Čeho mohl dosáhnout rakouský kancléř u Putina?
V pomyslné rodině evropských premiérů patří Rakušan Karl Nehammer k těm služebně nejmladším. Šéfem vlády se stal teprve loni v prosinci, přesně o dva dny dřív než jeho berlínský kolega Olaf Scholz. Avšak zatímco německý kancléř je z titulu své funkce automaticky považovaný za těžkou váhu v evropské politice, rakouský si své místo musí hledat. Ten současný udělal zkraje týden velký krok, aby se i on zapsal do širšího povědomí. Otázkou ale je jak.
Uprostřed pokračujícího ruského vpádu na Ukrajinu se vydal za prezidentem Vladimirem Putinem.
Stalo se tak v době, kdy se objevují stále nové doklady o systematickém likvidování civilního ukrajinského obyvatelstva ustupující ruskou armádou, kdy Evropská unie zvažuje přijetí dalších sankcí s cílem ochromit ruské hospodářství, aby již nedokázalo financovat ničivou válku.
V Moskvě prý chtěl Nehammer na Putina apelovat, aby ji ukončil, a zároveň mu dát najevo, že Západ zůstává v odporu vůči konfliktu jednotný a nenechá se rozdělit.
Rakouský kancléř přijel do Moskvy jako zástupce státu, který je v zahraniční politice tradičně neutrální a s Ruskem udržoval odjakživa dobré vztahy. Dalo by se říct až příliš dobré, jak dokládá rozsáhlá zpravodajská činnost ruských výzvědných služeb v Rakousku, před níž tamní bezpečnostní složky dlouho přivíraly oči.
Zároveň ale také patří Rakousko k největším odběratelům ruského zemního plynu v Evropě. Proto také zatím brání tomu, aby se Unie této suroviny úplně zřekla.
Naivní představa
Co vedlo Nehammera k jeho misi do Moskvy, není úplně jasné. Musel totiž vědět, že pro něj samotného není bez rizika. Již předem bylo jasné, že pravděpodobnost, že by Putin po setkání s ním vyhlásil mír, je nulová. Zatím je možné jenom odhadovat, jak ruští propagandisté jeho návštěvu zneužijí a v jaké míře budou šířit obraz údajně slábnoucí jednoty západních demokracií.
Rakouský kancléř se sešel s Putinem. Rozhovor označil za ‚velmi přímý, otevřený a tvrdý‘
Číst článek
Tak trochu Nehammerova návštěva u Putina připomněla léto 1990. Tehdy, několik týdnů poté, co Saddám Husajn přepadl Kuvajt, se do Bagdádu vydal rakouský prezident Kurt Waldheim. Chtěl osvobodit rakouské občany, které držel irácký diktátor jako rukojmí.
Waldheim neměl co ztratit, kvůli nevyjasněné minulosti v době nacismu byl na Západě izolovaný. Coby bývalý generální tajemník OSN měl ale o to větší renomé v arabském světě. Husajnovi zalichotilo, že se Waldheim za ním vypravil, a tak mu nakonec po dvou dnech vyhověl. Stovka původně zadržených Rakušanů mohla odjet s prezidentem zpátky do vlasti. Vídeň si za to sice musela vyslechnout značnou kritiku, že porušuje západní jednotu vůči Iráku.
O několik týdnů později začali jezdit za Saddámem Husajnem i odjinud, se stejným cílem, aby dosáhli propuštění svých občanů. A nebyli to žádní bezvýznamní úředníci, kteří diktátora vyhledali, nýbrž často i bývalí premiéři jako třeba Brit Edward Heath či Japonec Jasuhiro Nakasone.
Nezbývá než doufat, že tento scénář se nyní nebude opakovat a do Moskvy se nezačnou vydávat i další evropští premiéři, aby se pasovali do role mírových apoštolů. Představa, že by mohl kdokoli z nich Putina přesvědčit, aby se zřekl násilí a svých imperiálních cílů, je totiž naivní.
Autor je komentátor Lidových novin
Digitalizace je jako svatý grál. Všichni po ni touží, ale nikdo ji nenašel
Julie Hrstková
Rusové zvedají kotvy
Jan Fingerland
Jak vysokou cenu má pro Roberta Fica pár kubíků plynu
Kamila Pešeková
Slovensko v roce 2024. Atentát na Fica a obrat směr Moskva
Petr Šabata