Britští konzervativci se vracejí, ale nevědí kam
Konzervativní strana se zbavila Borise Johnsona a snaží se hledět kupředu. Konzervativci ovšem zjišťují, že to nebude tak jednoduché, protože po Borisově éře už si nejsou jistí, kdo jsou a co chtějí, případně co od nich chtějí jejich vlastní voliči.
Konzervativní strana na britské politické scéně působí nějakých dvě stě let a k jejím silným stránkám patří neuvěřitelná pružnost v tom, jak se nově definovat v závislosti na historické epoše, včetně šíře volebního práva.
Výrazní vůdcové stranu často pozměnili, ale mnohdy sporným způsobem. V minulé generaci to byla liberální revolucionářka Margaret Thatcherová, v té poslední Boris Johnson. Společné mají to, že zachránili kolísající stranu, zajistili jí výrazná volební vítězství, a současně vyčerpali část její identity.
V boji o premiérské křeslo Velké Británie zůstalo 6 lidí, vypadl ministr financí Zahawi a exministr Hunt
Číst článek
Thatcherová se ovšem udržela víc než dekádu a silně ovlivnila i labouristy. Johnson odchází po jediném, i když výrazném volebním vítězství. Jeho pokračovatelé se i tak budou muset nějak vyrovnat s tím, co po sobě stačil zanechat.
Borisova cesta
Boris Johnson se v jistém smyslu podobá dalším současným vůdcům ve světě v tom, že přišel s vlastní verzí populismu. Ten se projevuje mimo jiné tím, že vytváří úzkou emocionální vazbu s voliči, třeba i novými, přetaženými odjinud, kteří nemají s jeho stranou mnoho společného.
Tato vazba se ale uskutečňuje přes hlavy strany, jejích aktivistů a poslanců – a často parlamentu jako takového. Není náhoda, že se Johnsonovi zalíbila velmi nebritská myšlenka referenda.
K britské verzi tohoto nového populismu patří velký nárůst státního aktivismu a veřejných výdajů, včetně nárůstu míry zdanění – to je v nemenším rozporu s minulostí této strany. Obojí, nový typ vůdcovství i posilování státu, Konzervativní straně zajistilo, že její kandidáti zvítězili i v dělnických obvodech, o kterých se do té doby soudilo, že jsou zcela bezpečně labouristické.
Krupauerová: Za svůj odchod může Boris Johnson vinit jen sám sebe, hlavní problém je jeho charakter
Číst článek
Johnsonův pád nezpůsobil odklon přízně veřejnosti, která mu zatím odpouštěla i dopady brexitu nebo zmatkování kolem covidu, ale vzpoura vlastních spolupracovníků, kteří už nesnesli Johnsonův politický styl.
Bombastické dědictví
Teď se osiřelí konzervativci budou muset rozhodnout, kam z bodu, do kterého je Johnson dovedl, vyrazí příště. A zjišťují, že se nemohou snadno vrátit před jeho éru, že potřebují anti-Johnsona a současně i nějakého nového Johnsona. Neboli musí si udržet přízeň širokých vrstev a zároveň se vrátit k rozumnější politice a i symbolicky se od Johnsonovy éry oddělit.
Budou například čelit inflaci, kterou způsobily vnější okolnosti jako covid, ale i Johnsonova lehká ruka při rozdávání státních peněz, za které si koupil nové voliče. Jeho nástupce či nástupkyně budou muset s inflací něco udělat.
Je charakteristické, že skoro všichni z těch, kdo se ucházejí o vedení strany i vlády, přicházejí nejen s návrhem na snížení daní, ale rovnou na jejich drastické snížení. Vlastně tak napodobují Borisův bombastický styl, i když návrat ke konzervativní tradici by velel spíš rozvahu.
Konzervativní strana je tedy na vícenásobné křižovatce – co, jak a komu nabídnout, jak to prosadit, co už neakceptovat. Boris Johnson jim nechal výraznou převahu v parlamentu, a současně ideologicky roztříštěnou stranu a zmatené očekávání veřejnosti.
Na druhou stranu se britští konzervativci v určitém okamžiku vzpamatovali a dokázali se problematického premiéra nakonec sami zbavit. To je odlišuje od amerických republikánů, kteří Trumpovi a jeho stylu podlehli a naopak vytěsnili ty, kdo se ovládnutí strany trumpismem bránili.
Společné mají štěstí, že jejich soupeři, tedy američtí demokraté a britští labouristé, jsou sami slabí, rozhádaní a ponoření do vlastních ideologických válek. Americkou a britskou pravici spojuje ještě něco. Anglosaské demokracie bývaly chápány jako vzor pro ostatní. Po Trumpovi – a Johnsonovi – si to dnes tolik lidí nemyslí.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Sedm neúspěšných procent vlády premiéra Fialy
Radko Kubičko
Druhý rok Petra Pavla. Jaký byl?
Kateřina Perknerová
Moskevský ‚klub sesazených prezidentů‘ má nového člena
Libor Dvořák
Prvotní hřích, který může za drahé bydlení
Petr Holub