Minulý týden se přihodila nemilá věc, když ústavní soud v Karlsruhe zrušil Klimatický a transformační fond, ze kterého měla být financována přeměna německého hospodářství tak, aby fakticky zrušilo emise kysličníku uhličitého a stalo se příznivým světovému klimatu. Fond chtěla vláda naplnit z půjček do výše 60 miliard eur a použít je potom na výše zmíněné bohulibé cíle.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Nemocný a nemocnější. Německé vládě se rozpadl rozpočet

Tento postup však byl podle soudců z Karlsruhe protiústavní. Fond byl původně zřízen na překonání pandemie covidu, nesmí se tedy používat na nic jiného.

To samo už bylo pro vládu Olafa Scholze dost nepříjemné, protože najednou nejsou peníze na výměnu topení v domácnostech a na ekologickou modernizaci energeticky náročných provozů. Během víkendu se však ukázalo, že dopady soudního verdiktu jsou ještě horší.

Konflikt s ústavou v případě klimatického fondu nastal tím, že samotné jeho vytvoření bylo v rozporu s dluhovou brzdou, která státu zakazuje, aby se za jeden rok zadlužil víc než o třetinu procenta hrubého domácího produktu. Účinnost dluhové brzdy může být pozastavena, ovšem pouze v případě, když je třeba sehnat peníze nutné na překonání nějaké katastrofy, tedy zmíněného covidu. Po skončení katastrofy dluhová brzda opět platí.

Zkušenost pro Česko

Potíž je v tom, že stejná úvaha lze využít i u dalších mimorozpočtových fondů, hlavně u Fondu pro stabilizaci hospodářství. Vláda ho zřídila po ruské invazi na Ukrajinu a výpadku dodávek plynu z Ruska. Náhlé zdražení energií skutečně hrozilo národohospodářskou katastrofou, které bylo třeba za každou cenu zabránit. Ovšem dotovat se z něho mají ceny energií v letošním a příštím roce, kdy jsou všechny řeči o katastrofě prázdnou rétorikou.

Verdikt ústavního soudu bohužel platí i pro stabilizační fond, připustil ministr hospodářství Robert Habeck v pondělí při svém vystoupení v rozhlasu. V polohysterickém extempore pak dodal, že peníze budou chybět ekonomice, která se propadne do recese, a také obyčejným rodinám, kterým stát přestane energie dotovat.

Jeho zděšení bylo upřímné. Prostřednictvím fondu si vláda mohla půjčit 200 miliard eur, o které tedy přijde, navíc si už vybrala 32 miliard, které bude muset vrátit ještě z letošního rozpočtu. Ministr financí Christian Lindner také oznámil kolegům, že začíná škrtat.

Jednou větou, německé vládě se rozsypaly základy její dosavadní politiky, a tato zkušenost je poučná i pro Česko. Ústavní soud se totiž postavil do konfliktu s převládající představou, že politika má k dispozici libovolné množství peněz, pokud chce zvládnout nějaký naléhavý úkol či splnit důležitý paragraf svého programového prohlášení. Buď se zvednou daně, a když to nepůjde, tak si půjčíme. Vždycky je tu nakonec nějaká krize, na kterou se dá odvolat.

Tento přístup lze pochopit třeba u učitelských či zdravotnických odborů, které zdůvodňují platové požadavky tím, že jde vlastně o investici do budoucnosti nebo záchranu životů. Státní intervence do ekonomiky stejnou logikou ovšem vysvětlit nepůjde.

Samozřejmě zbývá otázka, jak německá vláda rozpočtový průšvih zvládne. Komentátor deníku Welt s černým humorem doporučil, aby dluhovou brzdu přece jen uvolnila. Dostatečně velkou katastrofou, která to umožňuje, je už samotné vládnutí tak neschopné koalice. Tohle by ústavní soud jistě pochopil.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít