Soukup je totiž nejen protagonistou, ale i šéfem (ve skutečné televizi by se řeklo showrunnerem) a sponzorem svého pořadu. V tom, aby prostřednictvím svého hrdiny, čerstvě zvoleného premiéra Pavla Diviše, neohroženě hledal limity televizní tvorby, mu nikdo nemůže zabránit.

„Sitcom“ Premiér vzniká prakticky na koleni, jen s několikadenním předstihem, což je ale zároveň jeho síla. Seriál může měnit svou tvář takřka denně, čehož Soukup průběžně využívá a diváka uvádí do vzrušující nejistoty.

Co uvidí dnes? Scény z milostného života nejmocnějšího muže v zemi? Politický thriller, kde premiér vyjednává s Tureckem o situaci v Sýrii? Rozhovor s Jaromírem Soukupem?

Soukup vs. Soukup

Tvůrci zatím nejvíc vyhovuje poslední možnost. Po úvodním dílu, který diváky seznámil s postavou Marcelky, karikaturou prosté ženy zamilované do „pana premiéra“ a z nějakého důvodu také vedoucí jeho kanceláře, rovnou následuje překvapení: Soukup-premiér dostává pozvání do pořadu Duel na TV Barrandov, moderovaného Soukupem-ředitelem.

Situace, kdy jsou na obrazovce ne jeden, ale dva Jaromírové Soukupové, se v dalších dílech opakuje ještě dvakrát. Jako moderátor Soukup vlastně nehraje: podobně jako ve svých dalších pořadech se věnuje svým srdečním tématům, hlavně okopávání České televize. Soukup jako premiér sice také nehraje, ale snaží se představovat skutečného politika. Nejčastěji premiéra Andreje Babiše (ANO).

Z barrandovsky tekutého pojetí seriálu přece jen vyvstává jeden Soukupův cíl: zahrát si na to, jaké je to aktuálním předsedou vlády skutečně být. Soukup dokonce v posledním díle napodobuje jeho dikci a na nose má charakteristické babišovské brýle. Seriálový premiér toho skutečného místy paroduje, místy se do něj vžívá a snaží se divákům ukázat, jak funguje politika za zavřenými dveřmi.

K tomu mají sloužit i chvíle, kdy se zrovna Jaromír Soukup nebaví sám se sebou. Šéfku kanceláře Marcelku postupně doplňují další postavy: premiérův řidič a bodyguard Ivan, premiérova dcera, jejíž strach ze změny klimatu slouží protagonistovi k rannímu pobavení, nebo bodrý moravský ministr z koaliční strany. Scény s nimi vypovídají spíš o Soukupově představě politiky než o realitě, ale herci, jejichž jediná předešlá zkušenost s televizní kamerou je zřejmě komparz v Soudkyni Barbaře, jsou ve svém zápalu bezelstně upřímní.

Televizní dekonstrukce

Nápad ukázat zákulisí politiky by nejspíš měl potenciál fungovat i neironicky, i při vzniku za takhle polních podmínek, kdyby ho připravovali talentovaní nebo přinejmenším trochu schopní lidé. Na Ukrajině se to ostatně povedlo - a kdoví, jestli právě tenhle úspěch nebyl Soukupovou inspirací.

V takové situaci TV Barrandov není. To ale nevadí: seriál má ohromný ironický potenciál. Soukup je i v porovnání se zbytkem osazenstva naprostý antiherec - čehož si je ale nejspíš vědom a nijak ho to neomezuje. S amatérskou produkcí a estetikou béčkového porna dokonce záměrně pracuje.

V dílů vysílaném toto pondělí například zůstalo několik technických chyb, které pobavily uživatele na sociálních sítích - soudě podle následujících dnů je ale otázkou, jestli nebylo jejich ponechání záměrné. Soukup totiž ani nesnaží tvářit, že seriál je „doopravdy“. Místy dochází k záměrně absurdním situacím, třeba když řidič Ivan řídí imitaci auta kormidlem. Prvky, které divákům zprvu přijdou bizarní - například že se hlavní postava v samomluvě označuje „pane premiére“ - seriál o několik dílů později ironicky reflektuje.

A pondělní díl zavedl ještě jeden nový prvek: po jednotlivých scénách mluví k divákům ve vkusné černobílé úpravě přímo Jaromír Soukup. „No tak to vidíte,“ říká a osvětluje, na jakou skutečnou událost ten který segment naráží a které téma satirizuje.

Seriál tak překračuje žánrové hranice způsobem, na jaký si netroufne ani většina zahraniční produkce. Prostřednictvím vtipů o „šlapkách“ a „cikánech“ a opakovaných hláškách vypůjčených od Václava Klause zároveň zvládá to samé i s hranicemi vkusu.

O čem ČT sní

Jakkoliv může být sledování Premiéra místy bolestivé, jedno mu upřít nejde. Česká televizní tvorba se až na velmi vzácné výjimky vždy pohybovala na ose „dobré pro diváka nad padesát“/„dobré pro nikoho“, jak ostatně můžeme díky poněkud perverzní náklonnosti televizních stanic k vlastním archivům denně na obrazovkách sledovat.

V tomhle kontextu je Soukupův seriál vlastně zjevení. Kombinace nikým nezastavitelných experimentů zjišťujících, co televize ještě snese, sebeparodující snahy o politickou propagandu a nezáměrné psychologické sondy do nitra jednoho bohatého vlivného muže s přebytkem volného času, je něco, o čem Soukupem s takovou chutí kritizovaná Česká televize ani nesnila. Nic takového tady skutečně ještě nebylo.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít