Také osvobozovaní museli utíkat
Cena, kterou jedinec musí zaplatit za svobodu svoji a své vlasti, bývá mnohdy velmi vysoká. Vyprávět by o tom mohli obyvatelé francouzské Normandie, přes jejichž území se před šedesáti lety přehnala válečná bouře v podobě spojenecké Invaze. Když Britové a Američané "káceli" německý les, létaly pořádné třísky. Jednou s postižených byla dnes jednadevadesátiletá paní Simone Dandois žijící v normanském městečku Lisieux.
Paní Simone, na svůj věk duševně i fyzicky neuvěřitelně vitální dáma, měla vyloženě štěstí v neštěstí. Se svou rodinou žila v červnu čtyřiačtyřicátého roku v malém domku v Lisieux, strategickém dopravním uzlu jihovýchodně od Caen. Právě tudy Němci přisouvali naproti Spojencům své tankové zálohy a tak se město vcelku zákonitě stalo v noci ze 6. na 7. června terčem spojeneckého náletu.
"V našem domě jsme žili pohromadě já, můj muž, mí rodiče a můj dlouletý synek. Navíc jsem byla v nejvyšším stupni těhotenství a za týden jsem měla rodit!"
"Jedna z leteckých bomb vyhloubila u našeho domu obrovský kráter. Tím ale nebyl všem hrůzám konec - bomby padaly dál! Říkala jsem si, že nastal nejsmutnější den mého života." 200kilogramová puma nakonec srovnala dům Dandoisových se zemí. Veškerý majetek zůstal pod troskami, ale nikdo z rodiny jako zázrakem nepřišel o život. Paní Simone ovšem měla vážně poraněné plíce.
"Jeden z úlomků bomby, který se zastavil těsně před srdcem, mi v těle zůstal dodnes. Je to takový můj suvenýr," říká Simone Dandois.
Jednatřicetiletá žena byla přesvědčena, že o své dítě přišla. Jaké ale bylo její překvapení, když se o týden později na svět probral zdravý synek Hervé, který má dnes v nedalekém Pont l'Eveque zubní ordinaci.
Nejen z domu Dandoisových, ale vlastně z celého Lisieux zbyly po děsivém náletu jen trosky. Na 80 procent staveb bylo srovnáno se zemí. Z původních 16 000 obyvatel města jich na 1500, včetně rodičů sestřenice paní Simone, zemřelo nebo zůstalo nezvěstných a zhruba stejný počet lidí byl vážně zraněn. Dandosiovým nezbylo než Lisieux opustit.
"Ušli jsme 200 kilometrů pěšky! Představte si jít 200 kilometrů s novorozencem a starými rodiči. Zastavili jsme se až u Loiry. Byla to strašně dlouhá cesta a my jsme při ní dokázali urazit 20 kilometrů denně," vysvětluje Simone Dandois. Červen 1944 v ní dodnes zanechal smíšené pocity. Radost z osvobození příliš zkalila smrt několika příbuzných i trosky, ve které se změnil rodinný dům.
