Mockrát jsem před olympijskými hrami, ale i v jejich průběhu četl, že hokej v Pchjongčchangu je o ničem. Že prostě chybí kvalita hráčů z NHL. Že nejsou k vidění finesy Crosbyho, Ovečkina, McDavida a dalších. Že na ledě se prostě nehraje takový hokej, jaký by se hrál, kdyby tady byli. Já si to nemyslel a nemyslím.

Nemyslím si ani, že neúčastí hráčů z NHL trpěla návštěvnost jednotlivých utkání. Jenže i kdyby na ledě byly zámořské star, jen těžko by korejský divák dal za nejlevnější vstupenku 300 dolarů, a to v zemi, kde je průměrná návštěvnost na lize 900 fanoušků na zápas.

Některé zápasy mě nebavily, ale to mě nebavily ani v Soči a tam velké hvězdy ze zámoří byly. V Soči ale nepřišlo takové překvapení jako v Pchjongčchangu. Byl jsem na zápase Němců se Švédy a jejich nadšený boj mě uchvátil. Když jsem viděl jejich zápas s Kanadou, kroutil jsem nad jejich výkonem hlavou, ale už mě tolik nepřekvapili. Ale ve finále jsem znovu byl v šoku.

Tenhle výběr hráčů německé nejvyšší soutěže se nepo…, když dostal od sborné gól 0,5 vteřiny před koncem první třetiny. Dál bojoval, hrál jednoduše, přímočaře. To, co Němci převedli ve třetí třetině, kdy zaskočili největšího favorita a jen necelá minuta je dělila od zlatých medailí, bylo dechberoucí.

Právě tyhle okamžiky finále mi daly zapomenout definitivně na absenci hráčů z NHL. Nechci polemizovat o tom, že Němci by v případě jejich účasti nikdy na takový úspěch dosáhnout nemohli. 

​Prostě vybojovali stříbro na turnaji, kam přijeli nejlepší hráči, kteří mohli. Ostatní jsou jen kdyby.

Moc se mi líbí, že ani německá média, potažmo veřejnost nijak úspěch německé reprezentace podobnými úvahami nedegraduje. Otázkou je, jak by se posuzoval úspěch Jandačova výběru, kdyby na nějakou medaili dosáhl. Ale to jsou zase jen kdyby.

Petr Kadeřábek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít