Tak zaprvé: samotné prohlášení je zcela trapné. I když něco takového chtějí občas zavádět i strany z takzvaně demokratického spektra, každý odborník na veřejnou a sociální politiku už snad milionkrát řekl, že tato cesta k ničemu nevede.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Okamura už zas překročil marketingový Rubikon. Je i na ostatních politických stranách, aby to odsoudily

Za druhé: spojení očividně romských dětí, které mají dokonce v ústech cigaretu, s textem má evokovat, že jen Romové neposílají děti do školy, a že nejspíš jen takové děti kouří. A to je prostě lež.

Ubohé, nedemokratické a odporné. Takovými slovy lze shrnout celou kampaň, se kterou Okamura nelítostně vytáhl do boje. Sám nejspíš moc dobře ví, co dělá: Jeho body na ultrapravicovém a nenávistném spektru začal sbírat Babiš, který se tedy v posledních letech také neštítí ničeho.

Okamurova dna zatím však ještě nedosáhl. Bývaly však doby, kdy proti takovému jednání byla společnost mnohem ostražitější.

Byl tu už jeden, jmenoval se Sládek

V divokých a mnohdy zcela otevřeně rasistických 90. letech tu sice byl jeden Miroslav Sládek se svou Republikánskou stranou, proti němu však skálopevně stál zbytek politického spektra. Sládek byl brán ostatními politiky a do jisté míry i drtivou většinou občanské společnosti jako odpadlík od mainstreamu, možná by se dalo říci, že i přímo jako odpad.

Podobnou roli bychom dnes měli kolektivně zaujímat vůči Okamurovi. Jeho marketingové praktiky už dávno překročily všechny myslitelné hranice.

Zbaběle útočí na zranitelné skupiny, nadto si za svůj terč vybral děti. Něco takového dělá jen člověk, kterému páteř zmizela z těla, někdo, kdo moc dobře ví, že podobné chování je podlé, ale pro posílení své moci udělá zkrátka vše.

Je tedy nyní na politické scéně, aby se k Okamurově chování jasně postavila a odsoudila ho. Je nutné začít mluvit o tom, jakým způsobem se přiživuje na strachu a sociálních problémech a poštvává různé části společnosti proti sobě. Nejde však jen o politiky a političky.

Děti, které Okamura tak nevkusně zneužil, musí cítit zastání zbytku společnosti. Jde tady přece hlavně o ně. Jakoby už tak děti z chudých rodin obecně neměly problémů dost. Jakoby už tak nežily ve světě, který skýtá jen zlomek možností, které máme k dispozici my ostatní.

Zneužité děti...

Když se tu v době ekonomické krize rozhořely antiromské nepokoje, v jejichž čele stály tehdy domobrany z otevřeně neonacistické Dělnické strany, mělo to na děti z romských rodin skutečně negativní dopad.

Ze svých oken vídaly, jak se demonstrací, na nichž se běžně provolávalo v lepším případě „cikáni do práce“ – v tom horším „cikáni do plynu“ – účastní třeba jejich sousedi, učitelky ze základních škol nebo lidé, které do té doby běžně potkávali na ulici.

Vždy jsem dumala nad tím, na co takové děti budou vzpomínat? Na to, jak jim lidé ze sousedství de facto vyhrožují fyzickou likvidací jen kvůli vlastním předsudkům?

Podobně se to má i se zmíněným plakátem. Nejde jen o to, že ve fungující společnosti by měly okamžitě nastoupit mechanismy, které takové jednání veřejně a hlasitě odsoudí.

Jde i o to, že bez adekvátního zastání si ohrožené děti jen potvrdí, že o ně jako společnost nestojíme. A to zkrátka nesmí být pravda.

Tyto děti, stejně jako všechny ostatní, by od státu měly cítit pravý opak: podporu, důvěru a ochranu.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít