Mohou za to skutečně dobré, ne-li skvělé vztahy mezi našimi státy, o českém a slovenském národě nemluvě, které úspěšně překonaly rozdělení Československa.  

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

A dodnes jsou tak těsné, že třeba poslední vlnu protivládních demonstrací a napětí, které v Bratislavě vyvolala dvojnásobná vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, brali mnozí Češi skoro jakoby se odehrála u nich doma. 

Pro dějinnou spravedlnost třeba dodat, že právě Miloš Zeman se v době dělení federace, kterému se snažil do poslední chvíle zabránit, a také o šest let později, kdy se stal českým premiérem, osobně zasloužil o to, že ty vztahy jsou tak skvělé, jaké jsou.  

Hranice se oddělily, kultura přetrvala

Základ, na kterém stojí, tvoří totiž předivo dodnes platných smluv, jež tehdy na konci 90. let Zeman podepsal s tehdejším slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou. Smluv, díky nimž mohli Češi na Slovensku a Slováci v Česku studovat, pracovat, nebo si užívat důchodu jakoby federace neskončila. A to roky před tím, než obě naše země vstoupily do Evropské unie. 

V poslední době k tomu přibyla i spolupráce armád obou zemí, která prozatím vyústila v některé společné mise v zahraničí, a také v projekt společného nebe, kdy český a slovenský vzdušný prostor znovu střeží česko-slovenské letectvo.  

Podařilo se udržet kontakty umělecké, byznysové a také lidské a to do té míry, že tady v Čechách nepřijde nikomu divné, že českým premiérem i primátorkou českého hlavního města jsou Slováci. A i těm, kteří normálně nemohou Andreji Babišovi či Adrianě Krnáčové přijít na jméno, vadí jejich slovenská národnost asi ze všeho nejméně. 

Proč si máme tak málo co závidět? 

Přes velkou odlišnost obou prezidentů se dá očekávat, že si na Štrbském plese během nezvykle dlouhé, protokolárně třídenní návštěvy dobře popovídají. 

Třeba o odvolávání a jmenování premiérů, kde jsou mnozí Češi nespokojeni s bianco šekem, který dal Miloš Zeman k vládnutí Andreji Babišovi a mnozí Slováci s podobně vstřícným postojem Andreje Kisky k Petru Pellegrinimu, který před několika dny vystřídal na postu předsedy slovenské vlády Roberta Fica. 

A zatímco mohou prezidenti vesele debatovat o tom, zda je lepší trestně stíhaný premiér v demisi, nebo vláda řízená ze zadního sedadla sesazeným šéfem kabinetu, my z podhradí bychom se mohli zamyslet nad tím, proč si máme tak málo co závidět. 

A kam se to naše země po sto letech od vzniku tak nadějného státu, jakým bylo Československo, dostaly. A zda při tom stoletém výročí bude letos na podzim ještě co s aspoň trochou hrdosti slavit. A je jedno, zda v Praze, nebo v Bratislavě. 

Autor je redaktorem MF DNES 

Luboš Palata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít