Důvodem pro její vypracování byly roky trvající stížnosti rodičů, kterým různé nemocnice po Česku zabraňovaly v pobytu s nemocnými dětmi. A to mnohdy velmi brutálně a zákonným ustanovením navzdory.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Česko má metodiku pro pobyt rodičů s nezletilými dětmi v nemocnicích

Trauma na celý život

Jen za období covidu si na oddělování dětí a rodičů stěžovaly desítky lidí. Objevovaly se i těžko pochopitelné případy, kdy bylo od matky odděleno třeba týdenní dítě. Nebo situace, kdy byl teprve dvouměsíční kojenec na oddělení ARO, krátce na to na jednotce intenzivní péče a jeho matka s ním nemohla zůstávat přes noc.

Extrémní incidenty, kdy bylo některým matkám vyhrožováno, že pokud z nemocnice – a od svých dětí – neodejdou, bude na ně přivolána policie. A další, podobné momenty, které měly vysoce traumatizující důsledky u rodičů, ale hlavně: na psychické zdraví dětí.

V příbězích, které otřesení rodiče sdíleli, se objevovaly různé negativní dopady na děti: zbrzdění vývoje, nástup úzkostí, problémy se spánkem. Především u malých dětí mluví odborníci a odbornice o tom, že trauma z opuštění si mohou podvědomě nést celý život.

A to vše proto, že si nemocnice zákon, který měl rodičům nezletilých umožňovat nepřetržitou přítomnost v nemocnici, vykládaly po svém. Bylo to jádrem velkých sporů, teď jim má být konec.

Na metodice se nejvíce podíleli Piráti. Koneckonců: poslankyně Olga Richterová to měla jako jedno ze svých hlavních témat a pokyn k podpoře uplatňování Zákona o zdravotních službách připravoval hlavně pirátský náměstek ministra zdravotnictví Josef Pavlovic.

Dlouhodobě se zamezováním kontaktu mezi nemocnými dětmi a rodiči zabývala také Kancelář veřejného ochránce práv, koneckonců právě od ombudsmana vzešel podnět ke změně, metodika na něj reaguje.

Každý z nás byl někdy dítětem, každý z nás by si tedy měl umět představit, jak stresující může být jen samotná hospitalizace v cizím prostředí nebo i samotná – těžší nebo lehčí – nemoc. Nepřítomnost rodiče, zvláště pokud mu dítě není schopné porozumět, je živnou půdou pro traumata a celoživotní obavu ze ztráty bezpečí a základních jistot.

Separace nemocných dětí je jednoduše těžko pochopitelnou praxí, zvlášť když samotní zákonní zástupci často zmiňují, že jim nejde o žádné „prostory navíc“, ale třeba jen židli u postele nemocného malého pacienta, aby ho mohli držet za ruku, mluvit na něj, být s ním.

Je dobře, že metodika vznikla. V Česku je řada nemocnic – třeba havířovská –, které se dlouhodobě chovají vstřícně k rodičům i dětem. Sami zaměstnanci často uvádí, že je to nic nestojí. Nic, kromě obyčejné laskavosti, empatie a vstřícnosti. A to opravdu není tak moc.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít