olenu, jejího syna a babičku na své chatě na Benešovsku – pozn. red.). Té se zalíbili moji čtyři ohromní psi.
Takže jste tu zůstala kvůli psům?
To ne. Nakonec kvůli tomu, že v Česku žije hodně ukrajinských dětí, u kterých se rozvinul posttraumatický syndrom. Přes tu hrůzu se přenášejí špatně. Začala jsem proto pro ně dělat canisterapii. A léky pro mě posílají z Francie kamarádi. Souběžně léčím děti i sebe.
Proč jste vstoupila v roce 2014 do pluku Azov?
To mi bylo dvacet tři let, když začala válka. Začala jsem jako dobrovolník jezdit po frontě a měla jsem kamaráda z dětství, který byl v pluku Azov. Tak jsem přijela k nim, ošetřila prvního raněného, který ale zemřel. Viděla jsem, že je potřeba každá ruka. Zůstala jsem u nich.
Velitel v té době nebral ženy, ale zlomila jsem systém a přemluvila ho. Moje máma ani nevěděla, že jsem na frontě. Nakonec jsem v Azovu sloužila dva roky. Prostě jsem ošetřovala zraněné a snažila se je dostat do týlu.
Farmář pomocí GPS zjistil, kam Rusové odváží ukrajinské obilí. Náklady míří přes Krym do Sýrie
Číst článek
Další léta na frontě jste byla kde?
Když už to s mým vlastním zdravím nebylo dobré, dostala jsem status válečného veterána a poslali mě do penze. Jak jsem se dala do pořádku, nedokázala jsem sedět doma a šla jsem znovu, ale s dobrovolníky, kterým velela Tajra (Julija Pajevská, legendární vojenská zdravotnice, kterou unesli Rusové v Mariopolu a vyměnili za své zajatce – pozn. red.).
Když už bylo paramediků dostatek, tak jsem se zase vrátila domů a řešila si svoje zdravotní problémy. Podstoupila jsem operaci hlavy kvůli zranění střepinou z granátu. Navíc jsem letos měla několikrát covid.
Několikrát?
Ano. Nesmějte se, je to tak. Já vždycky vyhrávám jackpot. Díky covidu ale lékaři zjistili, že mám sarkoidózu, což je onemocnění plic.
To byste asi neměla kouřit ani elektronické cigarety.
Plicím škodí cigarety, plicím škodí válka. To vyjde na stejno.
Nechybí vám válečný adrenalin?
Každou chvíli jezdím po army shopech, dívám se, kde co je, za jakou cenu. Sháním neprůstřelné vesty a helmy. Nebo sháním peníze a léky, které chci na Ukrajinu odvézt. Dvakrát do týdne dělám v Praze canisterapii s ukrajinskými dětmi.
Vždycky vyhraju jackpot
Dostala jste za službu v armádě nejvyšší vojenskou medaili Hrdina Ukrajiny. Můžete říct za co?
Někdo spočítal, že jsem zachránila před smrtí 140 vojáků. Získala jsem i několik jiných státních vyznamenání a na Ukrajině jsem asi dost známá osoba. Pro mě je ale nejlepší vyznamenání, když zůstanou kamarádi živí a podaří se mi je dostat do nemocnice.
Byla jste třikrát zraněná, naposledy do hlavy. Neměla jste helmu?
To se občas stane. Jsou okamžiky, kdy si ji nestačíte nasadit. Sedíte tři měsíce v zákopech a pořád máte na sobě vestu, všechno vybavení a helma váží dva půl kilogramu, tak to i hlavu unaví. Ale je jasné, že zrovna když já sundám helmu, tak něco přiletí. Já vždycky vyhraju jackpot. Jednou jsme utíkali po zamrzlém poli, bylo hluboko pod nulou, a kdo myslíte, že propadl ledem? Nikdo kromě mě.
Vy jste na Ukrajině hodně populární. Četl jsem o vás spoustu článků.
To je tím, že jsem byla první ženou, kterou přijali do pluku Azov. Později už to začalo být běžné. Každého zajímalo, co dělá mladá holka u pluku. Ale musím říct, že si dost lidí u pluku ze začátku myslelo, že jsem kluk. Přes to všechno vybavení, vestu, helmu, a když máte na obličeji masku, nikdo nepozná, co jste zač. Když jsem promluvila, tak to samozřejmě poznali a divili se, s kým bojují.
Jsou vojáci pluku Azov nacionalisti, nebo jak říkají Rusové ve své propagandě nacisti?
Kdo je to nacionalista? To je člověk, který miluje svoji vlast. Jedu po Praze a vidím, jak udržujete kulturu, pamětihodnosti, umění, váš jazyk. To je vlastenectví, když milujete svoji kulturu. A nacismus? To je přece úplně něco jiného. Nacisté jsou ti, kteří chtějí zničit jinou kulturu, jiný národ, jinou zemi. Jako Němci za druhé světové války u vás nebo Rusové dneska u nás na Ukrajině.
V pluku Azov ale bojovali vojáci mnohých národností.
To právě dokazuje, že to nebyli žádní nacisté. Všichni spolu dobře vycházeli bez ohledu na národnost. V pluku byli Čečenci, Židé, Španělé, Gruzíni, jeden mi umřel na rukách, Švédi, Američané. Počínaje muslimy až po pohany. Nikdy se nestalo, že by někdo řekl, jsi Žid a u mě jsi skončil. To byl tým složený z lidí z celého světa, proto máme kamarády na celém světě. Jaký nacismus?
2:56
Na humanitární pomoc věnoval statisíce. Ladislav Vrtiš se v Česku stará o patnáct ukrajinských rodin
Číst článek
Tohle asi není úplně běžná otázka pro ženu, ale jste dost hubená, kolik vážíte?Čtyřicet kilogramů. S helmou, vestou a veškerou výbavou jsem mívala skoro sedmdesát. Ale dneska už jsou vesty lehčí, třeba jen deset kilogramů, takže bych měla méně.
Máte nějaké informace o vojácích pluku Azov, kteří bránili Mariupol?
Někteří moji kamarádi jsou v ruském zajetí. Nevíme, kde jsou. Vím, kde je Tajra. Vyměnili ji za ruské zajatce, je doma a jsme spolu ve spojení. Ale ona nebojovala v pluku Azov, měla svůj vlastní oddíl. Plánuji, že v srpnu, až se budu vracet z Ukrajiny, tak ji vezmu sebou do Česka na rehabilitaci.
Každý den pozitivně
Co plánujete v Česku?
V červenci pojedu na Ukrajinu, povezu tam humanitární pomoc. V srpnu se zase vrátím, abych mohla koupit další potřebné věci. Taky jsou tu děti, kterým pomáhám dostat se z traumat. Dětem je těžké vysvětlit příčiny války, proč umřel táta, proč na ně střílejí. V kontaktu se zvířaty se ale víc otevřou, proto mám psy, pomáhá to hodně.
Líbí se vám bydlení na chatě v lese?
Moc děkuju Kamile, že mě tu i se synem, matkou a psy nechala. Ušetřené peníze můžu použít na pomoc armádě a raněným. Snažím se najít v Evropě nemocnice, kde by mohli léčit raněné děti. Máme s manželem v Dnipru obchod a manžel mi posílá další peníze na nákup. Musím zase poděkovat Kamile, která nám se svým mužem dala velkou sumu peněz. Koupili jsme už celkem asi sto neprůstřelných vest a přilby. Ty nejsou levné, jedna stojí přes dvacet tisíc korun.
Takže to byl dobrý nápad skončit v Česku?
Neplánovala jsem to, ale Česko jsem si zamilovala. Není mnoho zemí, kde visí tolik ukrajinských vlajek. Když někdo zjistí, že jsem z Ukrajiny, tak se mnou hned promluví, někdy si popláčeme.
I dnes? Řekl bych, že velké proukrajinské nadšení panovalo spíš na začátku války…
I dneska. Skoro každý den jezdíme s mámou do města a pro lidi válka neskončila. Když v kavárně vidí, že nemluvím česky, tak to zkoušejí ukrajinsky. Lidi nás podporují a to nám dává křídla. Až skončí válka a vydělám nějaké peníze, tak si snad koupím v Česku dům. Půl roku budu žít tady, půl roku na Ukrajině.
To myslíte až takhle vážně?
Určitě. Třeba domácí zvířata. Češi milují psy. Já jsem zachraňovala pitbuly z Turecka, protože je tam zabíjeli. Přijedu sem, jsem poprvé v centru Prahy a vidím psy bez náhubku, bez vodítek a já hned říkám, můžu selfie? Prosím selfie s pitbulem. Česko je ráj pro zvířata.
Máte toho za sebou docela dost, šest let ve válce, a přitom se stále usmíváte, působíte nesmírně optimisticky.
Zemřelo mi v rukách mnoho kamarádů, kterým jsem už nedokázala pomoct. Začala jsem se na svět dívat jinak. Dřív jsem snila o tom, že se chci podívat tam a tam, koupit si spoustu věcí. Po těch válečných zkušenostech chci prožít každý den pozitivně a v dobru. Já myslím, že je to tak u každého, kdo přežil válku a vyléčí svůj posttraumatický syndrom.
To samé jsem prožila já. Vůbec jsem nechápala, že kluci sedí v zákopech, umírají a ve městě se lidé baví v restauracích nebo na diskotéce. Nedokázala jsem to vůbec pobrat. Tady je válka a o třicet kilometrů dál diskotéka.
OVĚŘOVNA: Česko jako aktivní účastník války na Ukrajině? ‚Účelová dezinterpretace,‘ říká resort zahraničí
Číst článek
Jak jste se s tím vyrovnávala?
Dlouho. Vytvořila jsem si vlastní systém canisterapie, sama jsem se léčila, psi mi hodně pomohli. Řekla jsem si, že kdokoliv z nás může umřít kdykoliv. Na Ukrajině může padnout bomba kamkoliv, i když je to třeba klidné místo daleko od fronty. Proto je třeba každý okamžik, který nám zbývá, prožít nějak smysluplně. Aby po nás zbylo něco hezkého, a ne smutného. Nejsem sama, je nás hodně, proto se držíme.
Ve válce to ale funguje asi jinak…
Je to v hlavě. Jak se cítíme emocionálně, tak se cítíme fyzicky. Když budeme v depresi, onemocníme. A když onemocníme, nic neuděláme, nikomu nepomůžeme, ani psům, ani lidem. Já jsem říkala kamarádům, jestli umřu, neplačte. Pusťte mi na pohřbu AC/DC, aby se lidé usmívali a pamatovali si jen ty hezké chvíle.
