Risk, nebo prozíravost? Proč v Německu dosud nezavřeli školy
Už několik týdnů zdomácnělo ve většině evropských států slovo „lockdown“ jako synonymum pro umrtvení veškerého veřejného života, zavřené lokály, zákazy večerního vycházení. Anebo také jako zkratka pro práci z domova. Ne všude to ale také znamená zavřené školy a vyučování na dálku přes počítače.
Příkladem je Německo. Zatímco na jaře, během první vlny koronavirové pandemie, byly školy a jiné vzdělávací instituce mezi prvními, které musely přerušit provoz, tentokrát je tomu v Německu naopak.
Existuje široká politická vůle, že školy mají, pokud to v daném regionu jenom trochu půjde, fungovat co nejdéle. Němci se jinými slovy vydali odlišnou cestou než řada evropských států, včetně Česka, kde jsou školy už zase nějakou dobu zavřené nebo se na něco podobného chystají.
Dosavadní postup německých úřadů má oporu i u veřejnosti. Podle reprezentativního průzkumu pro veřejnoprávní televizní stanici ARD podporuje otevřené školy 86 procent Němců. Naopak proti jsou zejména učitelské odbory a jiná podobná zájmová sdružení.
Sociální vazby na většinovou společnost
Nyní se odhadem nachází na 300 tisíc žáků v karanténě a podobný osud potkalo přibližně 30 tisíc učitelů. Z celkového počtu 11 milionů školou povinných dětí a tři čtvrtě milionu vyučujících v celém Německu je to stále ještě zanedbatelná hodnota.
Na to, do jaké míry mohou děti ve škole za další přenos koronaviru, neexistuje jednotný názor. I v Německu se pohledy hlavních odborníků na virologii liší. Například renomovaný Institut Roberta Kocha (RKI) tvrdí, že školáci sice neurychlují šíření covidu.
Blatný nedoporučí plošné testování žáků prvních a druhých tříd. U učitelů si to představit dokáže
Číst článek
Zároveň nicméně dodává, že vůči nemoci nejsou ani nijak zvlášť imunní, a mohou ji tedy šířit dál. Institut, na jehož doporučení slyší i německá vláda, proto navrhuje dělit třídy a zavádět povinné nošení roušek i během vyučování. Anebo střídat prezenční a online výuku. Kochův institut ale neříká, že školy by se měly zavřít.
Nejsilnějším argumentem stoupenců otevřených škol jsou zkušenosti z jara. Jednak se tenkrát ukázalo, jak moc některé rodiče zatěžovalo, že se museli doma věnovat svým ratolestem, počítat s nimi příklady nebo psát diktáty. Zároveň byl počet dětí, které se domácího vzdělávání vůbec nezúčastnily a „vypadly“ školám z dohledu, daleko větší, než se původně čekalo. Šlo především o skupiny obyvatelstva, které měly už předtím problémy se zapojením do běžné výuky. Například potomky z rodin cizinců, kde se doma nehovoří německy.
Čím delší je ovšem odluka těchto dětí od školního prostředí a výuky v němčině, tím se snižují jejich sociální vazby na většinovou společnost. Následně mohou narůstat i jejich sklony stahovat se do paralelních světů. V tom horším případě i ke kriminálním gangům nebo politickému radikalismu.
V minulosti politici, a to nejenom v Německu, před volbami rádi opakovali tak trochu otřepanou poučku, že investovat do vzdělání a do škol znamená investovat do budoucnosti. V mnoha případech pak ale zůstalo jen u slibů, žádná změna k lepšímu nepřišla. Právě teď, v době koronavirové pandemie, se jejich slova o důležitosti škol naplňují. I když trochu jinak a v minimalistickém pojetí, kdy jde o to, jestli zůstanou vůbec otevřené.
Autor je komentátor Lidových novin
Svět v nepořádku
Lída Rakušanová
V Damašku už zase pijí pivo
Jan Fingerland
Slovenští lékaři na barikádách
Kamila Pešeková
Spojené státy v roce 2024, rozvrat tradiční politiky
Jiří Pehe