Sítě je kryjí před drony, dvorky před vedrem. Východní Ukrajinci už slibům Trumpa o příměří nevěří

Praha 7. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před pár dny jste se vrátil z východu Ukrajiny zpátky domů do Oděsy. Kde všude jste byl?
Cest bylo několik, ale byly dvě hlavní. Jedna byla do Charkovské oblasti, do města Izjum a dalších vesnic v okolí. To bylo s organizací Člověk v tísni, která tam má své dlouhodobé projekty. Druhá cesta byla na východ, trochu jižněji do Doněcké oblasti, na část Donbasu, která je pod kontrolou Ukrajiny. Tam jsme měli spoustu humanitárních výjezdů s mým kamarádem, se kterým tady dlouhodobě také spolupracuju, pastorem a pekařem Olegem Tkačenkem. Kromě toho, že peče chleba a stará se o svoji početnou rodinu a věřící, tak také jezdí evakuovat lidi do míst, kam už nikdo nejezdí. Velké organizace, včetně ukrajinských, už mají zákaz tam jezdit, můžou se tam pohybovat pouze vojáci. Oleg je ale zároveň vojenský kaplan, neohrožený člověk, takže se vždycky domluví s vojáky a vyrazíme tam, kam už ostatní organizace nemůžou. Buď odtamtud odvezeme lidi, nebo jim alespoň přivezeme chleba a základní věci, které jim chybějí.

Poslouchal jsem vaši reportáž, kdy jste rozváželi humanitární pomoc ve vesničce Oleksandrivka na východě Ukrajiny. V nadcházejících dnech tam mají být velká horka. Odráží se to na morálce místních? Mají dost pitné vody a náladu snášet takováto vedra? Mají klimatizace? Můžou se jít někam zchladit?
To je dost velký problém, ale místní jsou na vedra v létě zvyklí. Na východě Ukrajiny to v létě bývá docela žhavé, nejenom vojensky a politicky, ale i klimaticky. To vím z vlastních zkušeností, kdy jsem tam už řadu měsíců působil, od roku 2014, tehdy ještě v Doněcku a potom ve Slavjansku, v Kramatorsku… Zkrátka po celé oblasti, takže vím, že léto je tam velmi horké a zimy velmi studené. Například v lednu 2022, než začala válka, jsme tam přijeli s kolegyní Ivou Zímovou a po pás jsme se brodili ve sněhu. Takže teplotní výkyvy tam jsou opravdu velké. Je to takové kontinentální podnebí, horká léta, studené zimy, a místní jsou na to hodně připravení. 

Ve vesnicích samozřejmě žádnou klimatizaci nemají, ale i tak se umějí před vedry chránit. Mají dvorky zastřešené vinnou révou a vším, co tam roste. Je tam tedy příjemný chládek. Taky se tenkrát vesnice trochu jinak stavěly. Ve městech je samozřejmě daleko větší vedro, tam lidé klimatizaci potřebují. Ne vždycky je dost elektřiny, ale Ukrajina se ku podivu snaží východ země – především Doněckou oblast – zásobovat elektřinou seč může, přitom jí má sama málo. Takže zatímco v jiných oblastech Ukrajiny byly loni v létě obrovské odstávky proudu a vody, tak východ, který je sužovaný šílenou válkou, na tom byl v tomto ohledu lépe. Elektřinu vypínali jenom v nejnutnějších případech, takže to základní tam lidé měli. 

A pak je druhá věc, jak vedra snášejí vojáci. Mají oblečení, které si většinou kupují sami v army shopech – letní, podzimní, zimní, různé varianty. Ale pro ně je v polních podmínkách obrovským problémem dehydratace. Na to potřebují tabletky s minerály, kterých je obrovský nedostatek. Takže pokud by někdo chtěl výrazně pomoct v obraně Ukrajiny, tak může přispět nebo sám nakoupit právě tyhle tabletky, které jim dodají to, co jim při dehydrataci značně chybí.

Válka versus vedra

Teď jste se pohyboval velmi blízko frontové linie. Jak jste se dopravoval? Jak se v posledních dnech dalo v tamních podmínkách přemisťovat?
Doprava je nesmírně komplikovaná tím, že ruské FPV (first person view) drony útočí na silnice. Některé jsou zcela neprůjezdné, tam už se vojáci ani neodváží, některé jsou celkově velmi riskantní. Tam jsou nejenom FPV drony, které mohou okamžitě zaútočit nebo předat informaci, ale i klouzavé letecké bomby. V blízkosti měst jako je Pokrovsk stojí ruské dělostřelectvo a pomalu už začíná z jednoho konce ostřelovat i Kosťantynivku. Takže to jsou různé nástrahy, které číhají nejenom ve městě, ale i na silnicích.

Proto tam teď Ukrajinci dělají to, s čím začala ruská strana – natahují nad hlavními komunikacemi ochranné sítě. Není to od rušení před drony, ale mechanická ochrana, která je schopná útočící dron nebo to, co obvykle nese, zachytit. Tímto způsobem se Rusové i Ukrajinci začínají chránit. Ukrajinci to začali později. Je vidět, že je tam méně síťových tunelů. Ale viděl jsem, že na tom hodně pracují – staví stožáry, jsou tam čety dělníků, kteří ve velmi nebezpečném prostředí vztyčují sloupy, na které potom budou natahovat moskytiéry proti dronům, když to takhle řekneme. Sítí je ale nedostatek, takže teď je problém zase ten, kde rychle sehnat obrovské množství sítí. Oleg Tkačenko zjistil, že v Nizozemsku jsou tuny starých rybářských sítí, které už jsou pro rybáře nepoužitelné, ale mohly by ještě posloužit. Takže teď společně s přáteli promýšlíme, jak sítě a ten obrovský náklad dostat z Nizozemska na východní Ukrajinu.

Takže pod sítěmi se schovávat před drony, na dvorcích se schovávat před vedrem. Můžou ti lidé chodit do práce? Co všechno v místech, kde jste byl, funguje?
Na vesnicích do práce nechodí. Zůstali tam hlavně staří lidé, kteří se nechtějí evakuovat nebo se rozhodují až teď na poslední chvíli, kdy už je velice riskantní je odvést a naložit všechny jejich věci, které si sebou chtějí vzít. Staří lidi jsou často dezorientovaní a vystrašení, takže je to opravdu náročná práce. Oleg je ale docela dobrý psycholog, takže to s nimi zvládá. Pak je prostě naložíme, odvezeme, předáme ukrajinským dobročinným organizacím, církevním centrům, policejním jednotkám nebo zvláštním Bílým andělům, kteří je dopraví do dalších míst nebo k příbuzným a podobně. Takže to je to vesnické obyvatelstvo, které už do práce nechodí. Jsou dávno v důchodu, ale mají svoje hospodářství, zvířata, políčka, sady. Tam i přes ostřelování a nebezpečí přes den pracují. 

Ve městech je situace trochu jiná. Začínají se hodně vylidňovat. Už jsem zmínil Kosťantynivku, vedlejší Družkovku, Kramatorsk, kde byly továrny tak silně poškozené – a to je velké průmyslové centrum – že lidé přišli o práci. Ve městě ale pořád funguje spousta malých firem, jsou otevřené obchody i restaurace, takže tam je pro lidi příležitost ve službách, podobně jako ve Slavjansku, sousedním větším městě Doněcké oblasti. Viděl jsem, že lidé normálně chodí někam, když mají práci, aby měli alespoň základní příjem a nemuseli se spoléhat na pomoc státu, která je v tomto případě velmi slabá. Ukrajina nemá k dispozici tolik peněz, aby mohla zajistit alespoň životní minimum. Z toho, co dostávají od státu, se opravdu nedá žít, takže se každý snaží si sám pomoci a pracovat, pokud to je samozřejmě možné. To je výrazem obrovské nezdolnosti Ukrajinců, že si už čtvrtým rokem dokážou v tak těžkých situacích poradit, snaží se přežít a uživit rodinu.

Staří lidé na venkově jsou asi taky závislí na humanitárních dodávkách, ne? Když jedete kolem, zastavíte se a bavíte se s nimi o tom… Protože rozvážíte dál, ne? Chápu to správně?
Teď byla pauza, protože se Oleg vracel z evakuace. Já jsem byl mezitím na jiném místě, točil jsem jiné reportáže, Oleg vyrazil po telefonátu, že je potřeba rychle evakuovat starší lidi z oblasti od Časiva Jaru nebo dokonce od Torecku. Cestou zavadil autem o nějaké stromy nebo sloupy, takže poškodil rep – to je rušička dronů – a poškodil také auto z jedné strany, takže teď čeká, až mu ho spraví. Je to pancéřované auto, dar ze zahraničí, který trochu chrání alespoň před úlomky, nikoli před přímým zásahem. Ale člověk, když tam jezdí, má trochu větší pocit bezpečí, a bez toho se tam opravdu s obyčejným autem jet nedá. Nebo dá, ale je to tak obrovský hazard, že právě teď musel kvůli poškození auta přerušit svoji misi. Stejně tam ale vyráží třeba s policisty nebo jinými organizacemi, které mají ještě auta jakž takž v pořádku. Takže mu to stejně nedalo, vyrazil směrem až k Torecku a když se vracel, tak mu vojáci volali, že mu zapomněli říct, že tam vůbec nemá jezdit, protože to je velmi nebezpečné. On na to řekl, že už je pozdě, protože už byl na zpáteční cestě.

Oleg tedy stále jezdí, vy, když můžete, jedete s ním. Lidé ve vesnici nebo menším městě nemají otevřený obchod s potravinami, kam by si došli koupit něco, co potřebují. Jsou závislí na tom, že někdo jako vy, dobrovolníci, tam něco dovezou…?
Jde hlavně o vesnice. Ve městech jsou obchody dobře zásobené, je tam dostatek základních věcí, není tam až na drobnosti deficit léků a podobně. Potíž je v tom, že lidi nemají peníze si to všechno koupit. Mají třeba jen minimální plat, který teď sice ukrajinská vláda zvedla na něco přes 8 tisíc hřiven, což jsou asi 4 tisíce korun, tak jim to samozřejmě nestačí na všechno. Je tam potřeba pomoc větších humanitárních organizací a finanční pomoc lidem. Ale na vesnicích opravdu nemají žádný obchod, případně je tak daleko, že je nebezpečné se tam vydávat. Nebo to jsou lidé, kteří už moc nechodí. I kdyby tedy byl ten obchod blízko, tak se tam prostě nemůžou vydat. 

Obchody na vesnicích mají jenom minimum zásobování. Lidé říkali, že se k nim závozníci a řidiči bojí jezdit, takže třeba už tři týdny neviděli chleba. A bez chleba Ukrajinci neumějí žít, pro ně je to absolutně základní potravina. Jsou schopni jíst chléb s chlebem a zajídat to chlebem, takže pro ně je to věc, bez které si neumí představit život. No Proto je důležité jim vozit chleba, který vydrží a nezplesniví do dvou dnů, což Oleg umí upéct. Neznám přesně ty technologie, ale vím, že je to hodně trvanlivý chleba, aniž by tam bylo moc chemikálií, které jsou škodlivé. Takže i takhle se snaží pomáhat.

Mnohdy jsou místní schopní dojít maximálně na dvorek, nakrmit slepice, krávy a tak dále. Čím je krmí?
Moc toho nemají. Slepice a krávy zvládají živit ze svého hospodářství, ale psi a kočky potřebují zvláštní stravu i léky. Spousta zvířat je zraněná, je potřeba je dovést k veterinářům, což také stojí peníze, ale oni stejně vydají poslední kopějky na to, aby je zachránili, jak jsem několikrát viděl na vlastní oči. Potřebují ale stálý přísun krmiva a to tam samozřejmě není. Tady jsou velkou pomocí organizace, které zvířata mohou někam odvést a umístit. V některých vesnicích zůstalo jenom pár lidí, kteří teď mají na krku smečky psů a hejna koček a všeho možného a útulky na Ukrajině jsou hodně přeplněné. Navíc vyvézt zvíře z Ukrajiny je teď kvůli evropským předpisům stále těžší. Je tedy potřeba jim pomáhat přímo na Ukrajině, což dělá třeba organizace Psí život. Ta nejenom, že zajišťuje krmivo pro psy a kočky, ale taky pomáhá přímo útulkům po celé Ukrajině, aby bylo kam zvířata umístit.

Návraty

Setkáváte se tam i s lidmi, kteří se do těch míst vrátili? 
Je spousta takových. Zažil jsem třeba úplně vylidněné město Slavjansk po začátku války, kdy všichni utíkali. Skoro nikdo tam nebyl, fungovala jedna jídelna a všechno ostatní bylo zavřené. Teď město paradoxně kypí životem. Spousta lidí se vrátila. Je tam obrovská spousta uprchlíků z vesnic a válečných oblastí, kteří tam chtějí zůstat, aby byli alespoň trochu doma, aby se cítili jako ve své domovině a ne někde úplně v cizině nebo na západní Ukrajině. Tam spousta z nich po špatných zkušenostech nechce.

Vrátili se hlavně starší lidé. Neviděl jsem, že by se vraceli mladí, ale ti starší chtějí dožít tam, kde žili před válkou. Sami si třeba opravují domky. Ve spoustě věcí jim pomáhají mezinárodní organizace. Například Člověk v tísni pomáhá se zasklíváním oken, psychologickou podporou a podobně. Život tam tedy jde dál, ale je tak moc těžký, že je pro mě obtížné popsat, v jakých podmínkách tam žijí. Přesto odtud nechtějí, protože se tam vrátili.

Rozumím tomu, že si něco opraví svépomocí, nebo když jim pomohou humanitární organizace. Ale co takové to běžné? Když nefunguje potrubí, kohoutek, teče, zavolám řemeslníkovi. Mají tuhle možnost? Jak se tohle řeší?
Obyčejně se obracejí na město. Třeba v Charkově se obracejí na městskou část, která má kontakty s velkými humanitárními organizacemi. Člověk v tísni tam má své místní koordinátory, kteří přijedou, zjistí, co je potřeba, a snaží se maximálně rychle pomoct, třeba s výměnou oken, což je obrovský projekt po celé Ukrajině. Takže lidé vědí a mezi sousedy si řeknou, kam je potřeba zavolat, kam dojít a kde to nahlásit.

Co třeba dojet někam autobusem nebo trolejbusem? Funguje hromadná doprava?
Jak kde. Třeba v Kramatorsku a ve Slavjansku městská doprava funguje, hlavně autobusy a takové ty maršrutky. Tyto mikrobusy jezdí dokonce i v Kosťantynivce. S Olegem jsme se na to dívali a divili se, že tady ještě funguje normální městská doprava. I když je to mimořádně nebezpečné, tak město a soukromí dopravci se to snaží udržet asi do posledního momentu, dokud to vůbec bude možné. Takže i když je to příšerně nebezpečné, tak to pořád funguje. To je další z takových zázraků, který je tam vidět.

Můžou se lidé, pokud mají peníze, sbalit a někam na chvíli odejít? Aspoň si odpočinout od té nekonečné války, udělat si dovolenou? Nebo je to něco, na co vůbec nemyslí?
Asi jak pro koho. Pro lidi z měst je dovolená opravdu jediným obdobím odpočinku s dětmi, které mohou strávit. Ale bohužel je to opět otázka bezpečnosti. Spousta lidí přijíždí do Oděsy, kde se teď nacházím, jenomže právě sem minulý týden přiletěly například dvě balistické rakety, do oblasti přístavu. Hned vedle jsou pláže plné lidí a dětí, zaplněné skoro do posledního místa. Muži ve věku od 18 do 60 let nesmějí opouštět Ukrajinu, takže neexistuje, že by vzali rodinu a vyjeli do Bulharska, Rumunska nebo do sousedních zemí aniž by slyšeli výbuchy, výstřely, sirény a všechno možné. Takže se hrnou sem do Oděsy a na pobřeží Černého moře a tady opravdu odpočívají. Ale je to náročné i finančně. Přirozeně jdou ceny v létě hodně nahoru, kvůli obrovskému zájmu a kvůli tomu, že prostě nemají kam jinam odjet. Netýká se to ale třeba venkovského obyvatelstva, které prostě nikam na dovolenou nejede, protože mají malá hospodářství a nemůžou je jenom tak nechat. My máme kam odjet, oni ne.

Když ne dovolenou, tak vyhlíží aspoň příměří, o kterém americký prezident Donald Trump tak často mluví?
Donaldu Trumpovi už tady po jeho zmatečných vystoupeních nikdo nevěří. Večer říká jedno, ráno úplně něco jiného, jeho lidé potom také říkají něco jiného, takže jsou z toho Ukrajinci spíš zmatení a nevěří, že by příměří mohlo nastat. Zároveň vidí, že ruský prezident Vladimir Putin sice mluví o dalších jednáních, ale zároveň útočí po celé Ukrajině na civilisty a rozhodně to nemíní zastavit. Nehodlá se vzdát svých cílů – pokořit celou Ukrajinu, nebo přinejmenším její značnou část. Takže když Ukrajinci sledují americkou politiku a počínání současné americké administrativy, tak mají dojem, že USA jsou spíš spojencem Ruska než Ukrajiny. V žádném případě nevěří v příměří, které by Donald Trump teď v dohledné době mohl a chtěl prosadit.