Možná právě přebytek stresových hormonů způsobil, že jsem všechno kolem sebe vnímala neobyčejně ostře a hluboce. Když nás dobrovolníci vzali na výlet nějakých 250 km od Charkivu do Doněcké oblasti, tak trochu mi přirostl k srdci každý checkpoint s vojáky v plné polní, kteří nás s úsměvem odmávli dál, jakmile viděli nálepku „volonter“.

Přehrát

00:00 / 00:00

Iva Pekárková: Když to tam znáš

Každý pečlivě opravený kostel s naleštěnou měděnou kupolí ve vesnici napůl srovnané se zemí. Každé pole s uschlou loňskou úrodou, kterou se nikdo neodvážil sklidit, protože pravděpodobnost, že přitom narazíte na minu, byla příliš vysoká. Každé opuštěné dětské hřiště na pozadí rozbombardovaných paneláků.

I Kosťantynivka mi přirostla k srdci, přestože tohle napůl vylidněné město muselo být hnusné už před válkou. Opršelé šedé paneláky pospojované potrubím na teplou vodu.

Hlavní ulice vedoucí odnikud nikam, restaurace s překvapivě dobrým borščem za zlomek ceny, jakou bychom za něj zaplatili v Charkivu, pár obchodů s chlebem a zeleninou, zavřený obchod s oděvy Prada – zjevně nepříliš značkový.

A útulek, ve kterém v té době pobývalo 28 lidí, vesměs starých, uprchlíků z měst a vesnic vzdálených jen pár desítek kilometrů, ale momentálně pod ruskou okupací, kteří, jak se zdálo, celý den tiše sedí u domu a čekají, až jim dobrovolníci přivezou jídlo. To všechno pod lehkým nánosem prachu.

Uprchlíky přesunou už poněkolikáté

Právě v Kosťantynivce jsme přistihly dvojici manželů, jistě už hodně starých, jak s rozkoší čichají k rozkvétajícímu šeříku. V místě, kde mnoho krásy nebylo, si našli aspoň něco.

A teď čtu posty od válečného zpravodaje Martina Dorazína: Kosťantynivka se evakuuje, Rusové jsou příliš blízko a příliš často ji bombardují, přestalo tam být bezpečno.

A mně je do breku.

Myslím na lidi z útulku, už přes dva roky přesouvané sem a tam, z míst, kde by mohli kdykoli přijít o život, do míst o něco bezpečnějších.

Myslím na ty dva staříky, kterým šeřík dávno odkvetl, ale jistě objevili jinou krásu, která jim zpříjemní život.

I na paneláky myslím. Byly nehezké, ale zničené zatím jen zubem času. A protože jsem tohle všechno na vlastní oči viděla, rve mi to srdce.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně.

Iva Pekárková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít