‚Dnes jsem posnídala a styděla jsem se za to.‘ Odložit na později psychologickou pomoc uprchlíkům nejde
Běženci z ukrajinských měst ostřelovaných ruskou armádou nacházejí pomoc nejen v cizině, ale samozřejmě také ve své zemi. Ve velkých městech jsou pro ně připravená dobrovolnická centra, kde jim pomohou a poradí. Například psychologickou pomoc odkládat na později nejde.
Paní Oksana a její syn utekli do Dněpru z neustále bombardovaného Severodoněcku v Luhanské oblasti.
„Bylo velmi složité se odtud dostat. Zpočátku to ještě šlo, přepravci jezdili, ale v posledních dnech už to nebylo možné, zuří tam boje a hodně lidí nemá benzín. Jsou tam sice nějaké autobusy, ale nedá se k nim dostat, protože střely létají po celém městě. Lidé se prostě bojí vyjít na ulici. Jít k těmto autobusům pěšky čtyřicet minut nebo i hodinu zkrátka není vůbec myslitelné. Nám pomohli naši vojáci a odvezli nás se synem pryč, ale bylo to velmi nebezpečné. Spousta lidí tam ale zůstává, protože nechtějí opustit své domovy,“ říká Radiožurnálu Oksana.
S takovými zkušenostmi se vyrovnává jen obtížně, stejně jako mnozí jiní běženci. „Jsou to jen tři dny, co jsme přijeli z krytu. Pořád se nemůžeme vzpamatovat, stále nemůžeme uvěřit tomu, že jsme se dostali do normální postele a že máme jídlo. Tam jsme jedli maximálně jednou denně. Buď nám jídlo přivezli naši vojáci, nebo jsme vařili polévku na ohništi venku. Pořád musím myslet na to, že tam u nás zůstali hladoví a promrzlí lidé. Nemůžu kvůli tomu ani usnout. Dnes jsem posnídala a styděla jsem se za to, protože tam u nás zůstala ještě spousta lidí, kteří nemají vůbec nic.“
Pomoc odborníků
Lidem s otřesenou psychikou pomáhají v Dnipru odborníci, kteří drží nepřetržitou službu v jedné ze škol.
„Přijíždějí k nám uprchlíci ze všech válečných oblastí – z Lisičansku, ze Severodoněcku i z Charkova. Teď jsem přijímala dvě rodiny se dvěma kojenci, které proseděly osm dní ve sklepě. Přijíždějí k nám i důchodci, kteří se okamžitě hlásí o jakoukoli práci. Ti, kteří se se svým stresem jakžtakž dokážou vyrovnat, se hned zapojují jako dobrovolníci. A pak jsou tu lidé, kteří potřebují hlavně lidské teplo a podporu,“ vysvětluje psycholožka Alla Pohrebná.
‚Viděla jsem mamku, jak pláče a prosí o pomoc.‘ Z útoku na Mariupol se děti musí zotavit i psychicky
Číst článek
Psychologové se je nejprve snaží vyvést ze stavu šoku. „Lidé, kteří se setkali s velkým neštěstím, často upadají do letargie a velmi špatně si uvědomují své pocity. Jejich kognitivní funkce jsou kvůli stresu silně oslabené.
Jiným přístup musíme volit k dětem. Ty malé ještě moc nevnímají, co se kolem děje. Proto je vhodné, aby jim dospělí třeba četli pohádky a všelijak se je snažili zabavit. Těm větším je potřeba otevřeně vysvětlit, že to je válka a co to je válka. Ony se s tím dokážou vyrovnat. Vlastně mají svým způsobem i velké štěstí, protože budou žít v jiné a lepší poválečné zemi. To je nejdůležitější.“
Paní Alla pracuje, a do teď pracovala, jako rodinný psycholog. Teď jsou její služby nesmírně potřebné tady. Střídá se s kolegy po dvou na směnách a je vidět a slyšet, že toto lidské neštěstí a utrpení velmi silně doléhá i na odborníky. Paní Alla už nakonec ani nemůže mluvit. „Lidé se na nás obracejí se svojí bolestí… Promiňte…V práci se držíme, ale tady to na nás dolehne….musím se nadechnout.“
