Obnova důvěry v instituce je posláním konzervativní vlády
Pohled na mapu Evropské unie, zobrazující stav očkování proti viru covid-19, nám připomíná nepříjemnou skutečnost, že se nám ani po třiceti letech nepodařilo překonat dělicí čáru mezi Východem a Západem. Uvažujeme-li o příčinách, proč je v postkomunistických státech nižší proočkovanost než v ostatních, napadne nás asi jako první to, co jsme v uplynulých letech zažili sami na sobě: chaotický způsob vládnutí.
V poslední době například přijímání různých opatření, která následně rušil Nejvyšší správní soud. Lidé se pak jen obtížně orientovali v tom, co mají či nemají dělat, natož v tom, co by dělat měli.
Bylo však tomu tak i u našich sousedů s podobnou minulostí jakou máme my? Ne vždy a při tom jejich výsledky nejsou o mnoho lepší, ba někdy i výrazně horší. Spojuje nás tedy asi něco dalšího.
Kde tedy hledat vysvětlení? Domnívám se, že ačkoli je jistě důvodů více, tím hlavním bude v této části Evropy asi nízká důvěra občanů k institucím. Nejde jenom o vládu, parlament a soudy, ale i, jak právě ukázala koronavirová epidemie, k institucím vědeckým a akademickým či k veřejným sdělovacím prostředkům.
Pouhé matení publika
Příliš dlouho v naší zemi tato zařízení sloužila zákulisním mocenským zájmům totalitních hnutí a po jejich pádu demokratičtí politikové či jiní veřejní činitelé věnovali příliš malé úsilí tuto důvěru vybudovat. Mnozí z nich se naopak aktivně snažili význam a úlohu institucí znevažovat, někdy i takových, za které nesli odpovědnost.
Tak jsme byli svědky, že premiér své trestní stíhání označil za politicky motivované, že tedy jinými slovy policie a státní zastupitelství podléhající jeho vládě je ovládáno někým zvenčí. Od prezidenta jsme slyšeli výroky zpochybňující činnost tajných služeb nebo útoky na Senát, na jednu z nejvyšších ústavních institucí.
V době pandemie se podobně chovali někteří vědci, kteří namísto toho, aby o svém názoru s pomocí důkazů přesvědčili své kolegy v odborné společnosti, jejíž stanovisko má být autoritativním podkladem pro politické rozhodování, vystupovali na veřejnosti a hledali podporu u lidí bez jakýchkoli znalostí o dané věci. Jediné, čeho dosáhli, bylo, že tito lidé přestali brát vážně vědu jako takovou a naslouchali hlasu různých šarlatánů a dezinformátorů o tom, jak je očkování škodlivé.
Mluvíme-li o dezinformátorech, je třeba si uvědomit, že se v prvé řadě nejedná o lidi, kteří si tímto způsobem dodávají pocit důležitosti, ale o profesionály z nepřátelských zemí, kteří šířením falešných informací sledují mnohem nebezpečnější cíle než je pouhé matení publika. Jde jim především a právě o oslabování důvěry občanů ve veřejné instituce. Státy, v nichž je tato taktika úspěšná, jsou totiž snadněji manipulovatelné a ovladatelné.
Obnovování důvěry v instituce není úkolem jednorázovým, ale trvalým. V politice bývá jedním z hlavních pilířů programů konzervativních stran. O nové české vládě tedy budeme moci prohlásit, že je konzervativní teprve, pokud jej bude plnit.
Autor je filozof a pedagog.
Sjednotitel Evropy Donald Trump
Jiří Pehe
Muž, který má změnit izraelskou armádu
Jan Fingerland
Případ Motol. Vždyť reformovat nemocnice je tak snadné
Petr Holub
Rukavičky dolů, flákat se v práci nebudete
Tereza Zavadilová