Když politická strana nesplní ve volbách očekávání nebo pak udělá nějakou zásadní chybu ve vyjednávání o vládě, její vedení odchází a hlavní odpovědnost přebírá předseda. To je neúprosné pravidlo demokratické politiky. Damoklův meč visí před volbami nad všemi lídry a oni jsou si toho dobře vědomi, že jejich politická kariéra může stejně tak vystoupat na vrchol, jako zcela skončit.

Komentář Praha 19:35 14. července 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Stejným pravidlem je, že se o tom nemluví, nakolik by to působilo jako předčasné symbolické hození ručníku do ringu.

Lidé nejvíce věří Babišovi s Bartošem, ukázal průzkum CVVM. Obecně však obliba politiků klesá

Číst článek

Jestliže tedy předseda ČSSD Jan Hamáček občas toto pravidlo nyní porušuje a zmíní v médiích explicitně, že pokud se jeho strana nedostane na podzim do sněmovny, skončí v jejím vedení a nebude ani velvyslancem, jak se spekulovalo, je k tomu jistě nějaký specifický důvod.

Tři roky vede stranu, která už jen čerpá ze slavné minulosti a obchoduje se svými čtrnácti poslaneckými hlasy, které díky ní v posledních volbách získala. Postupně vypadla z Evropského parlamentu, zastupitelstev Prahy a dalších velkých měst, z krajů, přišla o senátorský klub a její bývalí úspěšní komunální politikové raději volí jiné značky.

Jakoby neúprosně zbývala už jen poslední rána z milosti ve volbách do sněmovny.

Dohrát tragickou hru do konce

Zcela mimo hru ještě přesto není, ale oscilace kolem pětiprocentní hranice je pro historickou stranu české levice ostudná. A i kdyby dosáhla svého preferenčního maxima 7 procent, byl by to úspěch? Když by to znamenalo buď jen znovu možnou roli vládního přívěsku, nebo živoření bez spojenců v opozici.

To všechno Jan Hamáček ví. A proto možnost definitivního pádu raději připouští, i když doufá v návrat voličů, mezitím už ale pevně usazených u stran jiných. Přitom paradoxně vydržel v politice docela dlouho a nebýt politických otřesů, mohl plnit roli seriózního, ne moc viditelného politika, kryjícího záda stranickým špičkám.

Role předsedy ČSSD na něj tak nějak zbyla a on se jí zhostil toporně, bez charismatu a s mnoha politickými chybami, i když, pravda, v situacích, kdy byla k dispozici jen špatná řešení.

Poslední vstup do vlády s Babišovým hnutím ANO byl fatální a představa, že jen v ní budou politikové ČSSD viditelní, byla naivní od samého počátku. Viditelnost ještě nemusí znamenat příliv voličů – a to se v tomto případě ukázalo.

Hamáček: Pokud se nedostaneme do sněmovny, skončím. Z vládnutí ANO a ČSSD obavu nemám

Číst článek

Jisté sympatie Hamáček získal coby věcnější proticovidový lídr než premiér, a to v červeném svetru. A také nominací proevropského ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Tyto sympatie ale naopak promrhal záhadnou anabází s cestou do Moskvy a Petříčkovým odvoláním. S preferencemi to ale stejně příliš nehnulo tam, ani zpět.

Sjezd ČSSD se rozhodl dohrát tragickou hru do konce a poslal Hamáčka do dlouhodobě ztracené bitvy. Ten má sice pravdu, že straně v minulosti velmi škodilo, když mluvila mnoha rozpornými hlasy. Byly to ale hlasy silných politických person a naskýtá se otázka, zdali to neznělo nakonec přece jen o něco lépe než jeden hlas velmi slabý.

Nad vyhlídkami nejstarší české politické strany jsou proto stále četné mraky. I její předseda dává nahlédnout do podvědomí, když téma svého povolebního osudu s takovou upřímností sám otevírá.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Radko Kubičko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít