Někdejší polský premiér se nikdy netajil kritikou svého amerického jmenovce a jeho politiky. Ještě v době, kdy vedl bruselské summity, označil Donalda Trumpa za jednu z největších výzev pro unii a tvrdil o šéfovi Bílého domu, že se modlí za rozpad sedmadvacítky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Filip Nerad: Trumpova porážka dává EU naději, že jeho politický styl nebude mainstreamem

Svou otevřenou reakcí na Trumpovu prohru ale Tusk upozornil na jednu nezanedbatelnou souvislost s aktuálním vývojem v USA.

Dosluhující americký prezident se stal svým razantním politickým stylem založeným na sebestředném vystupování, napadání protivníků a médií, manipulaci s fakty a nerespektování zažitých konvencí vzorem i pro některé evropské politiky a lídry.

Ti začali podobný přístup uplatňovat ve větší či menší míře ve svých domovských státech a proměňovat ho v politický mainstream. Mnozí už to samozřejmě dělali i předtím, než se bývalý realitní magnát stal 45. americkým prezidentem. Trumpovo zvolení a chování v úřadě ale rázem legitimizovalo toto počínání a posilovalo přesvědčení o správnosti tohoto kurzu. Když může prezident světové velmoci číslo jedna, proč by nemohli oni.

Trumpové v Evropě

Přídomek Trump té či oné země si vysloužili nebo dokonce sami hrdě přisvojili maďarský premiér Viktor Orbán, jeho slovinský kolega a spojenec Janez Janša, jejich britský protějšek Boris Johnson nebo bývalý italský ministr vnitra a šéf tamní Ligy Matteo Salvini.

V Česku se k Trumpovi hlásil jak premiér Andrej Babiš (ANO), tak prezident Miloš Zeman. Trumpův politický styl ovlivnil také vrcholné politiky v Polsku nebo Bulharsku.

Převzato z Plusu

V Evropě se jeho přejímání projevovalo narůstáním nacionalistických tendencí, vyhraňováním se proti Bruselu a Evropské unii, odmítáním migrace nebo tlakem vůči domácím médiím, opozici či menšinám. A samozřejmě hlasitě deklarovaným spojenectvím a obdivem k americkému prezidentovi.

Paradoxně – nebo možná příznačně – to ale málokdy oněm dotyčným evropským politikům a jejich státům přineslo nějaké hmatatelné zisky od USA, vyjma Trumpovy slovní podpory nebo přijetí v Bílém domě. A někdy ani to ne. Miloš Zeman by mohl vyprávět.

Při loňských evropských volbách se tento nacionalistický a antiunijní populismus stal jedním z hlavních strašáků, před nímž varovali politici od levice po pravici. Chmurné předpovědi, že zastánci tohoto proudu mohou ovládnout až třetinu Evropského parlamentu, se ale nakonec nenaplnily. I když jeho reprezentanti posílili, žádný zásadnější vliv na jednu z klíčových unijních institucí nemají.

V radě členských států je to něco jiného, ale i tam se daří s těmito „evropskými Trumpy“ a jejich ministry domlouvat na kompromisech, aniž by to ochromovalo fungování společenství. Jedinou výjimkou bylo doposud řešení migrace.

Volební porážka Donalda Trumpa a jeho vystřídání umírněnějším Joem Bidenem teď dává unii podruhé v krátké době naději, že politický styl ražený Trumpem se nestane běžným standardem ani v evropských vládách a že se jím voliči mohou přesytit.

Neznamená to samozřejmě, že Trumpovi evropští následovníci obratem změní svou politiku a vystupování. Ve snaze zachovat si přízeň Washingtonu i pod novým vedením je ale mohou postupně kultivovat, obrušovat a netlačit tolik do extrému, když ho nebudou moci zaštítit americkým vzorem. I to je jeden z důvodů, proč Bidenovo zvolení vítala většina unie. Nejen Trumpův arcikritik Donald Tusk.

Autor je analytik Českého rozhlasu.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít