„Vyrazíme ze Slavjansku, pojedeme směr Bachmut, kde se dáme doleva, projedeme kolem Soledaru a přijedeme do vesnice Rozdolivka. Tam máme sebrat dva starší lidi, jeden z nich je invalida. Vyřídily to za ně děti a souhlasili s tím,“ říká reportérovi Radiožurnálu Tadeáš, který tady působí osm let. Terén dobře zná. Jedeme ráno, protože to bude klidnější.

Po příjezdu hledáme Olgu a Alexandra. Z nevelké vzdálenosti lze slyšet detonace a na obzoru vidíme sloupy kouře, je to někde v Syverském okrese. Nakonec je nacházíme. Tašky už mají připravené. Ještě se ale podívám k sousedům, protože ob jeden dům v pondělí dopadly rakety. 

Lidé mi tady ukazují na dům, ze kterého se ozývá křik. Je tam paralyzovaný člověk, který se nemůže pohnout. Pan Víťa odmítá jakýkoliv převoz. Jeho manželka se ho se slzami v očích snaží přesvědčit, aby se oba nechali odvézt. Ozývá se jen: „Ne, nikam!“

Z této vesnice jsme nakonec odvezli jen paní Olgu a pana Alexandra, přesně podle plánu. Podle Olgy ve vesnici zůstávali jen proto, že si mysleli, že to nebude až tak zlé. Ale když sousední dům zničila raketa a tlaková vlna poničila také jejich dům, rozhodli se, že už nemá smysl tam dál zůstávat.

Pan Alexandr ale do poslední chvíle odjet ze svého domu nechtěl. Měli tam hezké hospodářství, kolem rostla vinná réva, ovoce a zelenina. Opravdu to tam u nich vypadá velmi pěkně.

Je pochopitelné, že se odtud nikomu nechce. Na druhé straně fronta je prakticky za vesnicí, na kopcích vzdálených několik set metrů. Ze všech stran se ozývají ostřelování a výbuchy. Zůstávat tam opravdu není vůbec rozumné.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít