Ztratili jsme už dva domovy, kde najdeme další? ptají se Ukrajinci půl roku po začátku války
Byl čtvrtek 24. únor, když Rusko ze tří světových stran napadlo Ukrajinu. Rakety zasáhly cíle od východu po západ, od severu po jih. A lidé v panice hledali úkryt. Opravdových protileteckých krytů bylo ale málo a tak se schovávali ve sklepích – někteří tam zůstali několik týdnů, jiní jsou tam doteď.
Dvacetiletého Ruslana 24. února probudil výbuch. Do té chvíle žil s mámou a babičkou celkem spokojeně v Severodoněcku, v Luhanské oblasti, kam rodina utekla v roce 2014 z Luhansku poté, co oblastní město obsadili proruští separatisté. Po první detonaci se Ruslanovi zdálo, že se mu to jenom zdálo.
Bylo mínus 11 stupňů a spali jsme na školních židlích nebo lavicích. Nemyli jsme se. To byla opravdová škola přežití, popisuje Ruslan. Poslechněte si celou reportáž
„Znovu jsem si lehl, když tu se ozval druhý výbuch. Od letiště. Naše okna zůstala celá, ale u sousedů, kteří mají ještě staré, dřevěné okenní rámy, tlaková vlna všechny vyrazila. Utekli jsme do školy, kde jsme ve sklepě seděli 22 dnů. V prvních dnech jsme ještě chodili spát domů, pak ale ostřelování zesílilo a my už jsme museli zůstat ve sklepě,“ vzpomíná.
Chystal se na vysokou
Ruslanova máma a babička si v Severodoněcku našly dobrou práci jako bankovní úřednice a pěkně si zařídily třípokojový byt. Ruslan dokončoval střední školu a chystal se na vysokou. Všichni skončili jako uprchlíci v Dnipru, kde se ale bojí potřetí začínat nový život. A zase od nuly.
„Co máme dělat? Kam máme znovu odjet? Ztratili jsme už dva domovy – jeden v Luhansku a druhý v Severodoněcku. Kde najdeme takové místo, kde se nás ruský svět znovu nepokusí takzvaně osvobodit, zachránit? Tak dobře jsme si žili v Severodoněcku, zvykli jsme si, smířili se s tím, že do Luhansku se už nevrátíme, ale vyhnali nás i odtud.“
Mnozí se nechtějí vrátit
Severodoněck nakonec dobyla ruská armáda a jeho obyvatelé se vlastně už nemají kam vrátit. A mnozí ani nechtějí.
„Město je zbořené a ti, kdo tam zůstali, stojí na pozadí ruin a říkají Rusům: děkujeme, že jste přišli. To přece normální člověk nemůže říct. V Severodoněcku se v posledních letech hodně věcí změnilo k lepšímu. Zakládaly se firmy a podniky, otevíraly se nové obchody. Většina lidí odtud utekla na Ukrajinu a zůstalo deset, kteří děkují Rusům. Žilo tam hodně lidí, kteří utekli z okupované části Luhanské oblasti. Utekli před separatisty z LNR a před ruským světem.“
Chtějí jen území
Poprosil jsem Ruslana, aby své zážitky povyprávěl nejen mě a vám, ale také známému v Moskvě. Ruslan vzpomínal na to, co viděl a zažil před osmi lety v rodném Luhansku po obsazení města separatisty.
3:27
‚Nejhezčí práce, kterou jsem v životě dělala.‘ Sestry nabídly Ukrajinkám ubytování i zaměstnání
Číst článek
„Můžu ti povědět, jak v mém dvoře stál raketový komplex GRAD. Ruský GRAD. To vám v Moskvě neřeknou. Byl jsem v Luhansku, když tam vstoupili Rusové. Ze dvora sousedního domu každou noc – zhruba ve dvě – začínal pálit GRAD. Tohle nebyli to Rusové, ale místní, i když většina byla za Ukrajinu. V roce 2015 už ze dvorů mezi bytovkami stříleli Rusové. Můžu ti uvést spoustu příkladů. A samozřejmě, že z ukrajinské strany přilétaly odpovědi. Ale GRADY stály ve dvoře a odpalovaly odtud rakety.“
Všichni si kladou otázku, proč to všechno Rusko dělá. Paní Nana pro sebe svou odpověď našla. „Nepotřebují ta města ani lidi. Chtějí jen území,“ uzavírá.
