„Dinosaurus“ Vučič? Protesty v Srbsku ho nezlikvidují, myslí si novinářka

Praha 11. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Je Srbsko pořád kandidátskou zemí do EU?
Samozřejmě. 

Zatím se to nezměnilo? 
Ne, stále je kandidátskou zemí. Podle zpráv Evropské komise se mu dokonce už povedlo splnit asi 22 z 35 kapitol podmínek k přijetí do EU, takže na cestě je. A bohužel ty, které se mu nedaří plnit, jsou docela zásadní – svoboda slova, svoboda médií, korupce a tak dále.

Víš, proč se na to ptám? Protože v Srbsku už několikátým měsícem bouří masové protivládní protesty. Co na to EU říká?
EU to pozorně sleduje. Minimálně to zaznělo na sociální síti X komisařky pro rozšíření EU Marty Kos, která zároveň napsala, že EU vyzývá k tomu, aby policie proti protestujícím neužívala nadměrné násilí. A zopakovala, že zásadním pilířem demokratické společnosti je svoboda slova a svoboda projevu.

Kdy to všechno začalo? To bylo už někdy na podzim loňského roku, ne?
Byl to začátek listopadu loňského roku, kdy se zřítil betonový přístřešek nádraží v Novém Sadu a zabil 16 lidí. 

To je město na severu Srbska? 
Přesně tak. Je to druhé největší město Srbska, centrum Vojvodiny, což je specifická, částečně autonomní oblast Srbska. A je to určitě důležité město. Na místě zemřelo 14 lidí a další dva poté zemřeli v nemocnici. Další lidé byli zraněni. Takže to byla událost, která spustila velkou vlnu protestů. 

Proč? 
Protože se lidé domnívají, že důvod, proč se v Srbsku takové věci dějí, vězí v rozsáhlé systematické korupci. Ta podle nich zapříčinila to, že rekonstrukce nádraží a železniční tratě u nádraží, která vede z Bělehradu až do Budapešti, nebyla udělána správně. A pravděpodobně na tom nesou vinu lidé, které by srbské vládní elity nerady viděly za mřížemi, protože s nimi mají třeba nějakou spojitost. To je to, co si myslí demonstranti.

Jaká hesla se na protestech objevovala?
Klíčový požadavek bylo zveřejnit veškerou dokumentaci ohledně rekonstrukce nádraží. Jak jsem už nastínila, je součástí rychlovlakové trasy mezi Bělehradem a Budapeští. Je to stavba, kterou měly na starosti z velké části čínské firmy. Jeden z požadavků je tedy zveřejnit kompletní dokumentaci, protože studenti ze stavebních fakult a jejich učitelé ze zveřejněných materiálů zjistili, že tam toho spoustu chybí. Třeba seznam subdodavatelů nebo další klíčové věci, které by mohly ukázat na lidi blízké srbské vládě. A domnívají se, že důvod, proč srbská vláda nechce zveřejnit úplnou dokumentaci, je to, že by kvůli tomu mohla mít problémy.

Že tam mohlo docházet třeba ke korupci…?
Pravděpodobně. O tom, že tam docházelo ke korupci, jsou přesvědčeni.

Takže to byla rozbuška. V listopadu loňského roku to začalo, a pak se, zejména studenti, začali srocovat v ulicích Srbska, asi hlavně ve velkých městech, a demonstrovat…?
Demonstrovat, blokovat… To byl a stále je hlavní nástroj protestů, blokády velkých komunikací, mostů, křižovatek a tak dále. Studenti nechodí do školy, velká část jejich učitelů je v tom podporuje, taky se protestů účastní a chtějí, aby vláda splnila požadavky, které srbský prezident Aleksandar Vučič tvrdí, že už splnil. Ale ukazuje se, že spoustu věcí ještě nesplnil.

Jaké jsou požadavky, které se na protestech a demonstracích objevují?
Dlouhodobě to byla hesla typu „máte krvavé ruce“. Obviňovali vládu z toho, že přímo korupcí a tím, jak srbský stát funguje, respektive podle protestujících nefunguje, tak dopadá na životy běžných obyvatel. Přesně tyhle momenty jsou podle nich důkazem a symptomem toho, jak je společnost korupcí prolezlá. Pak se k tomu přidaly další požadavky jako třeba propuštění a očištění všech, kteří byli v průběhu demonstrací vzati policií do vazby, a potrestání lidí, kteří během posledních měsíců útočili na protestující. Děly se třeba incidenty, kdy někdo najel autem do davu lidí a zranil studenty, pak například několik lidí s baseballovými pálkami napadlo protestující v Novém sadu. Incidentů bylo více.

Co pálí demonstranty

Jak moc tvrdě policie protesty potlačuje?
Dlouho platilo, že policie nezasahovala nijak tvrdě. Spíše to byli právě jednotlivci z řad veřejnosti, kteří na studenty útočili. To se ale v posledních týdnech změnilo, konkrétně s velkým protestem na konci června, na Vidovdan. To je v srbské historii poměrně důležitý den. Často je to i den, kdy se slaví různé až nacionalistické srbské svátky, má to trochu pachuť nacionalismu. Takže zrovna na tento den byla velká demonstrace, během níž došlo k násilným střetům mezi policií a demonstranty. Police vzala desítky lidí do vazby a tento velký protest vyvolal takové roztroušené, až partyzánské blokády. Nejenom ve velkých městech, ale všude v Srbsku.

Je tam tedy výzva k tomu, aby byl stát transparentní, aby občané mohli kontrolovat, že nedochází ke korupci. Do jaké míry jim vadí i čelný představitel srbského státu, prezident Aleksandar Vučič, kterého si lidé spojují se všemi chybami, které vidí?
Když jsem byla v únoru na protestech v Novém sadu, tak jsem se o tom bavila s místními studenty. V tomhle směru byli tehdy dost opatrní, protože se snažili být velmi apolitičtí. Oficiálně se snažili nespojovat neschopnost státních institucí s politickou skupinou, stranou nebo politikem. Neoficiálně měla většina lidí pocit – aspoň ti, se kterými jsem se bavila, nemám na to žádná tvrdá data – že všechno souvisí s několikaletou vládou Aleksandara Vučiče a jeho strany, Srbské pokrokové strany (SNS). Podle nich je stav, ve kterém teď srbská společnost je, přesně takový z toho důvodu, že už posledních několik let, kdy je prezident Vučič u moci, se mění do takové reality, ve které je dnes. Podle nich vyústila v tragédii v Novém sadu a další problematické věci, kvůli kterým se protestovalo už v posledních letech.

Ty problematické věci mě zajímají, protože – a teď to nechci zlehčovat – nejde jenom o katastrofu v Novém sadu. Problémů vidí demonstranti za poslední roky víc. Takže se to nahromadilo, a proto teď vycházejí do ulic?
Určitě. Asi se zase nedá mluvit o všech plošně, protože to není úplně jednotná skupina lidí. Ale myslím si, že hlavním společným jmenovatelem je pocit, že dlouholetá vláda současných politických elit v Srbsku přivedla zemi do stavu, kdy je korupce naprosto nezbytnou a neodmyslitelnou součástí srbského každodenního života, policie je ovládána politickými elitami, pod jejich vlivem jsou i veškeré státní, polostátní firmy a instituce… A jsou i tací, kteří si myslí, že vláda a prezident Vučič minimálně v nějakou dobu svého fungování byli ovládáni organizovaným zločinem.

Prezident Vučič tedy hodně dráždí i jako politický dinosaurus. Se státní mocí v Srbsku je spojován už dlouhá léta, v minulosti byl i ministrem za Slobodana Miloševiče, a to už se vracíme 25 let zpátky…?
Je to tak. Aleksandar Vučič je u moci dlouho. A vlastně bych neřekla, jestli ho většina srbské společnosti vnímá jako dinosaura. Velká část ho totiž doteď podporuje.

Dinosaury má rádo spoustu lidí.
Je to pravda. K politice se dostal už v devadesátých letech. Když mu bylo 23 let, tak vstoupil do strany, jejíž lídr, Vojislav Šešelj, je odsouzeným válečným zločincem. Dopouštěl se válečných zločinů a zločinů proti lidskosti ve válce v Bosně. Aleksandar Vučič byl tedy několik let členem této strany. V roce 1993 vstoupil do parlamentu, po masakru v Srebrenici, jehož třicáté výročí si teď připomínáme, Vučič například řekl takovou věc, která je dodnes součástí jeho profilových článků. Řekl, že za každého mrtvého srbského vojáka nebo i civilistu musí zemřít sto jiných – Bosňáků, Chorvatů a tak dále. To bylo samozřejmě v kontextu toho, co se dělo v Bosně, velmi problematické a dodneška je. 

Po pádu Miloševiče se ocitl v trochu složité situaci. Nějakou dobu mu dělal ministra informací, takže se za režimu Slobodana Miloševiče přímo podílel na potlačování svobody médií. Ale poté, co byl Miloševič masivními protesty donucen odstoupit z funkce a později i odejít z politického života – ještě nějakou dobu měl docela vliv na to, co se v Srbsku děje, později byl vydán k mezinárodnímu trestnímu soudu pro bývalou Jugoslávii – tak se Vučič ocitl v situaci, kdy se musel rozhodnout, na čí stranu půjde. A pochopil, že byť je srbská společnost stále v něčem zaseknutá v devadesátých letech, tak většina lidí chtěla vstoupit do EU. Takže po změnách na srbské politické scéně se Aleksandar Vučič postupně přeorientoval v proevropsky smýšlejícího, těžce populistického politika, spoluzaložil SNS. Docela elegantně tak vyměnil kabáty, stal se z něj premiér a teď je už několik let prezidentem. Dominuje tedy srbské politické scéně už řadu let.

Mluvila jsi o podezření na vazby na organizovaný zločin, na srbské podsvětí…?
Vazby srbských politických představitelů – nebo ještě v Jugoslávii – na organizovaný zločin jsou takový evergreen. Už Miloševič měl své lidi mezi vůdčími postavami srbského podsvětí. Často to byli lidé spojovaní s fotbalovými fanoušky, ať už od Červené hvězdy Bělehrad nebo od FK Partizan. Aleksandar Vučič není výjimkou. Těžil z toho, že mu různí fotbaloví fanoušci pomáhali třeba při hlídání demonstrací na jeho podporu. A co je paradoxní – v jednom článku pro New York Times jsem se dočetla velmi zajímavou věc, že zástupci těchto fotbalových fanoušků dokonce jednou nebo dvakrát hlídali průvod hrdosti v Bělehradě. Sice podpora práv hnutí LGBTQ+ komunity není něco, s čím bychom si je spojovali, ale Vučič tehdy pochopil, že tolerance je něco, co chce vidět EU. A protože chtěl do EU vstoupit, tak tímto způsobem poměrně elegantně využil podporu těchto často krajně pravicových násilných skupin. Nejsou pro to přímé důkazy, ale existují poměrně jasné indicie, že v průběhu své politické kariéry měl na tyto skupiny vazby. Minimálně jeho syn, Danilo Vučič, měl velmi otevřené přátelské vztahy se spoustou lidí z tohoto prostředí.

I se s nimi fotil. 
Přesně tak. 

Někteří lidé právě ze srbského podsvětí přímo tvrdili, že je Vučič úkoloval a že dělali nějaké věci na objednávku. Byly to zabijácké gangy. Ne, že by měly někoho likvidovat, ale třeba měly na někoho zatlačit, získávaly pro něj podporu…? Vučič se totiž vůči tomu ohrazoval.
Chápu to tak, že prohlášení lidí, jako je třeba Veljko Belivuk, což byl dlouhodobý šéf jedné z největších mafií a fotbalových fanoušků v Bělehradě…

To je ten, který o tom právě mluvil…?
Přesně tak. Takže to vnímám tak, že to je pro něj taky smyslem. Bylo to takové lano, jak se možná trochu pomstít, vykoupit, jak třeba vyměnit tuhle informaci za to, že dostane nižší trest a tak dále.

Rusko, nebo EU?

Ještě k těm kabátům, o kterých jsi mluvila – Vučič je teď mění i v rámci svých zahraničních cest mimo Srbsko. Zdá se mi, že tak lavíruje mezi podporou od EU – zastává to, že by Srbsko mělo být její součástí – a od Ruska, kdy zároveň považuje Rusy a Vladimira Putina za bratry. Myslím, že tohle slovo se objevuje v narativu srbského prezidenta. Jak tomu mám rozumět?
V něčem se možná trochu inspiroval Miloševičem, takže se v něčem podle mě hodně inspiroval i Josipem Brozem Titem, který vládl Jugoslávii 35 let. Právě toto lavírování mezi všemi je něco, co na Balkáně vidíme dost často. Vučič sice říká, že by chtěl Srbsko zapojit do EU co nejdříve. Ale zároveň tvrdí, že ví, že to není realistické. Myslím, že mu naprosto vyhovuje, že tam není, protože v momentě, kdy by jeho režim, který třeba Freedom House už ani neklasifikuje jako demokracii, ale jako hybridní režim mezi demokracií a autoritářstvím…

Freedom House je americká neziskovka, která přesně takhle hodnotí úroveň demokracie napříč světem.
Je to tak. Takže kdyby člověk, který má pod sebou takovou zemi, vstoupil do EU, tak předpokládám, že by se Unie zasadila o to, aby to tak dále nebylo. Bylo by tedy více kontrol v šedivém prostředí mezi vládou a tím, když ne nutně organizovaným zločinem, tak skutečně s lidmi, kteří se pohybují hodně na hraně zákona. Tohle rozhodně není něco, co by chtěl. Nechtěl by, aby mu někdo koukal pod ruce, co dělá. Zároveň se o podpoře Ruska nedá úplně říct, že Aleksandar Vučič je absolutní podporovatel Ruska na Balkáně. Vučič si pořád drží pozici mezi, takže dlouho třeba skrze třetí země srbské firmy posílaly zbraně na Ukrajinu, což už v poslední době nedělají, protože právě… 

To naštvalo Rusko. 
Ano, naštvalo to Rusko, které po docela dlouhé době řeklo, že nechápe, proč Srbsko na jednu stranu mluví o bratrství, a zároveň jeho zbraně zabíjejí bratry na Ukrajině. Vučič se tedy rozhodl stopnout veškerý vývoz zbraní kamkoliv, třeba i do Izraele, protože i tam Srbsko dlouhodobě posílalo hodně zbraní. A takhle to tam prostě funguje. Pak samozřejmě nesmíme zapomínat na Čínu, která je velmi důležitým partnerem i nadále. Čínské firmy si vesele staví, co potřebují, bez řekněme přísnějších ekologických pravidel, která by třeba platila v EU.

A tohle lidem nevadí? Vučič totiž má pořád velkou podporu, když odhlédneme od velkých demonstrací, kam už osmý měsíc chodí desetitisíce lidí.
Myslím, že zahraniční politika není úplně to, co lidi v Srbsku trápí. Některé samozřejmě trápí velmi, ale není to rozhodující věc, když jdou k volbám. A jestli je to pro někoho rozhodující, tak spíše pro tu demokratickou opozici. Ale pro lidi, kteří v Srbsku žijí od narození a víceméně znají to, co jsme teď popisovali – od pádu Jugoslávie přes války a bombardování NATO, až po převzetí moci nad státním aparátem a organizovaným zločinem – tak si myslím, že to poslední, co je zajímá, je, jestli má Srbsko lepší vztahy s EU než dříve. To si myslím, že je zas tak nezajímá.

Myslím, že důvod, proč má takovou podporu, leží úplně v něčem jiném. Zaprvé je to jeho obrovský vliv na státní instituce. Svoje lidi má ve všech státních institucích a všichni státní zaměstnanci, což je poměrně velký segment srbské společnosti, jsou buďto nepřímo nabádáni k tomu, aby volili jeho stranu a jeho samotného, anebo se prostě obávají, že když to neudělají, tak by to mohlo mít dopad na jejich život. Mohli by třeba přijít o práci a podobně. Další věc je, že Vučič je prostě populista, takže zvedá dávky a důchody, snižuje ceny na některé základní potraviny. A byť ve výsledku životní úroveň v Srbsku neroste, tak pro určité skupiny, které na tohle slyší, je tyhle kroky ochoten udělat i za cenu toho, že bude muset vzít někde jinde.

Tohle jsou věci, které populisté dělají, a pak lidé, kteří s nimi soupeří v politickém boji, na to upozorňují a říkají, že to je jen populistická věc. Tohle srbská opozice nedělá? Nestaví třeba i do čela těch protestů nějakého vyzývatele?
Dělá. Upozorňuje na to, že jsou to populistické kroky, ale zřejmě to nefunguje. Srbská opozice má své pevné jádro. Často to jsou lidé, kteří si skutečně přejí vstoupit do EU, ale ubývá jich. Mimochodem v Srbsku je dnes už menší podpora vstupu do EU než proti němu. Ale dělá to. Ale to, že by demokratická opozice možná měla mít nějakou silnou vůdčí osobnost, tak to je právě ten problém – nemají nikoho, kdo by Vučičovi dokázal konkurovat. Je charizmatický, extrémně schopný a inteligentní politik a dokáže i z velkých problémů, kterým často čelí, udělat svoji výhodu. Má velký marketingový tým, umí se poměrně dobře chovat na sociálních sítích… Zkrátka to umí. A demokratická opozice zaprvé není jednotná a zadruhé nemá vyloženě někoho, kdo by mu dokázal v tomto směru prostě rovným partnerem. To je podle mě ten velký problém.

Osm měsíců protestů a vypadá to, že se nic nezmění, protože Vučič má velmi pevné místo v čele Srbska. Řada lidí ho má moc ráda a podporuje ho. Co na to protestující? Budou dál protestovat?
Protestující docela nečekaně nedávno řekli, že požadují předčasné volby, ačkoliv to dlouho nechtěli. Bylo jim totiž jasné, že by je zase vyhrál Vučič. Upřímně řečeno jsem zvědavá, pokud by Vučič na předčasné volby přistoupil – což se asi nestane – jestli se třeba účastníci protestů vybičují k tomu, že vytvoří něco na způsob Občanského fóra. Ne nutně s ideály, které mělo Občanské fórum, ale spíš něco institucionálně podobného. Zkrátka hnutí, které bude mít soubor požadavků, které bude chtít od svých zástupců splnit. S tím, že dlouhodobá vize by třeba byla, že se srbská společnost časem uzdraví a vytvoří se jiné normální strany. To je taková moje teorie. Nicméně si neumím představit, že by v tuto chvíli něco takového mělo tak obrovský úspěch, že by to Aleksandara Vučiče absolutně zlikvidovalo.

Nemůžou se protestující radikalizovat?
Původní myšlenka ze studentských protestů byla naprosto jednoznačně proti jakémukoliv vyjadřování podpory čemukoliv politickému. Když jsem se bavila se studenty, tak si opravdu dávali pozor, aby na blokádách nebylo moc vlajek na podporu znovuzískání Kosova, což je něco, co na každém srbském protestu vidíme. To prostě není možné, aby tam nebyla taková vlajka. Nebo když třeba někdo přišel s přeškrtnutým symbolem EU, tak jsem viděla organizátory, kteří přišli a říkali, aby to schovali, protože tu nejsou od toho, aby vyjadřovali podporu nebo odpor EU. Že jsou tu od toho, aby podpořili nezávislé státní instituce a to, aby fungovaly tak, jak mají. 

Nicméně poslední protest zaznamenal v něčem posun i v tom, že se na něj přidalo více lidí, a to nejenom z řad studentstva, ale ze všech možných skupin. A často zaznívala různá hesla podporující ideu srbského světa. Už jenom to, že byl protest organizován na Vidovdan – svátek připomínající ztrátu Kosova, den srbského nacionalismu – je v něčem trochu takové, že si člověk položí otázku proč, když chtějí být apolitičtí. Myslím, že potenciál pro radikalizaci tam samozřejmě je, a zároveň se v minulosti několikrát stalo – a vracíme se opět k tomu, jakou roli mají v srbské veřejné diskuzi fotbaloví fanoušci – že na některé protesty přišli lidé, kteří tam dříve nechodili a přišli v moment, kdy už protesty začaly nabírat na síle. Násilnostmi je tak diskreditovali. Takže je možné, že projevy nejsou nutně osobnostními sympatiemi hnutí jako takového, ale je úplně klidně možné, že na protesty začali chodit lidé, kteří si doopravdy spíše přejí, aby se v Srbsku nic nezměnilo.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, TV Nova a youtubové kanály euronews, Europe Pulse, Deutche Welle, Radio Free Europe/Radio Liberty, Reuters a AP Archive.