Za této situace bijí na poplach organizace pracující s lidmi bez domova. Zatímco dříve na ně byli odkázaní v podstatě výhradně lidé bez plnohodnotného zaměstnání, začínají se množit případy těch, kteří normálně pracují, ale běžné bydlení už neuplatí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Smejkalová: Nájemní bydlení v postkomunistickém skanzenu

Není divu – celá polovina lidí u nás vydělává maximálně něco nad 30 tisíc čistého, mnozí výrazně méně. Pokud se tak neskládají na živobytí v páru, musí pro ně být současné běžné tržní nájmy nutně nedostupné – a před rozsáhlejší sociální katastrofou nás chrání jen příspěvky na bydlení.

Jakkoli tak můžeme být za tento nástroj rádi, je zřejmé, že je pouze provizorním kurýrováním symptomů místo opravdového řešení krize bydlení.

Dalšímu nárůstu nájmů jeho design účinně nebrání, a navíc jde o dotování stále vyššího pasivního příjmu těch tak jako tak lépe zajištěných z eráru. Zaměřit by se tak bylo třeba na samotné tempo zvyšování nájmů, které aktuálně není de facto ničím brzděno, a naopak poháněno stabilně vysokou poptávkou po statku, bez kterého se nikdo neobejde.

Bezzubá regulace

Teoreticky sice nájemníky chrání občanský zákoník, který dovoluje zvyšování pouze o maximálně 20 procent v průběhu tří let, to ale platí jen pro nájemní smlouvy na dobu neurčitou. A které se v české realitě právě za účelem vyhnutí se tomuto omezení v podstatě nevyskytují.

I proto dosahujeme podobných čísel meziročně a tempo zdražování je tak násobně vyšší, než zákonodárci očividně považovali za morální.

S nárůstem mezd ve stejné době ho snad ani porovnávat netřeba. Snad jen připomínka, že zatímco tak lidem v nájmu zůstává čím dál míň disponibilního příjmu, pronajímajícím majitelům se jejich nemovitosti pohádkově zhodnocují, a ještě jim podobně snovým tempem roste příjem z nájmu. Nerovnost jen bují.

Politici se sice před časem tedy zmohli na stanovení alespoň nějakých mantinelů, nicméně už rezignovali na to zajistit, že budou skutečně účinné. V souvislosti s připravovaným zákonem o podpoře bydlení se sice zákaz řetězení smluv na dobu určitou v debatě objevil, nakonec se s ním ale nepočítá.

Vlivní pronajímatelé

Důvodů, proč v Česku dlouhodobě nejsme ochotní k větší ochraně nájemníků, je samozřejmě celá řada.

Je jich v populaci poměrně málo a jsou to z principu lidé chudší nebo mladí. Proti nim stojí zájem podobného počtu drobných pronajímatelů, kteří však mohou úspěšně brnkat na postkomunistickou strunu nedotknutelnosti disponování s vlastním majetkem.

Vzhledem k věkovému složení Parlamentu a vlády se pak nutně vnucuje také otázka, zda vedle ideologické předpojatosti svou roli nehraje také to, že jsou politici a političky v tomto ohledu prostě sami z dob výhodných privatizací zajištění, a tak celou problematiku příliš dlouho vůbec neměli na radaru.

Bezprecedentní sociální krize

Tváří v tvář nejnovějšímu vývoji není přehnané říct, že stojíme před sociální krizí obřích rozměrů. Nevyřeší se ani sama od sebe, ani několika drobnými pobídkami směrem k těm majitelům, kteří nyní své prázdné byty nepronajímají, jakákoli výstavba potrvá.

My však spíš potřebujeme zatáhnout za ruční brzdu a začít přemýšlet o opatřeních, jako je zmrazení či alespoň přísná regulace nájmů.

Tato opatření mají předlohu v západních metropolích – a od majitelů by po období tučného zhodnocování nemovitostí a růstu nájmů bylo fér je v rámci bazálního společenského smíru alespoň dočasně požadovat.

To bychom ovšem nesměli být v postkomunistickém skanzenu, kde je neomezené vlastnictví očividně víc než společenský smír.

Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung

Kateřina Smejkalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít