Ano, bohužel je to tak: v České republice už druhý rok probíhají zbytečné přebory v novoročních zdravicích. Snad proto, že na politické scéně chybí oslovující respektovaná osobnost, možná kvůli tomu, že televize pustí projev každému, kdo se přihlásí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Příliš upovídaný Nový rok

Rok pravidelně shrnuje prezident. Posléze se k němu přidal premiér, který potřeboval chválit vládu, když ji nepochválí nikdo jiný. Vloni přidal řeč ještě šéf Senátu, který chtěl ukázat, že on i Senát existují. A k němu přibyl i předseda sněmovny, který nemohl zůstat v senátním stínu.

A letos ještě pražský arcibiskup. Ten chtěl pro změnu opět naznačit, že je tu významná církevní korporace, která se na rozdíl od politiků stará převážně o duši národa, na kterou si historicky dělá jistý nárok.

Existuje snad lepší důkaz o tom, jak roztříštěná je současná česká společnost, kde se přitom tolik mluví o potřebě jednoty, solidarity a spojení?

Mluvilo se o tom i v letošní novoroční pětce televizních projevů, jenže věřte tomu, když prakticky každá z těch více či méně povedených politických řečí v sobě nesla i protivnou rozkladnou tendenci.

Když nebude chvíli mluvit nikdo

Premiér Andrej Babiš (ANO) zbytečně převyprávěl příběh pandemie a znovu se omluvil, že to nešlo lépe. Nově pak vyzval k pochopení a diskusi, protože názor každého, vysokoškoláka nebo manuálně pracujícího, je stejně hodnotný.

Převzato z Plusu

Ale věřte takovým slovům ze čtecího zařízení, když je vyslovuje interpret, který označuje Parlament za „žvanírnu“ a nemá problém s tím diskusi na některá témata v sněmovně obstruovat.

Když na Nový rok vyzývají k diskusi lidé, kteří diskutovat neumějí a často ani nechtějí, protože takové vylučování podle nich legitimně patří k mocenské politice, a ke všemu se přitom, jako předseda sněmovny Radek Vondráček (ANO), zaštiťují Masarykem, musí to jít s republikou opravdu s kopce. Nezbývá alespoň doufat, že tu letos nebude platit floskulní pořekadlo „jak na Nový rok, tak po celý rok“.

Ani jeden z nejvyšších ústavních činitelů, dokonce ani arcibiskup pražský Dominik Duka, který sám sebe pasoval na ministra bez portfeje na otázky duchovní, nepochopil, že po roce covidové zkušenosti se na Nový rok čeká řeč mířená do budoucna. Řeč, která naznačí směr pohybu společnosti a dodá nějaké pevnější body, kterých se můžeme na cestě chytit.

„Očkování je cesta,“ řekl premiér Babiš, jenže jaksi zapomněl říct, jak rychle a kdy už to záchranné očkování bude za námi.

Jak takové zvolání a mlhavý příslib bezpečí brát vážně, když v Česku dodnes chybí podrobná vakcinační strategie a v očkování proti jiným zemím opět obrovsky zaostáváme.

Více než stokrát opakovaná slova o solidaritě Čechů šijících si roušky a hrdinství lékařů, řidičů či listonošů nebo o obecných lidských hodnotách, slušnosti a Bohu, který káže vychovávat dítě v rodině s matkou a otcem, by potěšily rázné činy, kterých se v české politice, na rozdíl od slov, nedostává.

Politické novoroční projevy jen dále zahušťují prostředí strategické marnosti a neschopnosti něco dobře a rychle zorganizovat. Chybí jim konkrétnost na jedné, ale i přesah a rozhled na straně druhé. Jestli neexistuje osobnost, která by byla schopna s nadhledem namířit české politické společenství k lákavému rozvrhu budoucnosti, pak bude lepší, když na Nový rok nebude chvíli mluvit nikdo.

Spojovat se mohou politici naplno v boji proti covidu, klimatickým změnám nebo při reformě důchodů přímo v parlamentu, v krajích i v obcích. Mluvit o tom dokola i na startu nového roku už nemusejí, jejich činy ve veřejném zájmu by měly být dobře vidět i tak.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít